„Svoboda je sice pojem, ale jen těžko se definuje […] nemusíte si být úplně jisti, jestli ji máte, ale rozhodně poznáte, když už svobodní nejste. Za mého mládí v Československu naše rodina rozhodně věděla, že svobodu nemáme.[…]
Když jsem se přestěhovala do Ameriky, mohla jsem si dělat, co jsem chtěla, ale také jsem se už nemohla na nic vymlouvat, když se mi něco nepovedlo. Odpovědnost za správné rozhodování padala čistě na moje bedra.
[…]
Když máte naprostou svobodu a s ní všechny příležitosti, které přináší, máte zároveň i zodpovědnost. K sobě samému, ale i k ostatním. Omezujete se už jen sami – omezuje vás jen míra vašeho talentu, vašich schopností, vaší vůle dělat každý den maximum, aniž vám někdo nakazuje. A ne že nesmíte dělat tohle kvůli tomu a tomu. Svoboda znamená možnost a příležitost.“
~ Martina Navrátilová
„Tys byl na Štvanici? Fakt? A viděl jsi Navrátilovou!“
„Jasan. A taky Štrougala. Jak rychle zmizel, když ji lidé v publiku nadšeně přivítali. Bylo to krásný. Dojemný. Aj slzu jsem utřel…“
„A co ona?“
„Taky si pobrečela. Pak měla krátký projev. Poděkovala a zmínila se, že doufá, že to nepotrvá dalších jedenáct let, než ji sem zase pustěj. Taková ťafka pro komanče, ale to už, myslím, nikdo z nich na tribuně neseděl. Bodejť, museli by se stydět, kdyby to uměli.“
„U toho bych chtěla být.“
„Třeba příště.“
„Myslíš, že bude nějaké příště? Po tomhle?“
„Bude. Jednou tady ta šaškárna musí skončit.“
„Tomu sám nevěříš. Jediná šance je zdrhnout odsud. Jenže jak…“
...
Když jsem se přestěhovala do Ameriky, mohla jsem si dělat, co jsem chtěla, ale také jsem se už nemohla na nic vymlouvat, když se mi něco nepovedlo. Odpovědnost za správné rozhodování padala čistě na moje bedra.
[…]
Když máte naprostou svobodu a s ní všechny příležitosti, které přináší, máte zároveň i zodpovědnost. K sobě samému, ale i k ostatním. Omezujete se už jen sami – omezuje vás jen míra vašeho talentu, vašich schopností, vaší vůle dělat každý den maximum, aniž vám někdo nakazuje. A ne že nesmíte dělat tohle kvůli tomu a tomu. Svoboda znamená možnost a příležitost.“
~ Martina Navrátilová
„Jasan. A taky Štrougala. Jak rychle zmizel, když ji lidé v publiku nadšeně přivítali. Bylo to krásný. Dojemný. Aj slzu jsem utřel…“
„A co ona?“
„Taky si pobrečela. Pak měla krátký projev. Poděkovala a zmínila se, že doufá, že to nepotrvá dalších jedenáct let, než ji sem zase pustěj. Taková ťafka pro komanče, ale to už, myslím, nikdo z nich na tribuně neseděl. Bodejť, museli by se stydět, kdyby to uměli.“
„U toho bych chtěla být.“
„Třeba příště.“
„Myslíš, že bude nějaké příště? Po tomhle?“
„Bude. Jednou tady ta šaškárna musí skončit.“
„Tomu sám nevěříš. Jediná šance je zdrhnout odsud. Jenže jak…“
...
Komentáře
Okomentovat