„Já si myslím, že krása je mimo dobro a zlo. Budeme-li se dívat na nějaký obraz s dvacetiletým chlapcem, každý ho uvidíme jinak, protože se každý budeme dívat s jinou zkušeností, s jiným kontextem. Škoda že slova jako pravda a krása jsou tak zdeformovaná, že je už lidé nemohou a odmítají používat. Ve skutečnosti ale žádné slovo samo o sobě devalvované není.
Dobře je to vidět na Havlově větě: Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Ta slova platí stále stejně jako v ten moment, kdy přesvědčila většinu národa o důležité myšlence. Teprve poté, co jsme je opakovali a ztriviálněli, jsou devalvovaná. Jen naším používáním se z nich stal fetiš, který zní falešně, a začali jsme se mu smát. Ale tomu fetiši, ne slovům. Těm se smát nelze.
[…]
Já se bojím, aby ta slova nezplaněla, ale může se stát i opak: jestliže přestanou lidé nějaké slovo používat, přestanou vědět, co je, co původně znamenalo.
[…]
Před domem ke mně přistoupila dívka s květinami se slovy: Paní Šimotová, nesu vám květiny za to, co jste včera říkala v televizi. My jsme ta vaše slova potřebovali slyšet. Totéž se mi stalo v tramvaji, na ulici, v hospodě. […] Citovala větu: Ať to vezmu jak to vezmu, můj život byl stejně šťastný jako nešťastný a to není tak málo. A z těchto setkání jsem měla dojem, že mladí u mě nepostrádají ironii, a naopak touží slyšet, že modrá je modrá a láska je láska. Najednou touží věřit podstatě slov.“
Dobře je to vidět na Havlově větě: Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Ta slova platí stále stejně jako v ten moment, kdy přesvědčila většinu národa o důležité myšlence. Teprve poté, co jsme je opakovali a ztriviálněli, jsou devalvovaná. Jen naším používáním se z nich stal fetiš, který zní falešně, a začali jsme se mu smát. Ale tomu fetiši, ne slovům. Těm se smát nelze.
[…]
Já se bojím, aby ta slova nezplaněla, ale může se stát i opak: jestliže přestanou lidé nějaké slovo používat, přestanou vědět, co je, co původně znamenalo.
[…]
Před domem ke mně přistoupila dívka s květinami se slovy: Paní Šimotová, nesu vám květiny za to, co jste včera říkala v televizi. My jsme ta vaše slova potřebovali slyšet. Totéž se mi stalo v tramvaji, na ulici, v hospodě. […] Citovala větu: Ať to vezmu jak to vezmu, můj život byl stejně šťastný jako nešťastný a to není tak málo. A z těchto setkání jsem měla dojem, že mladí u mě nepostrádají ironii, a naopak touží slyšet, že modrá je modrá a láska je láska. Najednou touží věřit podstatě slov.“
~ Adriena Šimotová
„To jsou úžasné obrazy. Adriena Šimotová, že?“
„Jojo, chci o ní psát bakalářku.“
„Nedávno jsem ji viděla v televizi. Zajímavá paní.“
„Mám tu knihu rozhovorů, jestli se chceš mrknout.“
„Ukaž? Půjčíš mi ji?“
…
„To jsou úžasné obrazy. Adriena Šimotová, že?“
„Jojo, chci o ní psát bakalářku.“
„Nedávno jsem ji viděla v televizi. Zajímavá paní.“
„Mám tu knihu rozhovorů, jestli se chceš mrknout.“
„Ukaž? Půjčíš mi ji?“
…
Komentáře
Okomentovat