„Slunce sa řehoce do široka, až mu slzy tečú do Járku.“
~ Amálie Kutinová, Gabra a Málinka
Konečně se mi podařilo koupit dům, který splňuje představy nás všech. Les přímo za humny pro mou přítelkyni Sofii, zahrádka pro dceru Adu, obrovská knihovna pro naši babičku Teodoru, velký výběh pro fenku Belu – a pro mě tiché, antistresové útočiště v lůně Bílých Karpat.
Proto se dnes všechny kodrcáme v narvané dodávce cestou necestou, vlnitým horským terénem nahoru a dolů, doleva i doprava. Opatrně projíždím serpentinami a těším se, že už brzy budeme na místě… a že si v novém domově uvařím svou první kávu.
„Hele,“ prolomí chvíli ticha Ada, „tohle je hrozně zajímavý: Člověk přichází na svět, aby pečoval o místo, které mu bylo svěřeno; a když svou práci dokončí, místo si jej přijme – nikoli jako oběť, ale jako součást sebe, jako paměť, jako novou vrstvičku vědomí. A cyklus pokračuje dál.“
„To je takový pohanský pohled na svět,“ vrtí hlavou Teodora. „Ale zajímavý. Kde to čteš?“
„Píše to nějaká ženská na Instagramu, babi.“
„Tam bych tak hluboká moudra nečekala…“
„Tady je to,“ přerušuji jejich debatu a ukazuji na chaloupku usazenou uprostřed rozkvetlé louky kousek od lesa. Od silnice k ní stoupá kamenitá polňačka.
„A tož, pěkné to tu je,“ pochválí můj výběr Sofie. „Jen se obávám, že v zimě sem nedojedeme ani s řetězy. Nebo tu zůstaneme uvězněné pod sněhem jak broučci.“
Sotva zastavím a otevřu dveře, Bela vystřelí ven. Očividně se jí tady líbí. Na první dobrou objeví díru v plotě a už prozkoumává malinkou předzahrádku, očichává lavičku u dveří, usadí se přímo na práh domu a spokojeně vrtí ocasem.
„Je tu nádherně,“ rozplývá se Teodora, které chvíli trvá, než se vysouká ze sedadla spolujezdce. Pak se rozhlédne po celém údolí. „O něčem takovém jsem snila celý život… To se ti vážně povedlo, Agáto.“
„Sem přesadím tu svou popínavou růži,“ ukazuje Ada k brance. „A tady pod okny budou úplně božsky vypadat floxy.“
„Ale tu lavičku mi tady, doufám, necháš,“ mrkne na ni Teodora, posadí se, pohladí Belu a nastaví tvář slunci.
Má investice do nemovitosti je tímto definitivně schválena.
***
První týden v novém domově je za námi. Dům je sice krásně zrekonstruovaný, ale dlouho v něm nikdo nebydlel. Hned po příjezdu jsme daly dohromady kuchyň v přízemí a přes týden postupně horní patro. Začaly jsme společně babiččiným pokojem, pak si Ada zvelebila svůj pokojíček a my se Sofií ten náš.
Teď už zbývá jen krásný prostorný obývací pokoj v přízemí s východem na malinko zanedbanou terasu. V podstatě stačí „vymést pavouky“, vydrhnout podlahu, umýt okna…
Teodora zkoumá knihovnu a najednou se zastaví:
„No podívejme… Gabra a Málinka,“ vydechne. Opatrně vezme do ruky ošoupaný svazek. „Ty jsem měla jako malá… kde je jim asi konec.“ Pohladí hřbet knihy, jakoby se dotýkala něčeho důvěrně známého. „To je krásné, že tady zůstaly.“ Listuje zažloutlými stránkami a s leskem v očích si prohlíží pestrobarevné obrázky.
Mě upoutal jiný obraz. Visí nad pohodlným kanapíčkem. Je trochu snový, trochu kýč, ručně malovaný někým, kdo za to uměl vzít, ale nebyl úplný profesionál. Ve zlatavých, okrových, hnědých, zelených a blankytně modrých odstínech vystupují pole, louky, cesta, les, potůček, nebe pod mrakem, tento dům…
Z meditací nad hravou malbou mě probudí Sofie s vodítkem – Bela jí zase na procházce někam zmizela. Obvykle přijde s menším zpožděním sama s packami a tlamičkou od bláta, protože někde v polích hrabala díry.
„Podívej, ten pes na obraze je jí strašně podobný,“ překvapí mě Sofie.
„No jo, máš pravdu. Vůbec jsem si ho dřív nevšimla.“
„To bude jeden z těch obrazů, na kterých pokaždé nacházíme něco nového, co nám předtím unikalo.“
„Jdu si lehnout, děvčata,“ loučí se s námi Teodora se svým knižním objevem v ruce. „Mám toho za celý den už opravdu dost. Večeřet nebudu, nemám hlad. Uvařím si jen čaj.“
Ve dveřích míjí Adu se štaflemi: „Konečně jdu na ta okna. Nemůžu se dočkat, až sem pověsím závěsy. Koupila jsem nakonec ty bílé se lněným efektem.“
„Počkej, pomůžu ti,“ nabízí se Sofie a podává mi malý uzlík ze šátku. „Našla jsem nějaké hříbky.“
„Skvělé, díky, přidám je do bramboračky,“ odcházím vařit. „Večeře bude za hodinu.“
***
„Už abychom měly myčku,“ brblám po večeři nad horou nádobí.
„Mají ji přivézt během příštího týdne,“ připomene mi Sofie a starostlivě se dívá na hodiny. „Kde ta Bela je? Normálně by tu už dávno byla. Jdu se po ní podívat.“
„Mami!“ ozve se z vrchu Ada. „Pojď se na něco podívat.“
„Moment,“ zavolám a rychle opláchnu hrnec od polévky.
Vcházím do obývacího pokoje a do očí mne udeří zářivé závěsy, které se tetelí na oknech.
„Vypadají božsky, Adinko,“ vydechnu.
Ada mě nevnímá. Zamyšleně zkoumá obraz a pak na mne pohlédne s očima velkýma jak talíře:
„Podívej,“ ukáže na lavičku. Sedí na ní stará paní. Je trochu podobná Teodoře.
„Kdy jsi ji tam domalovala?“ ptám se.
„Já? Kde bych na to vzala čas? Navíc bych do cizího obrazu nikdy nezasahovala. To se nedělá.“
„Ty jo. Ta podoba. Bela, teď babička… Co tu ještě najdeme?“ pečlivě zkoumám malbu.
„Ráno tam ještě nebyla!“
„Jsi si tím jistá?“
„Jasně, na lavičce byl postavený džbánek s floxy. Ještě jsem si říkala, jak je fajn, že předchozí majitel to viděl stejně jako já…“
„Co viděl?“
„No že pod ta okna patří floxy. Určitě je tam musím vysadit. V týdnu se stejně chystám zajet do Hradiště, tak se stavím v zahradnictví…“
***
Stmívá se a Sofie s Belou nikde. Zkouším ji prozvonit, ale je nedostupná. Často tu vypadává signál. Ťuknu na dveře Adinýho pokojíčku. Ada sedí u stolku a píše nějaký seznam:
„Zrovna mi jdeš pod ruku, dávám dohromady, co je potřeba příští týden vyřídit: kapající kohoutek v koupelně, revize kotle a komínu, dokoupit pár žárovek a nářadí na zahrádku, minimálně rýč, lopatu, motyčku, hrábě… a taky musím domluvit opravu plotu, ať nemusíme pořád hlídat Belu…“
„Ještě nejsou zpátky,“ říkám starostlivě. „A Sofie zřejmě nemá signál, takže se jí nedovolám.“
„Netrojči, mami, Sofie se o sebe umí postarat.“
„Jen jsem ti chtěla říct, že se po nich půjdu podívat. Do půl hodinky jsem zpátky.“
„Jasně, já ještě znovu proběhnu dům a sepíšu všechno, co je třeba ještě udělat. Jak se vrátíte, sedneme na to, třeba vás ještě něco napadne…“
Procházím obývacím pokojem a mířím na terasu. Koutkem oka mrknu na obraz. Na příjezdové cestě je namalovaná povědomá postava… Která z těch dvou si ze mě dělá srandu? Vybíhám ven a volám:
„Sofí! Belo! Sofí!“
***
Naše samota působí z dálky ve večerním šeru útulně a důvěryhodně. Lampa rozsvícená nad vstupními dveřmi, teplé světlo z kuchyňského okna a několik solárních lucerniček zapíchaných v truhlících na terase lákají k návštěvě. Holky už jsou určitě doma, uklidňuji se. Ale v chalupě je podivné ticho. Normálně by mě už z dálky vítal štěkot Bely. Vracím se přes dveře na terase. Se stísněným pocitem mrknu na obraz. V tu chvíli mě zamrazí v zádech. U branky je přimalovaná Ada s kyticí floxů a růží na rukou. Zasněně se usmívá do krajiny.
„Ado!“ volám a běžím do jejího pokoje. Je prázdný.
Klepu vedle na Teodoru. Ticho. Vejdu k ní. Nikde nikdo. Postel netknutá. Jak to? Před večeří přeci říkala, že jde spát.
„Sofí!“ přeskakuje mi hlas. „Belo! Ado!“
A cítím klid.
A pokoj.
Pokoj a klid.
~ Amálie Kutinová, Gabra a Málinka
 |
| Zdroj: Fotobanka Pixabay |
Proto se dnes všechny kodrcáme v narvané dodávce cestou necestou, vlnitým horským terénem nahoru a dolů, doleva i doprava. Opatrně projíždím serpentinami a těším se, že už brzy budeme na místě… a že si v novém domově uvařím svou první kávu.
„Hele,“ prolomí chvíli ticha Ada, „tohle je hrozně zajímavý: Člověk přichází na svět, aby pečoval o místo, které mu bylo svěřeno; a když svou práci dokončí, místo si jej přijme – nikoli jako oběť, ale jako součást sebe, jako paměť, jako novou vrstvičku vědomí. A cyklus pokračuje dál.“
„To je takový pohanský pohled na svět,“ vrtí hlavou Teodora. „Ale zajímavý. Kde to čteš?“
„Píše to nějaká ženská na Instagramu, babi.“
„Tam bych tak hluboká moudra nečekala…“
„Tady je to,“ přerušuji jejich debatu a ukazuji na chaloupku usazenou uprostřed rozkvetlé louky kousek od lesa. Od silnice k ní stoupá kamenitá polňačka.
„A tož, pěkné to tu je,“ pochválí můj výběr Sofie. „Jen se obávám, že v zimě sem nedojedeme ani s řetězy. Nebo tu zůstaneme uvězněné pod sněhem jak broučci.“
Sotva zastavím a otevřu dveře, Bela vystřelí ven. Očividně se jí tady líbí. Na první dobrou objeví díru v plotě a už prozkoumává malinkou předzahrádku, očichává lavičku u dveří, usadí se přímo na práh domu a spokojeně vrtí ocasem.
„Je tu nádherně,“ rozplývá se Teodora, které chvíli trvá, než se vysouká ze sedadla spolujezdce. Pak se rozhlédne po celém údolí. „O něčem takovém jsem snila celý život… To se ti vážně povedlo, Agáto.“
„Sem přesadím tu svou popínavou růži,“ ukazuje Ada k brance. „A tady pod okny budou úplně božsky vypadat floxy.“
„Ale tu lavičku mi tady, doufám, necháš,“ mrkne na ni Teodora, posadí se, pohladí Belu a nastaví tvář slunci.
Má investice do nemovitosti je tímto definitivně schválena.
***
První týden v novém domově je za námi. Dům je sice krásně zrekonstruovaný, ale dlouho v něm nikdo nebydlel. Hned po příjezdu jsme daly dohromady kuchyň v přízemí a přes týden postupně horní patro. Začaly jsme společně babiččiným pokojem, pak si Ada zvelebila svůj pokojíček a my se Sofií ten náš.
Teď už zbývá jen krásný prostorný obývací pokoj v přízemí s východem na malinko zanedbanou terasu. V podstatě stačí „vymést pavouky“, vydrhnout podlahu, umýt okna…
Teodora zkoumá knihovnu a najednou se zastaví:
„No podívejme… Gabra a Málinka,“ vydechne. Opatrně vezme do ruky ošoupaný svazek. „Ty jsem měla jako malá… kde je jim asi konec.“ Pohladí hřbet knihy, jakoby se dotýkala něčeho důvěrně známého. „To je krásné, že tady zůstaly.“ Listuje zažloutlými stránkami a s leskem v očích si prohlíží pestrobarevné obrázky.
Mě upoutal jiný obraz. Visí nad pohodlným kanapíčkem. Je trochu snový, trochu kýč, ručně malovaný někým, kdo za to uměl vzít, ale nebyl úplný profesionál. Ve zlatavých, okrových, hnědých, zelených a blankytně modrých odstínech vystupují pole, louky, cesta, les, potůček, nebe pod mrakem, tento dům…
Z meditací nad hravou malbou mě probudí Sofie s vodítkem – Bela jí zase na procházce někam zmizela. Obvykle přijde s menším zpožděním sama s packami a tlamičkou od bláta, protože někde v polích hrabala díry.
„Podívej, ten pes na obraze je jí strašně podobný,“ překvapí mě Sofie.
„No jo, máš pravdu. Vůbec jsem si ho dřív nevšimla.“
„To bude jeden z těch obrazů, na kterých pokaždé nacházíme něco nového, co nám předtím unikalo.“
„Jdu si lehnout, děvčata,“ loučí se s námi Teodora se svým knižním objevem v ruce. „Mám toho za celý den už opravdu dost. Večeřet nebudu, nemám hlad. Uvařím si jen čaj.“
Ve dveřích míjí Adu se štaflemi: „Konečně jdu na ta okna. Nemůžu se dočkat, až sem pověsím závěsy. Koupila jsem nakonec ty bílé se lněným efektem.“
„Počkej, pomůžu ti,“ nabízí se Sofie a podává mi malý uzlík ze šátku. „Našla jsem nějaké hříbky.“
„Skvělé, díky, přidám je do bramboračky,“ odcházím vařit. „Večeře bude za hodinu.“
***
„Už abychom měly myčku,“ brblám po večeři nad horou nádobí.
„Mají ji přivézt během příštího týdne,“ připomene mi Sofie a starostlivě se dívá na hodiny. „Kde ta Bela je? Normálně by tu už dávno byla. Jdu se po ní podívat.“
„Mami!“ ozve se z vrchu Ada. „Pojď se na něco podívat.“
„Moment,“ zavolám a rychle opláchnu hrnec od polévky.
Vcházím do obývacího pokoje a do očí mne udeří zářivé závěsy, které se tetelí na oknech.
„Vypadají božsky, Adinko,“ vydechnu.
Ada mě nevnímá. Zamyšleně zkoumá obraz a pak na mne pohlédne s očima velkýma jak talíře:
„Podívej,“ ukáže na lavičku. Sedí na ní stará paní. Je trochu podobná Teodoře.
„Kdy jsi ji tam domalovala?“ ptám se.
„Já? Kde bych na to vzala čas? Navíc bych do cizího obrazu nikdy nezasahovala. To se nedělá.“
„Ty jo. Ta podoba. Bela, teď babička… Co tu ještě najdeme?“ pečlivě zkoumám malbu.
„Ráno tam ještě nebyla!“
„Jsi si tím jistá?“
„Jasně, na lavičce byl postavený džbánek s floxy. Ještě jsem si říkala, jak je fajn, že předchozí majitel to viděl stejně jako já…“
„Co viděl?“
„No že pod ta okna patří floxy. Určitě je tam musím vysadit. V týdnu se stejně chystám zajet do Hradiště, tak se stavím v zahradnictví…“
***
Stmívá se a Sofie s Belou nikde. Zkouším ji prozvonit, ale je nedostupná. Často tu vypadává signál. Ťuknu na dveře Adinýho pokojíčku. Ada sedí u stolku a píše nějaký seznam:
„Zrovna mi jdeš pod ruku, dávám dohromady, co je potřeba příští týden vyřídit: kapající kohoutek v koupelně, revize kotle a komínu, dokoupit pár žárovek a nářadí na zahrádku, minimálně rýč, lopatu, motyčku, hrábě… a taky musím domluvit opravu plotu, ať nemusíme pořád hlídat Belu…“
„Ještě nejsou zpátky,“ říkám starostlivě. „A Sofie zřejmě nemá signál, takže se jí nedovolám.“
„Netrojči, mami, Sofie se o sebe umí postarat.“
„Jen jsem ti chtěla říct, že se po nich půjdu podívat. Do půl hodinky jsem zpátky.“
„Jasně, já ještě znovu proběhnu dům a sepíšu všechno, co je třeba ještě udělat. Jak se vrátíte, sedneme na to, třeba vás ještě něco napadne…“
Procházím obývacím pokojem a mířím na terasu. Koutkem oka mrknu na obraz. Na příjezdové cestě je namalovaná povědomá postava… Která z těch dvou si ze mě dělá srandu? Vybíhám ven a volám:
„Sofí! Belo! Sofí!“
***
Naše samota působí z dálky ve večerním šeru útulně a důvěryhodně. Lampa rozsvícená nad vstupními dveřmi, teplé světlo z kuchyňského okna a několik solárních lucerniček zapíchaných v truhlících na terase lákají k návštěvě. Holky už jsou určitě doma, uklidňuji se. Ale v chalupě je podivné ticho. Normálně by mě už z dálky vítal štěkot Bely. Vracím se přes dveře na terase. Se stísněným pocitem mrknu na obraz. V tu chvíli mě zamrazí v zádech. U branky je přimalovaná Ada s kyticí floxů a růží na rukou. Zasněně se usmívá do krajiny.
„Ado!“ volám a běžím do jejího pokoje. Je prázdný.
Klepu vedle na Teodoru. Ticho. Vejdu k ní. Nikde nikdo. Postel netknutá. Jak to? Před večeří přeci říkala, že jde spát.
„Sofí!“ přeskakuje mi hlas. „Belo! Ado!“
Vracím se do obývacího pokoje. Znovu si prohlížím obraz. Na oknech jsou domalované Adiny bílé závěsy. A za nimi stín. Přímo před mýma očima zpřesňuje své kontury. Vždyť to je… to je… to jsem…
***
Zalévá mě vlna klidu. Jsem. Chybí oko, ucho, nos, jazyk, tělo, jakákoliv viditelná forma… Vážně chybí? Nechybí. Zůstává zrak, čich, sluch, vnímání… ale nepřikládá vjemům žádné hodnocení. Prostě jen jsem. Jsme. Všechny tu jsme. A já… už není žádné já, žádná forma, žádný pocit. Nic, co by se dalo oddělit. Nic, co by mělo jméno. Nic, co by bylo moje nebo ostatních. Není vědomost ani nevědomost, není stáří ani smrt, není život, není trápení ani původ trápení, není cesta, moudrost, východisko. A přesto je tu všechno. Jsem. Jsme. Jsme jedno, tedy jsem.
Svítá. S úžasem sleduji okolí domu. Už se neumím rozplývat nad tou nádherou. Už neocením barvy a tvary, vůni heřmánku, řebříčku, mateřídoušky, ani ranní zpěv ptáků…
Vnímám je.
***
Zalévá mě vlna klidu. Jsem. Chybí oko, ucho, nos, jazyk, tělo, jakákoliv viditelná forma… Vážně chybí? Nechybí. Zůstává zrak, čich, sluch, vnímání… ale nepřikládá vjemům žádné hodnocení. Prostě jen jsem. Jsme. Všechny tu jsme. A já… už není žádné já, žádná forma, žádný pocit. Nic, co by se dalo oddělit. Nic, co by mělo jméno. Nic, co by bylo moje nebo ostatních. Není vědomost ani nevědomost, není stáří ani smrt, není život, není trápení ani původ trápení, není cesta, moudrost, východisko. A přesto je tu všechno. Jsem. Jsme. Jsme jedno, tedy jsem.
Svítá. S úžasem sleduji okolí domu. Už se neumím rozplývat nad tou nádherou. Už neocením barvy a tvary, vůni heřmánku, řebříčku, mateřídoušky, ani ranní zpěv ptáků…
Vnímám je.
A cítím klid.
A pokoj.
Pokoj a klid.
Komentáře
Okomentovat