Motherland

Unce míru má větší cenu než tuna vítězství.
~ Lion Feuchtwanger, Židovka z Toleda

Zdroj: Fotobanka Pixabay

Bylo nebylo… jedno převeliké moře.
A v tom moři ostrov jménem Motherland.
Ne malý, ne velký – tak akorát pro všechny, kdo na něm žili.
Ležel v teplém pásmu, měl dost pramenů, lesy jako zahrady a zahrady jako lesy.
Žilo tam mnoho bytostí v nevídané symbióze.
Jen jeden druh nebyl nikdy spokojený – říkáme mu lidé.

A tihle lidé, jako všechny živé bytosti, mívali děti.
A když děti dospěly, chtěly všechno dělat jinak. Lépe. Rychleji. Efektivněji.
A často taky někde jinde.
Přicházely za rodiči a říkaly:
„Táto, mámo, rozdělte mezi nás vaše statky. My už se o ně i o vás postaráme a ukážeme vám, jak se dnes správně na lopatě sedí.“

A tak rodiče dělili výsledky své práce mezi potomky.
Někteří ze synů a dcer zůstali doma. Zvelebovali rodnou půdu, aby ji jednou také mohli rozdělit dál.
Říkejme jim starousedlíci.
Jiní synové a jiné dcery to považovali za pošetilé a odcházeli do dalekých krajů.
Říkejme jim světoběžníci.

Světoběžníci se málokdy setkali s nadšeným přivítáním.
Spíš naopak. O svůj majetek zpravidla záhy přišli.
Místní se jich báli, žárlili na jejich dovednosti, podezírali jejich zvyky.
Vytlačovali je na okraj – tam, kde byla zem tvrdá a kamenitá.
Světoběžníci se naučili žít skromně a držet při sobě.
Proč se nevrátili domů? Protože se styděli.
Styděli se podívat svým rodičům do očí.

Ano, několik marnotratných synů sebralo odvahu a vrátilo se domů.
Rodiče je většinou s láskou přijali. Jen jejich sourozencům, kteří doma dřeli do úmoru, se to moc nepozdávalo.
Ale to je jiný příběh.

Mnohem více světoběžníků se rozhodlo, že s prázdnou se domů nevrátí.
Chtěli být bohatí, úspěšní, slavní.
Chtěli, aby se na ně Motherland díval s obdivem.
Aby na ně byl hrdý.
Učili se, vzdělávali, dřeli a z toho mála, co měli, vyčarovali netušené bohatství.
Čím více se jim dařilo, tím více budili závisti.
Provázelo je bohatství a vyloučení, obdiv a nenávist.
S přibývajícími ústrky snili, zpívali a vyprávěli si o Motherlandu.
Bájná zem předků se v jejich vzpomínkách stala rájem.

Na Motherlandu zatím dny plynuly pomalu.
Jeden byl jako druhý. Vstát, jít na pole, postarat se o dobytek, nanosit vodu, naštípat dříví, upéct chleba.
A zítra znovu.
Jak víme – člověk nikdy není spokojený.
Jakmile se dlouho nudí, začne měnit aspoň něco:
tu recept, jindy účes, občas vládu, čas od času své vlastní tradice.

Ve světě se všechno měnilo tak rychle. Každé stabilní místečko se stávalo vytouženou vzácností.
Když navíc připomínalo starý dobrý Motherland, bylo považováno za malý zázrak.
Světoběžníci proto trvali na svých tradicích, pečlivě si je chránili – byly jejich oázou, jejich vírou, jejich společným jazykem.

Pak přišla doba temna.
V mnoha částech světa se rozhořel hněv – a světoběžníci se stávali jeho obětí.
Když bouře pominula, rozhodli se jednou provždy vrátit domů.
Do země svých předků, na Motherland, o němž si po staletí vyprávěli.

Jenže domov dávno nebyl tím, čím býval.
Nečekali je rodiče, ale vzdálení bratranci a sestřenice.
A ti se nechtěli dělit o svá políčka.

„Co tu děláte?“ ptali se nedůvěřivě starousedlíci.
„A proč je vás najednou tolik?“

„Vrátili jsme se. Jsme tu přece doma,“ odpovídali světoběžníci. „Tak jako vy.“

„A kde jste byli v dobách,“ ohradili se starousedlíci,
„kdy bylo potřeba sázet, orat, stavět a držet půdu pohromadě?“

„Udržovali jsme tradice Motherlandu. Vždyť se podívejte, co jste s nimi udělali!“ nedali se světoběžníci. „Jak jste mohli takhle zanedbávat naši kulturu!“

Hádali se čím dál víc.
Pak už nešlo jen o slova – padla facka, letěl kámen, objevila se krev.
Rozhořel se bratrovražedný boj.
Trval dlouho. Předlouho.

Svět se snažil zasáhnout, ale jakýkoliv zásah přiléval olej do ohně.

„Rozdělte Motherland napůl,“ radili cizinci.

„Proč?“ ptali se starousedlíci.
„Proč se máme vzdávat domovů, ve kterých po staletí žijí naše rodiny?“

„Protože je to i naše zem,“ oponovali světoběžníci. „Milujeme ji.“

„My také!“ křičeli starousedlíci.
„Starali jsme se o ni celé generace. Nemůžete nám ji jen tak rozdělit!“

„Cha!“ zasmál se jeden ze světoběžníků:
„A co udělala pravá matka, když chtěl Šalamoun rozdělit její dítě, aha?“

„Proboha!“ zakryl si oči starousedlík nad tou nehorázností.

A znovu se rozhořel hněv.

Padala slova o právu, vině, nároku.
Tvořily se mapy, překreslovaly hranice, kupovaly zbraně.
Budovalo se a bořilo. Jediné, co přetrvalo, byly hádky.
A mrtví.
Staří, mladí, muži, ženy… děti.
Ano, i děti.
Vždycky se našla výmluva, proč muselo zemřít právě dítě.

„To dělají ti druzí, my jim to jen vracíme,“ hájili se jedni.
„Musíme,“ procedili druzí. „Jejich matky je vychovávají k nenávisti.“

„Nevychovávám své děti k nenávisti,“ odpověděla pevně jedna žena.
„Nemusím. To vy mým dětem ubližujete. Čekáte snad, že vás za to budou milovat?“

Děti plakaly strachem, bolestí, bezmocí.

„Co tedy máme dělat?“ ptali se starousedlíci i světoběžníci jeden přes druhého.

Z davu vystoupila stará žena.
„Buďte laskaví ke všem dětem,“ řekla.
„Bez rozdílu. Poskytněte jim lásku, klid a pocit bezpečí. A příští generace možná...“

Nenechali ji domluvit. Ozvalo se pochechtávání, pak výbuch smíchu.

„Bláznivá ženská!“ mávali muži rukou a odcházeli plánovat nové hranice, zdi a hlídky.
S rozbřeskem padly další rány.
A krev znovu smáčela zem.

Takové věci se dějí v zemi,
kde lidé zapomněli, že byli také kdysi dětmi.
Kde uvěřili, že mají právo rozhodovat,
kdo si zaslouží větší pomoc, péči a lásku.
Kde je slušnost považována za slabost,
princip za překážku
a slib za důkaz větší než čin.

(Z připravované knihy)