„Takto budu na Tebe do své vlastni smrti myslit, milý, milý příteli, jak stojíš s nachýlenou hlavou a přemýšlíš, co by se ještě dalo udělat, v Tvé zahradě, v Tvém národě.“
~ Ferdinand Peroutka
Začalo to mou babičkou, která mě přivedla ke knihám sourozenců Čapků. Pokračovalo to setkáním s cizincem, který – sotva zjistil, odkud jsem – vytáhl Karla Čapka místo obligátní svaté trojice Havel–Jágr–Kundera a vydržel si o něm povídat celý večer. Pár dní nato mi moje přítelkyně vyprávěla o faráři Vackovi z východních Čech, který lidem doporučoval číst Čapka jako medicínu na zraněnou duši. A bylo vymalováno. Od té doby s námi bydlí ještě jeden člověk. Už dávno není živý, přesto je stále podivuhodně přítomný. Deset let.
Právě dnes je to deset let, co to začalo. Každý den v devět ráno vyjde na Facebooku a Instagramu nějaký Čapkův text. Později se objeví i na Mastodonu a Bsky. Včera, dnes, zítra, každý den až na pár krátkých výjimek, kdy jsem byla v nemocnici nebo na dovolené.
Karla Čapka vám nepřipomínám proto, že by to byl nějaký neomylný génius typu Járy Cimrmana. Naopak. Kdybych ho vnímala jako bezchybnou voskovou relikvii z první republiky, nevydržela bych s ním ani měsíc, natož deset let. Veškeré iluze o velkém muži, který má na všechno rozumný názor, nikdy se nemýlí a vždycky stojí na té správné straně dějin, mi Čapek už dávno vzal. Místo něj tu zůstal člověk z masa a kostí. Trochu morous, trochu vtipálek. Člověk přemýšlivý, laskavý, občas ješitný, někdy omezený dobou, jindy naopak překvapivě vychýlený směrem k budoucnosti. Člověk, který se uměl mýlit a který právě proto stojí za to.
Dal mi mnohem víc než jen zásobu textů na blog Kapka Čapka a sociální sítě. Dal mi rytmus. Už deset let vím, že den má svůj řád a že v něm v devět hodin ráno patří kus prostoru jednomu fejetonu, sloupku, eseji nebo dopisu. Dal mi kázeň, kterou bych bez něj možná nikdy neměla. Dal mi i zvláštní druh pozornosti: člověk začne sledovat kalendář, roční doby, svátky, výročí, počasí, náladu společnosti i drobné posuny ve veřejném jazyce. Najednou nežije jen svůj vlastní den, ale hledá, jak by s ním mohl promluvit někdo, kdo už sice není mezi námi, ale má nám dosud co říct.
A dal mi ještě něco podstatnějšího: naučil mě číst. Ne rychleji, ale poctivěji. A hlavně všechno. Nestačí mi krátké citáty vytržené z kontextu, instantní moudra, která se dají nalepit na pracovní kafáček nebo na tričko. Když s někým žijete dennodenně deset let, nedokážete ho redukovat na tři věty. Musíte ho brát i s tím, co vám není pohodlné. Musíte slyšet ten tón, rozumět době, vědět, proti čemu mluvil a odkud mluvil. A hlavně musíte připustit, že v některých věcech neměl pravdu.
To bylo možná moje největší osvobození. Přestat Čapka obdivovat jako velkého učitele a začít s ním polemizovat. V tom okamžiku se nestal menším, ale bližším. Teprve když autor sestoupí z piedestalu a přisedne k vašemu stolu, můžete s ním skutečně mluvit, polemizovat, hádat se, vtipkovat – občas řvát smíchy. Nebo se rozbrečet.
Čapek mi ale také něco vzal. Vzal mi bezstarostnost obdivu a možnost myslet si, že velcí autoři jsou čistí, přehlední a bezpečně použitelní. Rozšlapal mi iluze o tom, že dobré texty samy o sobě stačí. Nestačí. Nestačilo to tehdy a nestačí to ani dnes. Kolikrát přesně pojmenoval nemoc společnosti, demagogii, strach, hloupost, bezmocnost slabých, technickou pýchu nebo zbabělost vzdělanců? A svět přesto pokračoval v nesprávné jízdní dráze přímo proti zdi. Když člověk deset let denně čte Čapka, nevyhnutelně pochopí, že pravda sama o sobě nebývá hlučná, že je často spíš zakřiknutá, a hlas, který ji vysloví, nebývá automaticky vítězný. Je v tom cosi střízlivého a trochu smutného.
A přece je Čapek pořád se mnou. Možná právě proto. Připomíná mi, že ve veřejném prostoru se nemá křičet víc, než je nutné. Že ironie nemá být jed, ale nástroj hygieny. Že slušnost a lidskost nejsou slabosti. Že vzdělanost bez charakteru je nebezpečná. Že technika bez etiky je jen dokonalejší slepota. A že ve chvíli, kdy má člověk chuť nad lidstvem zlomit hůl, je rozumnější zhluboka se nadechnout, napočítat do deseti a zkusit to znovu. Mluvit k lidem, ne o nich.
Občas mi chybí. Knihy ne, ty tu máme. Chybí mi jeho živá přítomnost, skutečně nový text k dnešnímu ránu, článek o tom, co s námi provedly sociální sítě, jak jsme zaměnili rychlost za myšlení a viditelnost za význam. Chybí mi jeho úvaha o tom, zda máme rozšířit morální ohled i za hranice lidského druhu, k zvířatům, krajině, řekám a možná jednou i k novým formám vědomí, které si sami vyrábíme. Chybí mi jeho hlas ve světě, kde je sice hodně odborníků na všechno, ale zoufale málo lidí, kteří umějí spojit rozum, obraznost a obyčejnou slušnost.
O čem bych s ním dnes chtěla mluvit? O strachu, který se šíří rychleji než mor. O demokracii, svobodě a míru, které bereme jako samozřejmost, dokud o ně nepřijdeme. O technologiích, které nám slibují spojení, a přitom nás často zavírají na samotku. O tom, zda by dnes jeho humanismus zůstal výhradně lidský, nebo by se rozšířil ke všemu živému. O ženách – a to bychom se zhádali jak koně, to mi věřte. O tom, zda má ještě smysl psát pro noviny a zda má vůbec smysl něco psát – čte to vůbec někdo? A také o tom, zda se máme navzdory všemu dál snažit věřit druhým lidem.
Kdo by dnes mohl Čapka nahradit? Nikdo. Lidé se nedají jen tak objednat v katalogu, byť si uživatelé Tinderu a podobných aplikací nejspíš myslí něco jiného. To, co dnes potřebujeme, není nový Čapek, ale více přemýšlivých a odvážných lidí, vzdělaných, lidských, schopných vidět směšnost i tragédii zároveň, schopných říkat nepříjemné věci bez fanatismu a hájit slušnost bez patosu. Spíš než další svatý obrázek bychom měli hledat živou inspiraci mezi sebou navzájem.
Deset let s Karlem Čapkem mi nevzalo chuť ho číst. Vzalo mi potřebu se mu klanět. A to je, myslím, ta nejlepší služba, jakou může autor druhému člověku prokázat. Naučit ho upřednostnit dialog před obdivem a pozornost při čtení před bezmeznou důvěrou v psaný text.
Zítra ráno v devět vyjde další Čapkův text. Už je pro vás nachystaný. Bude o Masarykovi, protože ten má právě dnes narozeniny. Není náhoda, že první příspěvek vyšel právě 7. března. Tož, všechno nejlepší.
~ Ferdinand Peroutka
 |
| Ilustrace: ChatGPT |
Právě dnes je to deset let, co to začalo. Každý den v devět ráno vyjde na Facebooku a Instagramu nějaký Čapkův text. Později se objeví i na Mastodonu a Bsky. Včera, dnes, zítra, každý den až na pár krátkých výjimek, kdy jsem byla v nemocnici nebo na dovolené.
Karla Čapka vám nepřipomínám proto, že by to byl nějaký neomylný génius typu Járy Cimrmana. Naopak. Kdybych ho vnímala jako bezchybnou voskovou relikvii z první republiky, nevydržela bych s ním ani měsíc, natož deset let. Veškeré iluze o velkém muži, který má na všechno rozumný názor, nikdy se nemýlí a vždycky stojí na té správné straně dějin, mi Čapek už dávno vzal. Místo něj tu zůstal člověk z masa a kostí. Trochu morous, trochu vtipálek. Člověk přemýšlivý, laskavý, občas ješitný, někdy omezený dobou, jindy naopak překvapivě vychýlený směrem k budoucnosti. Člověk, který se uměl mýlit a který právě proto stojí za to.
Dal mi mnohem víc než jen zásobu textů na blog Kapka Čapka a sociální sítě. Dal mi rytmus. Už deset let vím, že den má svůj řád a že v něm v devět hodin ráno patří kus prostoru jednomu fejetonu, sloupku, eseji nebo dopisu. Dal mi kázeň, kterou bych bez něj možná nikdy neměla. Dal mi i zvláštní druh pozornosti: člověk začne sledovat kalendář, roční doby, svátky, výročí, počasí, náladu společnosti i drobné posuny ve veřejném jazyce. Najednou nežije jen svůj vlastní den, ale hledá, jak by s ním mohl promluvit někdo, kdo už sice není mezi námi, ale má nám dosud co říct.
A dal mi ještě něco podstatnějšího: naučil mě číst. Ne rychleji, ale poctivěji. A hlavně všechno. Nestačí mi krátké citáty vytržené z kontextu, instantní moudra, která se dají nalepit na pracovní kafáček nebo na tričko. Když s někým žijete dennodenně deset let, nedokážete ho redukovat na tři věty. Musíte ho brát i s tím, co vám není pohodlné. Musíte slyšet ten tón, rozumět době, vědět, proti čemu mluvil a odkud mluvil. A hlavně musíte připustit, že v některých věcech neměl pravdu.
To bylo možná moje největší osvobození. Přestat Čapka obdivovat jako velkého učitele a začít s ním polemizovat. V tom okamžiku se nestal menším, ale bližším. Teprve když autor sestoupí z piedestalu a přisedne k vašemu stolu, můžete s ním skutečně mluvit, polemizovat, hádat se, vtipkovat – občas řvát smíchy. Nebo se rozbrečet.
Čapek mi ale také něco vzal. Vzal mi bezstarostnost obdivu a možnost myslet si, že velcí autoři jsou čistí, přehlední a bezpečně použitelní. Rozšlapal mi iluze o tom, že dobré texty samy o sobě stačí. Nestačí. Nestačilo to tehdy a nestačí to ani dnes. Kolikrát přesně pojmenoval nemoc společnosti, demagogii, strach, hloupost, bezmocnost slabých, technickou pýchu nebo zbabělost vzdělanců? A svět přesto pokračoval v nesprávné jízdní dráze přímo proti zdi. Když člověk deset let denně čte Čapka, nevyhnutelně pochopí, že pravda sama o sobě nebývá hlučná, že je často spíš zakřiknutá, a hlas, který ji vysloví, nebývá automaticky vítězný. Je v tom cosi střízlivého a trochu smutného.
A přece je Čapek pořád se mnou. Možná právě proto. Připomíná mi, že ve veřejném prostoru se nemá křičet víc, než je nutné. Že ironie nemá být jed, ale nástroj hygieny. Že slušnost a lidskost nejsou slabosti. Že vzdělanost bez charakteru je nebezpečná. Že technika bez etiky je jen dokonalejší slepota. A že ve chvíli, kdy má člověk chuť nad lidstvem zlomit hůl, je rozumnější zhluboka se nadechnout, napočítat do deseti a zkusit to znovu. Mluvit k lidem, ne o nich.
Občas mi chybí. Knihy ne, ty tu máme. Chybí mi jeho živá přítomnost, skutečně nový text k dnešnímu ránu, článek o tom, co s námi provedly sociální sítě, jak jsme zaměnili rychlost za myšlení a viditelnost za význam. Chybí mi jeho úvaha o tom, zda máme rozšířit morální ohled i za hranice lidského druhu, k zvířatům, krajině, řekám a možná jednou i k novým formám vědomí, které si sami vyrábíme. Chybí mi jeho hlas ve světě, kde je sice hodně odborníků na všechno, ale zoufale málo lidí, kteří umějí spojit rozum, obraznost a obyčejnou slušnost.
O čem bych s ním dnes chtěla mluvit? O strachu, který se šíří rychleji než mor. O demokracii, svobodě a míru, které bereme jako samozřejmost, dokud o ně nepřijdeme. O technologiích, které nám slibují spojení, a přitom nás často zavírají na samotku. O tom, zda by dnes jeho humanismus zůstal výhradně lidský, nebo by se rozšířil ke všemu živému. O ženách – a to bychom se zhádali jak koně, to mi věřte. O tom, zda má ještě smysl psát pro noviny a zda má vůbec smysl něco psát – čte to vůbec někdo? A také o tom, zda se máme navzdory všemu dál snažit věřit druhým lidem.
Kdo by dnes mohl Čapka nahradit? Nikdo. Lidé se nedají jen tak objednat v katalogu, byť si uživatelé Tinderu a podobných aplikací nejspíš myslí něco jiného. To, co dnes potřebujeme, není nový Čapek, ale více přemýšlivých a odvážných lidí, vzdělaných, lidských, schopných vidět směšnost i tragédii zároveň, schopných říkat nepříjemné věci bez fanatismu a hájit slušnost bez patosu. Spíš než další svatý obrázek bychom měli hledat živou inspiraci mezi sebou navzájem.
Deset let s Karlem Čapkem mi nevzalo chuť ho číst. Vzalo mi potřebu se mu klanět. A to je, myslím, ta nejlepší služba, jakou může autor druhému člověku prokázat. Naučit ho upřednostnit dialog před obdivem a pozornost při čtení před bezmeznou důvěrou v psaný text.
Zítra ráno v devět vyjde další Čapkův text. Už je pro vás nachystaný. Bude o Masarykovi, protože ten má právě dnes narozeniny. Není náhoda, že první příspěvek vyšel právě 7. března. Tož, všechno nejlepší.
Komentáře
Okomentovat