„Dej si pozor, s kým se ti nejvolněji dýchá, s kým zní tvůj hlas nejjasněji, a podle toho si zařiď život.“
„Měl jsem pro dnešek připraveno něco jiného,“ pokračuje Patrik, „ale ty, Karel a Lea jste mě na chvíli dostali argumentací tichem. Jenže já musím dát za pravdu Ele, protože jsem si vzpomněl na situaci, kdy se rozhodně mlčet nehodilo.
Na vysoké jsme si v prvním ročníku museli vybrat jednu sportovní disciplínu, kterou během semestru absolvujeme. Chtěl jsem tenis, ale zbylo na mě veslování.
Byli tam kluci, co veslovali závodně. Většina z nich měla dva metry a díky tomu delší záběr vesel. Tehdy jsem pochopil, že mých 185 centimetrů není žádná sláva. Kdokoli menší proti nim neměl šanci.
Taky byl mezi námi jeden mrňous. O půl hlavy menší než já. Dělal kormidelníka. A dělal ho fakt dobře. Miloval veslování, i když závodně se kvůli postavě neměl šanci prosadit. No a šla o něm taková šeptanda, že je gay. Byl to tichej, nenápadnej kluk. Na tréninku se vždycky jen mihnul, odcvičil, co měl, a zmizel. Zato v lodi ho bylo slyšet až na druhý břeh. Měl hlas jako zvon, když chtěl…
Proč to říkám: na konci semestru si nás trenér svolal a ptal se, jak se nám veslování líbilo a jestli si někdy nechceme přijít zaveslovat jen tak. A ten malej kluk zvedl ruku, že by chtěl něco říct. Ale že se to netýká veslování.
Dostal slovo a spustil:
‚Vím, že se tu někteří dohadujete, jestli jsem gay. Tak jo – jsem. Tento půlrok jsem od jednoho z vás dostal tři krásné dopisy. Nepodepsané, ale milé. Někdo z vás by se mnou chtěl chodit. Jenže…‘ – trochu znejistěl, ale pak pokračoval – ‚já nechci, aby se můj partner styděl za to, s kým chodí. Ani za to, kým je. Takže bych chtěl, aby – pokud to myslí vážně – vystoupil tady před všemi a řekl mi to do očí.‘
V tu chvíli mi bylo fakt trapně. A všem ostatním nejspíš taky. Protože – kdo by tohle udělal? Bylo to skoro před dvaceti lety. Homosexuálové byli spíš terčem předsudků a trapných vtipů než vážným tématem. Takže jsem přemýšlel, jak to čekání nějak slušně ukončit. A on tam pořád stál – nejdřív rozhodně, pak už trochu sklesle…
A najednou se mu pusa roztáhla od ucha k uchu a na tváři se mu rozlil takovej ten šťastnej úsměv, protože k němu přistoupil jeden z těch dvoumetrovejch drnů, do kterého by to člověk neřekl ani smykem, a jenom tak na půl huby šeptl:
‚To sem byl já, kemo. Zajdem na pivo?‘
Hele, pro mě to byl tak silnej moment, že si ho budu pamatovat do konce života. Měl jsem chuť tleskat... Jenže ti dva v tichosti odešli a my začali řešit svoje.“
***
„Dobrej borec!“ pronesl Tadeáš.
Koukám na Leu: „Ten se s tím teda nemazal.“
„Nejsem si jistá, jestli je v pořádku takhle někoho tlačit ke coming outu,“ odpověděla mi tiše.
„Vždyť to ani nemusel být on,“ namítla Ela. „Mohl to být někdo, kdo se možná, stejně jako Patrik, cítil trapně a chtěl to v tu chvíli ukončit.“
„To přece nevíme.“
„Nevíme, ale nevíme ani to, jestli to byl autor těch milostných dopisů. Můžeme se jen domnívat.“
„A na základě domněnek si vytvořit názor, že?“ uchechtl se Patrik.
~ František Kožík
 |
| Zdroj: Fotobanka Pixabay |
Na vysoké jsme si v prvním ročníku museli vybrat jednu sportovní disciplínu, kterou během semestru absolvujeme. Chtěl jsem tenis, ale zbylo na mě veslování.
Byli tam kluci, co veslovali závodně. Většina z nich měla dva metry a díky tomu delší záběr vesel. Tehdy jsem pochopil, že mých 185 centimetrů není žádná sláva. Kdokoli menší proti nim neměl šanci.
Taky byl mezi námi jeden mrňous. O půl hlavy menší než já. Dělal kormidelníka. A dělal ho fakt dobře. Miloval veslování, i když závodně se kvůli postavě neměl šanci prosadit. No a šla o něm taková šeptanda, že je gay. Byl to tichej, nenápadnej kluk. Na tréninku se vždycky jen mihnul, odcvičil, co měl, a zmizel. Zato v lodi ho bylo slyšet až na druhý břeh. Měl hlas jako zvon, když chtěl…
Proč to říkám: na konci semestru si nás trenér svolal a ptal se, jak se nám veslování líbilo a jestli si někdy nechceme přijít zaveslovat jen tak. A ten malej kluk zvedl ruku, že by chtěl něco říct. Ale že se to netýká veslování.
Dostal slovo a spustil:
‚Vím, že se tu někteří dohadujete, jestli jsem gay. Tak jo – jsem. Tento půlrok jsem od jednoho z vás dostal tři krásné dopisy. Nepodepsané, ale milé. Někdo z vás by se mnou chtěl chodit. Jenže…‘ – trochu znejistěl, ale pak pokračoval – ‚já nechci, aby se můj partner styděl za to, s kým chodí. Ani za to, kým je. Takže bych chtěl, aby – pokud to myslí vážně – vystoupil tady před všemi a řekl mi to do očí.‘
V tu chvíli mi bylo fakt trapně. A všem ostatním nejspíš taky. Protože – kdo by tohle udělal? Bylo to skoro před dvaceti lety. Homosexuálové byli spíš terčem předsudků a trapných vtipů než vážným tématem. Takže jsem přemýšlel, jak to čekání nějak slušně ukončit. A on tam pořád stál – nejdřív rozhodně, pak už trochu sklesle…
A najednou se mu pusa roztáhla od ucha k uchu a na tváři se mu rozlil takovej ten šťastnej úsměv, protože k němu přistoupil jeden z těch dvoumetrovejch drnů, do kterého by to člověk neřekl ani smykem, a jenom tak na půl huby šeptl:
‚To sem byl já, kemo. Zajdem na pivo?‘
Hele, pro mě to byl tak silnej moment, že si ho budu pamatovat do konce života. Měl jsem chuť tleskat... Jenže ti dva v tichosti odešli a my začali řešit svoje.“
***
„Dobrej borec!“ pronesl Tadeáš.
Koukám na Leu: „Ten se s tím teda nemazal.“
„Nejsem si jistá, jestli je v pořádku takhle někoho tlačit ke coming outu,“ odpověděla mi tiše.
„Vždyť to ani nemusel být on,“ namítla Ela. „Mohl to být někdo, kdo se možná, stejně jako Patrik, cítil trapně a chtěl to v tu chvíli ukončit.“
„To přece nevíme.“
„Nevíme, ale nevíme ani to, jestli to byl autor těch milostných dopisů. Můžeme se jen domnívat.“
„A na základě domněnek si vytvořit názor, že?“ uchechtl se Patrik.
(Z připravované knihy)
Komentáře
Okomentovat