Zoe

Člověk si skutečně opatřuje psa proto, aby ho hlídal. Ostražitě ho sleduje krok za krokem a téměř se od něho nehne; chrání ho od zlodějů a nepřátel; vrhá se na každého, kdo ho ohrožuje. Proto je člověk hlídající a chránící svého psa od dávných časů symbolem věrnosti a bdělosti.
~ Karel Čapek

Když vám někdo svěří psa s instrukcí „za každý splněný povel mu dej piškot“, netuší, co tím právě způsobil. To mi takhle moje cérka svěřila na víkend do péče svého Ebisu, štěně Shiby. Poté, co se vrátil domů, mi volá:

„Mamí, on nám začal krást ponožky!“
„Ano, chce za ně piškot,“ vysvětluji.

Můžu snad za to, že se v tom psovi probudil během jednoho odpoledne obchodní duch?
A to byl jen začátek mé nové psí éry. O pár měsíců později se totiž v našem domově usídlila Zoe.

🐾 Seznamte se: Tohle je Zoe

Z útulku jsme si ji přivezli na podzim. Malá, zrzavá a drzá jak lázeňská veverka si ihned zabrala mé křeslo jako královský trůn. Měla mít velikost průměrného jorkšírka, ale je trochu větší. Trochu víc větší. Dnes už víme, že je to kříženka belgického ovčáka Malinois a jezevčíka. Což znamená kuráž, sílu, vitalitu, tvrdohlavost a touhu norovat, ideálně skrze čerstvě osazené truhlíky. Ale taky obezřetnost a ostrost. Zkrátka, místo malého mazlika jsme si dovezli potvůrku, která nám hned po příjezdu předvedla, že náš metr dvacet vysoký plot se dá klidně přeskočit z místa. Houstone, máme problém!

První den doma

Zpočátku jsme věděli jen to, že je jí asi rok. Ale co všechno ten rok obnášel, dodnes netušíme. Zoe byla velmi obezřetná, bála se mužů, zuřivě štěkala na každého s holí nebo smetákem. Jídlo bylo věc nejvyšší priority – jakmile nebyla miska plná, hledala náhradu. Byla schopna sežrat krabici papírových kapesníků, hlínu z květináče, ulovit si venku myš nebo aspoň ukradnout na poli kukuřici, jen aby si naplnila bříško a necítila hlad. A také nám dávala všelijak najevo, že nás nepotřebuje, že se o sebe dokáže postarat sama. Jídlo si najde a domů trefí. 

Třikrát nám utekla. Poprvé jsme byly zoufalé. Moje přítelkyně objížděla celé městečko na koloběžce, já vytvořila post na facebooku a oběhla nejbližší okolí našeho domu. Po třech hodinách intenzivního hledání přijela má partnerka domů, aby si trochu odpočinula než vyrazí na druhé kolo. Když odemkla, rychle kolem ní proklouzlo neuvěřitelně zablácené nazrzlé zvířátko, vyběhlo po schodech a shora ji vítalo stylem: „No kde jste? Já tu na vás takovou dobu čekám…“

Podruhé už jsme nepanikařily a pokud se nějaká nervozita objevila, nedala ji ani jedna z nás najevo. Obešly jsme nejbližší okolí. Pak začalo pršet a my trpělivě čekaly u okna... Zojin bytostný odpor k vodě vyřešil situaci za nás.

Potřetí jsme zachovaly zenový klid. Nechaly jsme otevřenou branku i dveře a jaly se vyvolávat déšť.

Když jsem se k Zoji poprvé naklonila s úmyslem podívat se, jestli nemá klíště, chňapla rychle a bez varování po mé ruce tak prudce, že jsem ani nestihla ucuknout. Dala mi jasně najevo, že něco podobného už někdo dělal. A že to nebylo pěkné. Pak se omlouvala a všelijak dávala najevo, že je stále kamarádka a tohle byl úlet. Jenže – tento scénář se dlouho znovu a znovu opakoval, ať už šlo o klíšťata, kapání do bolavých oušek nebo stříhání drápků. Částečně to vyřešil košík, ale tím si důvěru nezískáte.

Přesto se snažila. Komunikovala. Říkala si o mazlení, o venčení, o mlsíky (na ty přešla velmi rychle). Byla učenlivá, ale zároveň v pubertě. Vzdorovala, zkoušela hranice a současně potřebovala cítit bezpečí a lásku. V naší knihovně si ke „čtení“ neomylně vybrala Pratchetta. V originále samozřejmě.

Zpočátku pojala největší důvěru k Ebisovi. Jsou téměř jako sourozenci. Velikostně i barevně jsou si velmi podobní. Povahově nemohou být odlišnější. Ebisu je introvertní, jemný, noblesní, japonský aristokrat s průkazem původu. Zoe je excentrická, drsná a rázná holka, původu slušně řečeno poeticky nejasného. Občas musím vysvětlovat, co to vlastně máme za psa:
"Krásný pes, co je to za rasu?"
"Černá Okibača. Vzácné japonské plemeno."
"Joooo? O tom už jsem někde slyšel..."

Autor: Latentia

🐾Monitoring

Hned první den Zoe rekognoskovala nový terén, vyhodnotila situaci a nastavila opatření.
Zaujala strategickou pozici na terase, která skýtá široký rozhled přes pole až k lesu.
A začala bedlivě monitorovat okolí.

Každý zajíc, srna, kočka, pejskař či cyklista je okamžitě zaevidován a řádně okomentován.
Zoe je neúnavná a důsledná.

Z terasy pravidelně zní její hlasité varování: „Zachovejte ticho, moje smečka miluje klid a pohodu!“

Občas je tu hodně živo. K nepatrné úlevě došlo ve chvíli, kdy Zoe provedla optimalizaci procesu a  přestala hlásit místního ježka, kosa a netopýry. 

🐾Prší

Jednoho dubnového rána stojí Zoe ve dveřích a poněkud zklamaně kouká ven. Lije jako z konve. Stejně jako její předchůdce Jim postupně prozkoumá stav za všemi dveřmi, které vedou ven. Dveře do léta nenachází. Pomalu se vrátí na pohovku a pohodlně se rozvalí vedle Ebiho.
Volám na ně: „Psiska, poďte ven!“
Zoe: „Blázní? Dyť prší!“
Ebisu: „Pst! Dělej, že nerozumíš!“

Voda slouží k pití.
Jen a jen k pití.
K ničemu jinému.

Ani v nehorázným letním vedru Zoe nesmočí drápek, natož tlapku. Z předchozích dob zřejmě ví, že promáčený kožíšek není žádné velké terno.

Zato sníh – to je jiná.
V zasněžené krajině se Zoe mění ve vlčici.

Instinkt jí velí: rozběhnout se přes širou bílou pláň.
Instinkt mi velí: Nepustit vodítko. Za žádnou cenu.

Vědoma si svých limitů neběžím s ní jako laň přes tu pláň...

Brzdím patami v pozici zápasníka sumo.

🐾 Zahrad ničení

Rajčata, lilky, papriky, čerstvě osazené truhlíky – to všechno Zoe vnímá jako velmi pečlivě připravené pískoviště. S nadšeným výrazem a špínou až za ušima mi běží naproti, oči jí jen září:

„Ty jsi mi to tady tak krásně nachystala! Podívej, kolik nor už jsem zvládla vyhloubit...“

No jo, no, dokáže se na ni někdo zlobit?

Nicméně část rostlin přežila a tak i mé zahradničení do konce léta sklidilo pár úspěchů. Fotka rajčat s popiskem „vyplatí se to nevzdávat“ na facebooku byla víc než symbolická.

🐾 Komunikace

Alternativy k povelu "ke mně", na které Zoe na 50-90 % slibně reaguje:

"Dívej, mám tu psí mlsíky."
"Chceš mlsíka?"
"Dáš si dobrůtku?"
"Na!"
"Podívej, co jsem našla v kapse?" + mnoho alternativ k výše uvedenému vč. gesta ruky šmátrající po kapsách.

Povel, při kterém Zoe pravidelně ohluchne: "Ke mně!"

Gesta, packy, pohledy. Rozumí naší řeči čím dál víc, ale já stále tápu v té její. Teď zrovna potřebuje na zahradu, protože jí tam z terasy spadl míček, a mně stále trvá příliš dlouho, než to pochopím. Čím víc se snažím porozumět, tím víc si uvědomuju, že v tomhle vztahu nejde o výcvik, ale o vzájemnost. Tím se dostávám k meritu věci – co se týče komunikace, mám více pochybností o inteligenci člověka, než o inteligenci ostatních pozemšťanů.

🐾Psí školení

Vždy, když k nám dcera přiveze svého Ebisu na „ozdravný pobyt“, probíhá oboustranné školení a výměna zkušeností:

Lektorka Zoe:
1. Ulov si svou myš (+ nutriční přínosy hraboše polního)
2. Kočka není potrava – problém nebo zábava?
3. Výcvik lidí (mlsíky, přístup do postele a na zahradu, házení míčků)
4. Základy norování (výhody vyvýšených záhonů)
5. Monitorování okolí, síla a frekvence zvukových signálů pro podávání hlášení
6. Laboratorní projekt – degustace vody z konve, barelu, ptačích a hmyzích pítek, podmisek květin, louží, potoka, Moravy, vlastní misky - hodnocení (=> nikdy nepij z vlastní misky)

Lektor Ebisu:
1. Pasivní rezistence (jak mít všechny a všechno u zadele)
2. Základy manipulace:
– odmítání lidských laskavostí jako motivační prostředek k vyšší snaze
– využití zvukových signálů v citovém vydírání, technika kňučení, rejstřík jednotlivých kňú
3. Spánek – optimální využití volného času

Zoe se pokouší osvojit si novou techniku kňú, kterou dosud nepoužívala. Většinou do nás šprtla packou a čumákem ukázala na misku, dveře, terasu či schody, případně nám vrazila do ruky míček a my už věděli, co s ním. Nemohla si však nevšimnout, že na Ebísovo kňú reagujeme výrazně svižněji a úslužněji a pochopila, že je to mnohem efektivnější metoda k výcviku lidí. Zdá se, že se rozhodla na nás své poznání otestovat.

Většinou mlčenlivý introvert Ebisu zase objevuje kouzlo večerní psí mexické vlny, při níž se zpravidla po setmění hlasitě zdraví hafani z jednoho konce obce na druhý a zpět. Pes, který "nikdy neštěká" si tuto tradici velmi oblíbil a ještě doma si ověřuje, zda jeho hlas lépe rezonuje na schodišti, v kuchyni nebo v obýváku.

Oboustranné školení zjevně nese své ovoce.

🐾 Externí semináře

Ebisu si u nás užívá volný přístup na zahradu – prostor, čas a pohyb. A taky procházky.
Má ustálený zvyk – cíleně putuje z bodu A do bodu B a cestou rozsévá množství psích esemesek. Jakmile chvíli stojíme, už nedočkavě tahá za vodítko. Chce vědět, co se děje za dalším „rohem“.

Zoe to má jinak. Prostor i čas je pro ni stejně samozřejmý, jako přístup do mého křesla. Známé okolí už ji ničím nepřekvapí – ale i tak si ho umí vychutnat. Procházky procourá. Sem tam se oparfémuje v něčem opravdu „voňavém“, jindy si chytne myšku. Lahůdka. Pak si pozorně pročte vzkazy od svých psích přátel, ale odpoví jen tehdy, když to opravdu stojí za to. Ebisu následně provede pečlivou korekturu. Co kdyby tam měla hrubku?

Když se Zoe loudá příliš dlouho, začne Ebisu nahlas frflat. 

Většinou to nepomůže. 

A tak se vrátí a zkusí Zoju popohnat.
„No co si to dovoluješ?!“ ožene se Zoe a je z toho malá rvačka. Vodítka se zamotají a vypadnou mi z rukou. V ten okamžik začíná honička po místních rozlehlých lúkách.

Někde v dálce se ve vysoké trávě mihne zrzavé ucho, jinde ocásek. Občas oba proběhnou těsně kolem mě. Volám jednoho, pak druhého... a nakonec, když už jsem téměř ve smrti, nahmatám v kapse mlsíky.

Málokdy odolají.

Na pozadí zapadajícího slunce konečně šťastně unaveni odcházíme domů.
Dnes jsme opět neumřeli.

🐾Psí škádlení

Zoe se na účet Ebíse ráda baví. Zrovna nedávno mu uklidila jeho oblíbené míčky na stůl. Věděla, že tam nevyskočí. Ebisu běhá kolem stolu a zoufale kňučí: "Já chci svůj milovaný míček!". Zoe na něj ze stolu shlíží s ďábelským úsměvem protřelé feny.

Po čtrnácti dnech impérium vrací úder. Několikrát jsem tu zmínila Zojin odpor k vodě. Přesně z toho důvodu obvykle obchází koupelnu obloukem. Dobrovolně do ní nevkročí. Ani smykem. Ebisu měl  šanci nastudovat si její chování, provést SWOT analýzu a připravit plán... 

Dnes ráno obchází Zoe kolem dveří do koupelny. Nešťastná, smutná, zoufalá. 

A ve sprchovém koutě si hoví v plné parádě její nejoblíbenější pískací míček. 

Ďábelský úsměv tentokrát hraje na tváři našeho samuraje.

🐾Dva a půl roku poté

Dnes už by asi málokdo tipoval, že si Zoe nese z dětství nějaké trauma. Je to veselá, laskavá, sebevědomá fenka a plnohodnotná členka naší smečky. Má tři a půl roku, z toho dva a půl strávila s námi. Už se nebojí zametání nebo hrabání trávy. Dokonce mi občas dovolí zkontrolovat kožíšek. A neloví ani kukuřici nebo papírové kapesníky, protože ví, že dostane najíst. Když není miska plná, o jídlo si prostě řekne. Jen ty myši mají smůlu, protože téhle chuťovce Zoe asi nikdy neodolá.

Ještě pořád je obezřetná, ale s námi se snad cítí v bezpečí.

Nebylo to jednoduché. Na počátku jsem byla několikrát na pochybách, zda to spolu zvládneme. Ale nikdy jsem neměla to srdce vrátit ji zpět. Vždycky jsem doufala, že to dáme. Přesto nehodlám nikomu radit, aby si adoptoval psa z útulku. Není to pro každého. Není to vždycky krásný příběh se šťastným koncem. I když... možná někdy potkáte takovou čubinku, která se na svět dívá podezřívavě, a která neví, že i lidi mohou být v pohodě... a možná si při tom vzpomenete na naši Zoju.

A možná vás napadne, že i to je láska. Jen trochu jinak.