O snech

Sním o tom, že maluji – a pak maluji svůj sen.
~ Vincent van Gogh

Zdroj: Fotobanka Pixabay

„Každý večer, když jdeš spát, chystají se tě navštívit dva sny. Jeden z nich je milý, laskavý, pomalý, sladký, naducaný jako obláček, takový lehounký Dobráček, co se svými peříčky sotva dotýká země. Ten druhý je rozjívený Rošťák, s jiskřivýma očima a smíchem, u kterého se i tma zatřese. Je rychlý a ostrý jak pero přísné učitelky, dotěrný jako komár. Pokaždé se přiřítí nočním vzduchem k někomu, koho může škádlit, hádat se s ním nebo se s ním dokonce i rvát.

Dobráček se zatím poklidně a líně loudá pod hvězdami, schovává se ve větvích stromů, houpe se v babiččiných záclonách, slastně se noří do měkkých peřin a polštářů. Tam je o něj velký zájem a rošťák na něj proto žárlí. Kdykoli ho potká, snaží se ho pošťouchnout, postrašit nebo rozplakat. Jednou mu tak mocně zahoukal do ouška, až se z toho málem rozsypaly oba dva. Naštěstí nad nimi visel lapač snů. Dobráček jím hladce proklouzl, zatímco rošťák v něm uvízl a čím víc sebou mrskal, tím víc se zamotával.

Když to dobrý sen uviděl, vrátil se zpátky do teplých peřin a až do svítání snil s jedním malým klukem o novém kole. Ráno vyšlo sluníčko, usmálo se, polechtalo Dobráčka na nosíku, pohladilo ho a tiše poslalo domů. Pak pomohlo Rošťákovi vymotat se z lapače, trochu ho pokáralo, trochu poňufalo a nakonec mu darovalo na cestu domů slaďoučký bonbón. Rošťák se na chvíli malinko zaoblil a zesládl. Než mu bonbón došel. Ale to nevadí, i těžké sny jsou občas potřeba…“

„Proč, babi?“ ptá se Karolka.

„Abychom neusnuli na vavřínech,“ zamyslí se Štěpánka, „aby nás varovaly.“

„Před čím?“

„Hlavně před námi samými,“ uculí se Štěpánka...

(Z připravované knihy)