 |
| Zdroj: Fotobanka Pixabay |
~ Jan Sokol
Na počátku byl smutný konec dvou žen, které si v životě nemohly být vzdálenější. Jedna zemřela pod tlakem státu, který dusí svědomí. Druhá ve společnosti, která nechala z lidské identity udělat kulturní frontu. Rozdíl je obrovský. Společný jmenovatel nepříjemný: svoboda bez uznání druhého se rychle mění v prostor, kde slabší platí účet za cizí moc, cizí strach a cizí nenávist.
Nina Litvinova se rozhodla odejít ve stáří, vyčerpaná režimem, který proměnil válku, vězení a bezmoc v každodenní atmosféru. Juniper Blessing byla zavražděna v devatenácti letech uprostřed země, ve které se o svobodě hodně mluví. Hlavně tedy o té hlučné svobodě, americky nafouknuté, kterou si tam bere do úst téměř každý, kdo se na chvíli zmocní megafonu.
Možná je právě teď dobré připomenout starou athénskou lekci: demokracie je v zásadě vláda komunity lidí rovných před zákonem. Není třeba, aby byli dokonalí, moudří, příjemní, zdraví, krásní, úžasní, vzdělaní. Stačí, aby všichni chápali, že stejná pravidla platí i pro toho nejsilnějšího jedince v místnosti, a že svoboda skutečně není stav, kdy si člověk může dělat cokoliv se mu zachce. Stručně by se dalo říct, že svoboda nezačíná větou „já můžu“, ale otázkou „může vedle mě svobodně žít ještě někdo další? Může svobodně existovat? Studovat? Zpívat? Mít rád meteorologii, hudbu, Pokémony nebo ticho? Může být tím, kým se skutečně cítí být?“ A to všechno, aniž by se z jeho vlastní identity stal veřejný problém, terč politické kampaně nebo důvod, proč mu cizí lidé vysvětlují, zda smí nebo nesmí být – třeba ženou?
Protože svoboda vzniká a přetrvává jen tam, kde tu vaši uznávají „ti druzí“, a kde vy uznáváte „tu jejich“. Zkrátka – kde existuje společenství svobodných lidí, zákony, instituce, odpovědnost a reálná, bezpečná možnost říct tomu, kdo aktuálně vládne: „Ne.“
Diktátoři a autoritáři mají zpočátku dojem, že ukrojit si pro sebe více svobody, než mají ostatní, je fakt dobrý nápad. Myslí si, že se jich netýkají pravidla, která jinak platí „pro všechny“. Proč by se jimi měli nechat omezovat?
Ve skutečnosti si tímto způsobem uvažování pod sebou pomalu podřezávají větev.
Zbaví se zpětné vazby a odporu. Ale problém zůstane.
Zbaví se partnerů a zůstanou jim pochlebovači.
Zbaví se opozice a zůstanou spiklenci.
Zbaví se občanů a zůstanou poddaní bez vlastní invence.
Zbaví se pravdy a zůstanou zprávy upravené tak, aby přežily cestu do jejich pracovny.
Krátkodobě v tom jistě nachází pozitiva. Po delší době se budou zdráhat přijmout oblíbenou lahůdku od kuchaře, který se z ničeho nic „nějak divně pousmál“. Putin je výborný exponát do muzea autoritářské logiky. Vzal lidem svobodu, a tím ji odepřel sám sobě. Jede na tygru, ze kterého už nemůže bezpečně slézt.
Dalším takovým exponátem je Trump, který přispěchal s americkou verzí téhož pokušení: touhou po moci bez brzd, po obdivu bez odpovědnosti a po světě, kde se demokracie dá nahradit velkolepou scénou, banketem, potleskem a pocitem, že ho jiný velký autoritář za dlouhým stolem snad bere vážně. Trumpova návštěva Číny působila právě takhle: jako setkání člověka fascinovaného silou s někým, kdo velmi dobře ví, že skutečná moc nepotřebuje pořád křičet.
A Xi? Ten zatím vypadá jako muž, který drží systém pevněji než všichni ostatní. Jenže ani čínská disciplína neruší základní problém. Režim bez svobody může působit stabilně, dokud všichni poslouchají. Čím víc se ale systém bojí pravdy, tím těžší je pro něj udržet iluzi, že se nebojí ničeho. Jednou i tam začne platit totéž: když kolem sebe vybudujete zemi, kde se nesmí říkat ne, nakonec nebudete vědět, co si kdo opravdu myslí. A místo moci, síly a svobody vám zbyde samota s tajnou policií za zády a obavy z okamžiku, kdy budete muset odevzdat klíče od paláce.
Netanyahu ukazuje další variantu: výjimečný stav jako politický domov. „Rozděl a panuj“ jako strategii. Jedna část lidí v Izraeli má privilegium domnělé svobody, občanství a možnosti se bránit. Druhá je čím dál častěji redukována na bezpečnostní problém, demografickou hrozbu nebo pouhé číslo v kolonce „kolaterální ztráty“. Čím déle společnost žije v permanentním ohrožení, tím snáz se právo ohýbá, opozice umlčuje, odpovědnost odkládá a násilí se vydává za jedinou možnou řeč reality.
A pak je tu česká, mnohem menší, provinčnější, ale o to názornější varianta. Ještě to není diktátor Putinova střihu a už vůbec ne Xi. Není to ani Netanyahu nebo Trump, i když jejich motivy mu mohou být blízké a některé jejich nástroje by mu zjevně nepřekážely. Je to spíš ukázka oligarchického chápání svobody: „Svoboda pro mě, pravidla pro vás.“ Stát jako prostor k řízení, instituce jako překážky nebo nástroje, veřejná debata jako marketingový problém, média jako nepříjemný hmyz u vitríny s produkty holdingu. I tady platí totéž: kdo oslabuje pravidla, aby měl větší manévrovací prostor, nakonec vytvoří zemi, ve které nelze věřit nikomu a ničemu.
Demokracie je nepříjemná, pomalá, hlučná a často trapná. Autoritářství je rychlé, efektní a na fotografiích působí uklizeně. Jenže demokracie má jednu zásadní evoluční výhodu: umožňuje lidem předat moc bez krve na koberci. Diktátor naproti tomu sedí na vrcholu systému bez předchozího upozornění, že se na špičce nesedí zrovna pohodlně. Sešup z ní je však bolestný a často životu nebezpečný, takže se drží zuby nehty a hlídá dveře, okna, generály, kuchaře, lékaře, vlastní rodinu i výraz tváře lidí v první řadě.
Nemůže si užívat klidné stáří, protože systém, který vybudoval, takové konce zabezpečit neumí.
Pravda, umí se dlouho udržet – pomocí násilí uvnitř i vně země.
Umí nastavit loajalitu – pomocí peněz, strachu, čistek, dozoru... a časem dozoru nad dozorem.
Umí prodlužovat agónii – pomocí projevů o stabilitě, planých slibů o lepších zítřcích a hrozeb o zkaženém vnějším světě.
Ale neumí bezpečné konce – v lepším případě se jednoho dne objeví ten usměvavý kuchař s šálkem dobrého gruzínského čaje s poloniem, v horším dojde na důchod v gulagu nebo nevyžádanou návštěvu nejspodnějších pater Kremlu.
Svoboda zkrátka není osobní kořist, kterou si může jen tak někdo urvat sám pro sebe, ale to, co si lidé navzájem uznají a co dokážou ubránit zákonem před každým, kdo se prohlásí za výjimku. Není to právo silnějšího rozhodovat, kdo se ještě vejde do „našeho“ světa (proto „našilidi“ nejsou a nebudou svobodní – jen zvýhodnění, dokud se vítr neotočí). Svoboda je schopnost vytvořit společný prostor, v němž všichni, i ti slabší, divní, neoblíbení, protivní nebo jakkoliv jinak odlišní lidé mohou žít spolu nebo vedle sebe beze strachu a se stejnými pravidly pro každého jednoho z nich.
Dokud tento společný prostor nebude pro všechny bez výjimky, nebudeme mít svobodu.
Jen privilegium pro většinu.
Zbraně pro vzteklé.
A nekrology pro ty, kdo se nevejdou do šablony.
Komentáře
Okomentovat