„Boj člověka s mocí je bojem vzpomínek se zapomněním.“
~ Milan Kundera
„A co měla dělat?“ brání Barboru Karel. „Vůbec nechápete tu situaci, ve které se ocitla! Když na vás pár let řvou Halt! Hände hoch! Ausweis!… tak vám pak ještě dlouho při němčině cuká v koutku. Rozumíš? Kdokoliv promluvil německy, byl automaticky nepřítel. A to jméno… tehdy zřejmě dost provokovalo.“
Nesouhlasně zavrtím hlavou.
„Nech mě domluvit!“ utne mě. „Za protektorátu byla němčina pouhý zvuk. Ne jazyk. Zvuk bot na schodech. Zvuk dveří, co se neotevřou po zaklepání, ale rovnou vyrazí. Zvuk výstřelu. A když se ti ten zvuk šest let lepí na kůži, neřešíš argumenty. Stačí slabika.“
„Ale…“
Karel mi nedá šanci a pokračuje ještě sušším tónem:
„A přesně toho využili tehdejší rádoby vlastenci. Ještě den před osvobozením zdravili Heil, a pak… žádná odvaha – jen práce s reputací. Rosálie měla pravdu. Tak to skutečně bylo.“
„Vždyť tak mluvili i Židi, co se vraceli z koncentráků,“ nenechám to být.
„Lidi se chtěli mstít,“ krčí rameny Karel. „Nechtěli vidět rozdíly. Že někdo mluvil německy, protože se tak narodil. Že někdo byl Němec a přitom utíkal před Hitlerem, skončil v lágru – a teď se vrátil domů jako kostra. Když mluvil špatnou řečí, dostal přes hubu. V lepším případě. V horším skončil v příkopu. Dav chce zkratky.“
„A jak je ohrožovalo děcko v kočárku?“ rozhodil rukama Tadeáš.
„Já to neomlouvám,“ brání se Karel. „Jen říkám, že to nebyla pohádka o dobru a zlu. Šlo o válku, co se přelila do míru a tvářila se jako spravedlnost.“
Chvíli si měří stůl před sebou, jako by tam měl mapu.
„My jsme se po válce s rodiči odstěhovali do pohraničí. A tam to bylo ještě rychlejší. Přijdeš do školy, na tabuli je pořád německý nápis a ve třídě sedí převážně děti, co mluví řečí, ze který se ti zvedá žaludek…“
„Nepřeháněj,“ ujede mi.
„Ve třídě vedle mě seděl kluk. Jmenoval se Kurt. Pořád smrděl nějakým mýdlem. A naučil mě říkat Bleistift. Já mu jednou přinesl jabko.“
„Co se s ním stalo?“ zeptám se.
„Nevím.“ Karel se ani nepodívá do kamery. „Jednoho dne nepřišel. A pak nepřišli další dva. A pak půlka třídy. Sotva jsem se s někým spřátelil…“ odfrkne si, „…a my pořád opakovali násobilku, protože život jde dál, že jo.“
„Takže ses kamarádil i s Němci, dědo?“ zvedne obočí Karolína. „To ti ta němčina zas až tak nevadila.“
„U Kurta ne,“ řekne Karel. „On nebyl zlej, ani hodnej. Byl prostě kluk. Jeho otec byl ajznboňák. Sbíral modely mašinek. Chodili jsme si je k němu prohlížet. S některýma jsme si mohli hrát, jiných jsme se nesměli dotknout.“
Zmlkne, jako by zvažoval, jestli pokračovat.
„Ale jednou udělal výjimku,“ pokračuje nakonec. „Půjčil mi domů vzácnou parní lokomotivu od firmy Märklin, abych ji mohl ukázat tátovi. Ručil jsem mu za ni hlavou.“
„Co ho to napadlo?“ vyhrkne Patrik.
„Táta byl ředitel školy,“ řekne Karel. „A Kurtův otec si považoval našeho přátelství. Takové vztahy se musí utužovat, říkával. Jenže druhý den Kurt nepřišel do školy. Já tu lokomotivu nosil do školy v takové těžké neforemné krabici ještě týden. Každej den. Jako idiot.“
Odkašle si.
„V pátek jsem to nevydržel a vzal to oklikou přes nádraží. V jejich domku byli cizí lidi. Zeptal jsem se, kde je Kurt. A ten novej chlap se na mě obořil: ‚To seš vlastenec, že se zahazuješ se šváby? Padej odsud!‘“
Odmlčí se. Pak pokračuje tišeji, než je u něj běžné: „Dlouho jsem byl na němčinu alergickej. Ale daleko víc mi vadila prázdná lavice… a pocit, že jsem někomu ukradl vzácnou věc. Snažil jsem se ji vrátit, ale nikdy jsem se nedozvěděl, kam.“
***
„Kde je ta lokomotiva teď, dědo?“ zeptá se Karolína.
„Na Údolní jsi ji ještě měl,“ vzpomene si Jarka.
Karel se bezmocně otočí na Štěpánku.
„Nevím,“ odpoví mu, „při stěhování sis ji balil vždycky sám.“
Karel přikývne: „Celej život jsem ji tahal s sebou. Kdyby náhodou… Možná je někde ve sklepě.“ Pak mávne rukou. „Teď už ji stejně nemám komu vrátit.“
(Z připravované knihy)
~ Milan Kundera
 |
| Zdroj: Fotobanka Pixabay |
„A co měla dělat?“ brání Barboru Karel. „Vůbec nechápete tu situaci, ve které se ocitla! Když na vás pár let řvou Halt! Hände hoch! Ausweis!… tak vám pak ještě dlouho při němčině cuká v koutku. Rozumíš? Kdokoliv promluvil německy, byl automaticky nepřítel. A to jméno… tehdy zřejmě dost provokovalo.“
Nesouhlasně zavrtím hlavou.
„Nech mě domluvit!“ utne mě. „Za protektorátu byla němčina pouhý zvuk. Ne jazyk. Zvuk bot na schodech. Zvuk dveří, co se neotevřou po zaklepání, ale rovnou vyrazí. Zvuk výstřelu. A když se ti ten zvuk šest let lepí na kůži, neřešíš argumenty. Stačí slabika.“
„Ale…“
Karel mi nedá šanci a pokračuje ještě sušším tónem:
„A přesně toho využili tehdejší rádoby vlastenci. Ještě den před osvobozením zdravili Heil, a pak… žádná odvaha – jen práce s reputací. Rosálie měla pravdu. Tak to skutečně bylo.“
„Vždyť tak mluvili i Židi, co se vraceli z koncentráků,“ nenechám to být.
„Lidi se chtěli mstít,“ krčí rameny Karel. „Nechtěli vidět rozdíly. Že někdo mluvil německy, protože se tak narodil. Že někdo byl Němec a přitom utíkal před Hitlerem, skončil v lágru – a teď se vrátil domů jako kostra. Když mluvil špatnou řečí, dostal přes hubu. V lepším případě. V horším skončil v příkopu. Dav chce zkratky.“
„A jak je ohrožovalo děcko v kočárku?“ rozhodil rukama Tadeáš.
„Já to neomlouvám,“ brání se Karel. „Jen říkám, že to nebyla pohádka o dobru a zlu. Šlo o válku, co se přelila do míru a tvářila se jako spravedlnost.“
Chvíli si měří stůl před sebou, jako by tam měl mapu.
„My jsme se po válce s rodiči odstěhovali do pohraničí. A tam to bylo ještě rychlejší. Přijdeš do školy, na tabuli je pořád německý nápis a ve třídě sedí převážně děti, co mluví řečí, ze který se ti zvedá žaludek…“
„Nepřeháněj,“ ujede mi.
„Ve třídě vedle mě seděl kluk. Jmenoval se Kurt. Pořád smrděl nějakým mýdlem. A naučil mě říkat Bleistift. Já mu jednou přinesl jabko.“
„Co se s ním stalo?“ zeptám se.
„Nevím.“ Karel se ani nepodívá do kamery. „Jednoho dne nepřišel. A pak nepřišli další dva. A pak půlka třídy. Sotva jsem se s někým spřátelil…“ odfrkne si, „…a my pořád opakovali násobilku, protože život jde dál, že jo.“
„Takže ses kamarádil i s Němci, dědo?“ zvedne obočí Karolína. „To ti ta němčina zas až tak nevadila.“
„U Kurta ne,“ řekne Karel. „On nebyl zlej, ani hodnej. Byl prostě kluk. Jeho otec byl ajznboňák. Sbíral modely mašinek. Chodili jsme si je k němu prohlížet. S některýma jsme si mohli hrát, jiných jsme se nesměli dotknout.“
Zmlkne, jako by zvažoval, jestli pokračovat.
„Ale jednou udělal výjimku,“ pokračuje nakonec. „Půjčil mi domů vzácnou parní lokomotivu od firmy Märklin, abych ji mohl ukázat tátovi. Ručil jsem mu za ni hlavou.“
„Co ho to napadlo?“ vyhrkne Patrik.
„Táta byl ředitel školy,“ řekne Karel. „A Kurtův otec si považoval našeho přátelství. Takové vztahy se musí utužovat, říkával. Jenže druhý den Kurt nepřišel do školy. Já tu lokomotivu nosil do školy v takové těžké neforemné krabici ještě týden. Každej den. Jako idiot.“
Odkašle si.
„V pátek jsem to nevydržel a vzal to oklikou přes nádraží. V jejich domku byli cizí lidi. Zeptal jsem se, kde je Kurt. A ten novej chlap se na mě obořil: ‚To seš vlastenec, že se zahazuješ se šváby? Padej odsud!‘“
Odmlčí se. Pak pokračuje tišeji, než je u něj běžné: „Dlouho jsem byl na němčinu alergickej. Ale daleko víc mi vadila prázdná lavice… a pocit, že jsem někomu ukradl vzácnou věc. Snažil jsem se ji vrátit, ale nikdy jsem se nedozvěděl, kam.“
***
„Kde je ta lokomotiva teď, dědo?“ zeptá se Karolína.
„Na Údolní jsi ji ještě měl,“ vzpomene si Jarka.
Karel se bezmocně otočí na Štěpánku.
„Nevím,“ odpoví mu, „při stěhování sis ji balil vždycky sám.“
Karel přikývne: „Celej život jsem ji tahal s sebou. Kdyby náhodou… Možná je někde ve sklepě.“ Pak mávne rukou. „Teď už ji stejně nemám komu vrátit.“
(Z připravované knihy)
Komentáře
Okomentovat