„Cože?! Ty ses zbláznila!“
„Proč? Je to dobrá terapie. Hodně věcí mi to ujasnilo.“
„Ale je to obrovský zásah do soukromí! A nejen do tvého, Mio, uvědomuješ si to?“
„Není. Situace a zkušenosti ti možná budou trochu povědomé, ale jednotlivé postavy, to nejsou nakonec reální lidé. Představují spíš typy, se kterými se setkáváme. Navíc se zcela vymkly kontrole a dělají si, co chtějí. Neberou ohled na to, o čem chci psát.“
„To chci vidět!“
„No vážně. Třeba ta, kterou jsem chtěla psát podle tebe, víš, čím nakonec je? Instruktorkou v autoškole.“
Tázavý pohled se po odpovědi mění v nesouhlasný: „To jsem nikdy nedělala!“
„Tak vidíš. A teď si představ, že mě donutila sednout za volant.“
„Ty jsi taková kecka! Kdybys sama nechtěla, nikdy to neuděláš. Chceš to vydat?“
„Vlastně ani nevím. Bavilo mě to psát. Vezu ti první verzi. Zajímá mě tvůj názor.“
„Kolik toho je?“
„Není to dlouhý a stejně tu nemáš co dělat.“
„Proto tu taky jsem!“
„Vždyť už se tu musíš nudit.“
„Tohle je skutečný život, Mio. Nosit vodu, štípat dříví. Cokoliv víc je zbytečné.“
„Hmm. To už se asi do Brna nevrátíš, že?“
Komentáře
Okomentovat