Zvuk

Zdroj: Fotobanka Pixabay

Začalo to už dávno, ale dnes
to přesáhlo únosnou mez.

Je noc, tma, už ani pouliční světla nesvítí.
Cítím malátnost, apatii, únavu.
Pomalu usínám už po cestě z koupelny do postele.
Skoro spím, ale zase slyším ten zneklidňující zvuk.
Chybí mi energie, nejsem schopná ani rožnout lampičku.

Pes štěká jak pominutý.
Tiše ho uklidňuji, aby nebudil sousedy.

Zvuk je dost zřetelný.
Noc opět nebude klidná.
Zrovna dnes.
Ta strašná únava.

Netečně ležím…
…

Ráno je to pryč.
Na těle mě pálí spousta drobných, nepříjemných ranek.

Sakra, proč zrovna já?
Proč si vždycky vybere zrovna mě?

Celý den se cítím hrozně nepříjemně.
Kolegové si všímají, že nejsem ve své kůži.
S přibližujícím se večerem se ve mně probouzí hrůza.
Co nastane dnes?

…

Opět nevyspalá.
Unavenější než včera.
Už to nevydržím, nechci!

Ležím a s obavami
očekávám ten příšerný zvuk.

Je tu.
Nepříjemný tón.
Tón a palčivá bolest.

Dost!

Rožínám lampu, oženu se pravačkou…

…

Ještě zvládnu pravý hák!
Ještě dokážu vydat nějakou sílu!
Ještě teď mě ta ruka bolí…

Spadl vedle mé postele a nehýbe se.
Je mrtvý?
Bez známek života.

…

Konečně.
Otáčím se na bok a pokojně usínám.
Klidný a nerušený spánek.

…

Ráno mě upoutá krvavá skvrna na zdi.
Nejspíš je to má krev.

Do háje, nedávno jsme malovali…

…
Tak to abychom začali znovu.
Kvůli jednomu mrňavýmu komárovi.