„Jakou barvu má nebe nad tvou hlavou?“ zkouší mě z něčeho tak zjevného a banálního. O co mu jde? Minule byla obloha blankytná, prozářená sluncem, tentokrát je znepokojivě temná. Bude bouřka!
„Šedou, skoro černou,“ odpovídám a dodávám možná příliš netrpělivě: „Měli bychom se jít někam schovat. Nejlépe hned!“
„Modré je!“ Popadá se za břicho kulatý chlapík, jakoby neslyšel mé varování, „vždycky je modré, ať už je překryté jakýmkoliv balastem…“