Malíř

Další střípek z připravované nové knihy:

"Člověk vidí ve světě to, co nosí ve svém srdci."
~ Johann Wolfgang Goethe

Zdroj: Fotobanka Pixabay

Jeden mladý malíř z vesničky kdesi pod Terstem se rozhodl vydat do světa. Hledal štěstí. Ale hlavně zkušenosti, inspiraci – a peníze, které doma chyběly.

Sbalil pár prázdných pláten, barvy, štětce. A šel.

Když po cestě objevil krásné místo, rozložil věci, posadil se a začal malovat. Lidé z okolí se sbíhali a obdivovali jeho práci. Nakonec se vždycky našel někdo, zpravidla ten nejbohatší, kdo jeho obraz odkoupil. A obvykle malíře pozval i na jídlo a přenocování. Tak to šlo den za dnem, kraj za krajem, až mladík dorazil do Benátek.

Byl ohromen. Tolik krásy, barev, světla, vodní hladiny, která všechno znásobovala…

Nevěděl, co dřív malovat. Kde začít?

Unavený a hladový se usadil v nejbližší taverně a poručil si pečené maso, chléb a víno. Nahlas se rozplýval nad krásou města.

„Ha, kavka přišla,“ mrkli na sebe dva kumpáni v koutě. Jeden se dal s malířem do řeči, druhý ho vyzval na partii vrhcábů.

Mladík odpovídal mezi sousty, pomalu a vlídně. Když se ho ptali, odkud pochází, trochu se zakabonil. Najednou mu rodná víska připadala vedle honosných Benátek příliš obyčejná.

„Ále – z takového zapadákova. Smrdí to tam hnojem, potem a rybinou,“ pokrčil rameny. „Asi by se vám tam nelíbilo…“

Jenže čím víc své rodiště pomlouval, tím víc prohrával. Hra se obrátila proti němu. Nakonec prohrál doslova i vlastní kalhoty.

Kumpáni zmizeli.

Nešťastný mladík zůstal sám u prázdného talíře, jen v košili, vestě a spodkách. Nad ním stál rozzuřený hostinský:

„A kdo mi to všechno zaplatí, ptám se?!“

„Ach, já nešťastník,“ hořekoval malíř. „Kdybych jen zůstal doma. Tam jsem hned věděl, kdo je kdo. Tam by mě nikdo neošidil a nenechal padnout. Práce u otce, jistota, uznání. Místo toho tady dělám takovou ostudu.“

V tu chvíli ucítil poklepání na rameno.

„Mohu se podívat na ta vaše plátna?“ ozval se hluboký hlas.

Malíř přikývl, ale rychle dodal: „Nejsou na prodej, pane. Potřebuji je pro svou práci.“

Muž si plátna klidně prohlížel.

„Velmi dobrá práce. Kdo vám je natahoval?“

„No… já sám. Kdo jiný?“ nechápal mladík. „Otec mě to naučil.“

„Naučil vás dobře.“ Pokýval muž uznale hlavou: „Pokud mi je nechcete prodat, měl bych pro vás práci. Potřebuji připravit další plátna – u mě v dílně, materiál mám. Dostanete jídlo, nocleh, i nějaký peníz. Práce tak na měsíc. Co říkáte?“

Malíř polkl. „Potřeboval bych zálohu… na tu útratu.“

Mince cinkly o stůl. Muž zaplatil a pokynul ke dveřím. Oba se zvedli.

U východu se klaněl hostinský:

„Uctivě děkuji, pane Bellini.“