 |
| Zdroj: Fotobanka Pixabay |
Ti už před několika tisíci lety pochopili něco, s čím mají mnozí světoví lídři jednadvacátého století nemalý problém: demokracie není jen o tom, že „většina rozhodne“, ale o vládě komunity lidí rovných před zákonem. Svoboda není individuální hračka, kterou si silný jedinec může zamknout do trezoru, ale stav, v němž vy uznáváte svobodu druhých a oni na oplátku tu vaši.
Období: 11. 5. – 24. 5. 2026
Stav druhu: Homo sapiens si stále ještě plete svobodu s možností dělat si, co chce. To je omyl mláděte ponechaného bez dozoru v cukrárně – a smůla všech, kdo pak musí uklízet následky jeho žaludeční slabosti.
Období: 11. 5. – 24. 5. 2026
Stav druhu: Homo sapiens si stále ještě plete svobodu s možností dělat si, co chce. To je omyl mláděte ponechaného bez dozoru v cukrárně – a smůla všech, kdo pak musí uklízet následky jeho žaludeční slabosti.
SVĚT
V minulých dílech jste viděli:- Státy, které se staly rukojmími politiků s trestním oznámením na krku.
- Mocnost tiše rozebíranou pomocí formulářů, výjimek, represivních složek a voličských seznamů.
- Další epizodu nekonečného seriálu „Příměří trvá, občas se střílí“, který jen tak neskončí, aby nikdo nemusel přiznat porážku.
- Autokraty, kteří obchodují s životy svých spoluobčanů jako s veteší na bleším trhu.
- Politiky, kteří mizí, aby se po čase objevili s rozsudkem smrti a nenápadnou poznámkou, kdo smí krást, kdo u toho může mlaskat a kdo už politicky dosloužil.
- Populismus, který si našel cestu i na nejmenší kontinent, protože po očkovací látce na blbost nikdo nepátrá.
- Staří autoritáři mají plná ústa velkých slov – bezpečnost, historické právo, denacifikace, sféra vlivu, strategická hloubka, naše zájmy. Jenže za každým tím slovem je někde člověk, žena, máma, třeba spisovatelka Olena Zacharčenko, která ještě před pár hodinami seděla se svými dětmi v obýváku a hrála s nimi nějakou deskovku. Pak uvařila večeři, naskládala nádobí do myčky, dala děti spát do čerstvě povlečených peřin, přečetla si pár stran nové knihy… To bylo včera. Dnes nemá nic z toho. Ani byt, ani knihy, ani nádobí, ani hru, kterou hráli. Tak se platí účet za geopolitiku: v nádobí, hračkách a dalších věcech, které ještě včera byly samozřejmostí. Dnes jsou na jejich místě sutiny.
- Autoritářské režimy semílají slušné lidi kulkou, jedem, vězením, pádem z okna, ale také únavou. Únavou z války, bezmoci, ostudy a snahy „ještě něco udělat“, „zastavit to“ nebo aspoň „přibrzdit“. Až budou jednou dějiny zase předstírat, že nevěděly, kdo byl kdo, jméno Nina Litvinova by mělo zůstat na správné straně záznamu.
- Juniper Blessing byla zavražděna v devatenácti letech v zemi, která neustále a ve všech pádech skloňuje pojem svoboda, až občas zapomíná na to, že to slovo znamená především bezpečí pro živého člověka před vámi, bez ohledu na to, jaký je, jak žije, co umí, co dělá, kým se cítí být. Dokud tohle společnost nepochopí, iluze svobody jí proteče mezi prsty a zůstane jen ulepené privilegium pro většinu, zbraně pro frustrované a nekrology pro ty, kdo se nevešli do šablony.
- Tálibán lidem v Afghánistánu znovu připomněl, jak vypadá „svoboda definovaná muži“ s božím mandátem, právem na ženské tělo a hlubokým odporem k polovině vlastního druhu. Mlčící dítě se vyloží jako „dítě, které souhlasí“, mužská svévole jako právo a diskriminace jako tradiční řád.
- Sierra Leone přijala první skupinu západoafrických migrantů deportovaných ze Spojených států. Sledujeme další ukázku trumpovské imigrační logiky: když problém politicky překáží doma, vyvezeme ho jinam. Ideálně do země, která má méně kamer, méně peněz a menší schopnost vyjednávat. Problém nezmizí, jen přistane na cizím letišti a lidská bytost se změní v logistický balík s nedostatečnou dokumentací. Na krabici se napíše „nelegální migrace“, zavře se nákladový prostor a svědomí se odbaví jako příruční zavazadlo.
- Tyranie nezačíná až lágry, sděluje nám Timothy Snyder. Začíná tím, že lidé přestanou bránit jazyk, pravidla, instituce a pravdu. Dějiny bychom měli chápat jako varovný systém. Ten občas nesměle pípne nebo červeně zabliká, když nějaký jedinec druhu Homo sapiens vysvětluje, že „situace je složitější“. Jenže to bohužel vypadá, že dějiny lidstvo studuje hlavně proto, aby je mohlo ignorovat s lepší slovní zásobou.
- Boris Akunin připomíná: Jsou mezi námi lidé, kteří konají dobro, i když je to nebezpečné. Většina se chová slušně, dokud je slušnost společensky podporovaná a nestojí příliš mnoho. A pak jsou ti, kteří páchají zlo, kdykoli se to vyplatí. Když přijdou špatné časy, první skupina končí ve vězení, v exilu nebo na pokraji sil. Druhá mlčí, čeká, přizpůsobuje se a doufá, že nějak přežije. Třetí udělá kariéru, koupí si lepší sako, naučí se správně salutovat a vysvětlí svému okolí, že všechno je vlastně „složitější“. A nepřipisujme to jen „ruské duši“. Tohle se týká všech.
- Gideon Levy k tomu dodává: nevymlouvejme se na jednoho člověka, když problém sedí hlouběji ve společnosti, institucích, médiích a dlouhodobě normalizované nesvobodě druhých. Svádět např. dění v Izraeli na Netanjahua je sice pohodlné, ale falešné. Okupace trvá od roku 1967 a za těch skoro šedesát let se vytvořilo zvláštní prostředí. A prostředí vychovává. Vychovává vojáky, voliče, novináře, soudce, děti, cyniky i ty, kdo se naučí nevidět. Levy říká, že většina Izraelců nepovažuje Palestince za rovnocenné lidi. Tady někde se láme všechno. Protože svoboda není svoboda, pokud platí jen pro vlastní skupinu. To je pak jen privilegium s vlajkou.
- Čtyřtýdenní konference OSN k přezkumu Smlouvy o nešíření jaderných zbraní skončila bez dohody. Jaderné velmoci opět nedokázaly dát dohromady ani papír o tom, že by bylo vhodné nepřivodit konec civilizace. Na druh savců, který si říká inteligentní, je to odvážný výkon. V každém jiném ekosystému by takový druh už dávno někdo přeřadil do kategorie „krátkodobý experiment“.
- Trump se stylizuje do hrdiny ze Žhavých výstřelů. S pyrotechnikou v jedné ruce a pojistkou proti požáru ve druhé vysvětluje, že má situaci plně pod kontrolou. Kuba se znovu stává starou ranou, Tchaj-wan tlačítkem na nervové soustavě Pekingu a Trump mužem, který si plete strategickou nejednoznačnost s možností zaplnit svým jménem novinové titulky. Na žádost států Perského zálivu odkládá útok na Írán, který ani neměl proběhnout, aby mohl později oznámit, že ho pořád může spustit.
- Pokud se člověk fascinovaný vlastní silou setká s režimem, který skutečnou moc dávkuje potichu, nevyhrává ten hlučnější. Trumpova návštěva Číny působí jako praktická ukázka slabosti člověka, který se tváří jako silný muž. Neřeší strategii. Stačí mu velkolepá scéna, protokol, přijetí a iluze, že ho někdo bere vážně. Získal pocit vítězství. A Xi dostal čas.
- Romantický večer na červeném koberci připravil Xi pro přítele Putina. Kapela něžně hrála Moskevské noci, z ouška do ouška se neslo sladké: „můj drahý příteli“, „můj starý příteli“ a v pozadí bylo slyšet tiché šustění účtenek. Jeden zkrátka potřebuje peníze, technologie, trh a diplomatický kyslík, a ten druhý levné suroviny a slabého, ale spolehlivého partnera, protože ví, že levný vazal je lepší než drahý nepřítel.
- Izrael připomíná rozjetý parní válec, kterému se po cestě vysypaly brzdy. Znovu předvádí stav, kdy se příměří tváří jako mír, nálet jako diplomacie, deportace jako správa hranic a ponižování zadržených jako politický obsah pro vlastní fanoušky.
- Pokud se impéria hádají o právo, je dobré zkontrolovat, komu právě stojí tank na cizím trávníku. Kuba trčí mezi historií, režimem a geopolitickým divadlem se studenoválečnými kulisami. USA tlačí na pilu, Rusko a Čína moralizují. Ale jsou i jiné cesty. USA nabízí Kubě pomoc, Kuba ji přijímá, protože i autoritářský režim občas zjistí, že ideologická hrdost se vaří bez elektřiny, léků a jídla podstatně hůř. Oficiálně jde o lidi, prakticky o vliv, kontrolu distribuce a otázku, kdo smí stát u pytle rýže s logem morální převahy.
- Trumpova administrativa dál připomíná akvárium s piraňami, kde se ryby střídavě tváří jako tým. Tulsi Gabbard odchází oficiálně kvůli rodinné situaci. Neoficiálně to zapadá do starého vzorce: kdo se drží v blízkosti oranžového muže příliš dlouho, dřív nebo později narazí na zeď jeho soukromých zájmů.
- Když světový lídr seškrtá humanitární a zdravotní programy, opustí rizikový prostor zdravotník, hygiena a rozum – a přikvačí něco menšího, rychlejšího a trpělivějšího než člověk. Třeba virus. Homo sapiens si rád myslí, že svět se točí kolem voleb, trhů, generálů a tiskových konferencí. Virus eboly tuto domněnku nesdílí. Nepotřebuje vlajku, ideologii ani televizní studio. Stačí mu mezera v systému a přehlížený region. V Demokratické republice Kongo a Ugandě dostává přesně to, co potřebuje – čas, prostor a chronický sklon k improvizaci.
- Homo sapiens si postavil stroje, které mají být chytřejší než on. Pak se začal hádat, kdo je vlastní, kdo je zachráncem lidstva a kdo má větší nárok na koláč. Umělá inteligence zatím mlčí. Pravděpodobně sbírá materiál pro vlastní satirický seriál.
- Do Prahy přijel Álvaro Tukano, dlouholetý domorodý lídr z brazilské Amazonie. Další člověk z Amazonie, ve kterém chce část Středoevropanů vidět dekoraci pro vlastní duchovní hlad. Álvaro místo toho žádá o pomoc – aby jeho lidu doma už nikdo netrávil řeky, nekradl území a nevysvětloval, že niob, zlato nebo dřevo jsou vyšší forma pokroku? Jinými slovy, mohli by Evropané přestat zapalovat vonné tyčinky, „napojovat se na prales“ a raději konečně najít řešení, jak přesvědčit své bratrance v Jižní Americe, aby od toho pralesa dali ruce pryč?
- Homo sapiens má zvláštní talent: do všeho musí vrtat a neumí nechat věci jen tak plynout. Rád se cítí jako zachránce. Když ničí řeky, moře, klima a migrační trasy, říká tomu rozvoj. Když jedno zvíře umírá přímo před kamerami, říká tomu drama a hledá způsob, jak být hrdinou. Příroda zůstává tím, čím vždy byla: ani krutá, ani laskavá, ani výchovná. Jen reálný prostor, ve kterém se soucit bez pokory snadno mění v další formu lidské sebestřednosti.
SOL-3 je absurdní systém, který závisí na vodě, půdě, virech, lesích, oceánech, atmosféře, pestrosti druhů… ale důležitost si připisuje jen lidská správa, která jednou rukou resetuje protokol, druhou hladí osobní ego a teprve tou třetí, kdyby něco takového měla, se bude snažit držet globální řád pohromadě.
EVROPA
V minulých dílech jste viděli:- Ukrajinu, která sundala z ruské výlohy ceduli „bezpečná zóna“ a ukázala, jak čarovat s drony.
- Putina, který oslavuje starou válku, protože ta nová postrádá patřičný lesk.
- Maďarsko po Orbánovi: přísahy, sliby, návrat do Evropy a dobře usazenou plíseň, která vyžaduje hodně politického sava.
- Evropu, která přechází na multitasking – řeší svou obranu a podporu Ukrajiny, vymýšlí sankce, ruší požadavek na jednomyslnost, podstupuje odvykací kúru na ruský plyn a mezitím vysvětluje hůře socializovaným jedincům, že souhlas znamená souhlas.
- Středomoří, Kavkaz a evropské hranice vlivu stále jasněji ukazují, že geopolitická gravitace Moskvy je pouhý zlozvyk, který se dá snadno odnaučit.
- Ukrajině se daří zachytit 94 % ruských dronů dlouhého doletu a 73 % raket. Podplukovník Jurij Myronenko to shrnul větou: „Bohužel jsme teď nejlepší na světě.“ Svět se z ukrajinské protivzdušné obrany učí, samotní Ukrajinci by nejspíš byli raději první v pečení chleba, v opravě tramvají nebo v jiné nudné disciplíně.
- Putin stále jede na tygrovi, jenže tygr stárne, krvácí, žere, ztrácí srst a občas se podívá přes rameno způsobem, který by měl jezdce zneklidnit. „Speciální vojenská operace“ měla trvat pár dní. Po letech války, stovkách tisíc mrtvých, dronových útocích hluboko v Rusku a vyčerpané ekonomice už nepůsobí jako demonstrace síly. Spíš jako důkaz, že diktátor nemůže bezpečně sesednout ani ve chvíli, kdy už zvíře pod ním kulhá.
- Většina obyčejných Rusů není ani hrdinská, ani zlá. Snaží se přežít vládu dalšího šílence v Kremlu, po očku vyhlíží, kdo bude další, a potají doufá, že se objeví někdo příčetnější. Neobjeví. Příčetní lidé se do Kremlu obvykle nehrnou.
- Lukašenko se najednou tváří jako člověk, který „nechce být zatažen do války“. Tohle je schopen vyslovit muž, který umožnil agresorovi zaútočit ze svého dvorku? Že by za ta léta nepochopil, že Bělorusko už dávno není neutrální lavička u cesty? Že ho Moskva používá jako nástroj nátlaku, výhrůžek a vojenské infrastruktury? Každopádně, pokud takový nástroj začne mluvit o dialogu, bude dobré zkontrolovat, kdo drží rukojeť. A pokecat si třeba s Cichanovskou o vojenské integraci Ruska a Běloruska, společných cvičeních a rozmístění ruských taktických jaderných zbraní na běloruském území.
- Vyjednávání o Evropě bez Evropy je starý kontinentální sport s velmi špatnou historickou bilancí. Začíná slovy „o nás bez nás“ a končí hranicemi, které se za pár let opravují. Víceméně krvavě. Sybiha naznačuje, že dosavadní jednání mezi Ukrajinou a Ruskem moderované oranžovým klaunem selhávají. Novou dynamiku by do nich mohlo vnést – světe, div se! – zapojení Evropy. Zvlášť, pokud obranu Ukrajiny Evropa z velké části platí a důsledky války i způsobu jejího ukončení se jí budou bezprostředně týkat.
- V minulých dílech oznámil oranžový klaun, že stáhne pět tisíc vojáků z Německa. Stejné množství chce teď poslat do Polska. Když světu vládnou klauni, dají se očekávat častější přesuny cirkusu.
- Merz navrhl pro Ukrajinu „associate membership“, které by jí umožnilo účastnit se evropských jednání bez hlasovacích práv, a to ve chvíli, kdy Ukrajina krvavě brání hranice evropského projektu. To je administrativně elegantní a morálně mírně trapné. Na druhé straně, není pošetilé očekávat od uskupení, které se k vlastním dějinám často propracovává rychlostí regionálního osobáku, vysokorychlostní mód?
- Roberta Metsola na Globsecu v Praze navrhla, aby evropské země vydávaly peníze na obranu společně a koordinovaně, protože obrana není charitativní sbírka národních rozpočtů, ale společná infrastruktura přežití. Pokud každý stát nakoupí něco trochu jiného, trochu pozdě a trochu podle domácího lobby katalogu, působí to podobně, jako když na společný večírek přinese jeden šunku na chlebíčky, druhý svíčky na dort, třetí vývrtku... přičemž víno dopraví kurýr až za týden. Evropská síla existuje, jen se nesmí skladovat v oddělených šuplících.
- Moderní válka závisí na satelitní konektivitě. Evropská bezpečnost se částečně opírá o americký komerční systém – Starlink. Z toho vyplývá nutnost mít vlastní alternativu. Evropa ji chce. Ok, je pět minut po dvanácté a jenom chtít nestačí. Je třeba konat. Evropa do toho jde. Držme palec a neokopávejme jí kotníky.
- Evropa podle Josefa Aschbachera dává do vesmírných projektů asi šestinu toho, co USA. Ale! Zároveň má např. nejpřesnější navigační systém na světě – Galileo. EU má zkrátka jiný styl práce: má průmysl i vědu na excelentní úrovni, schopnosti, znalosti, dovednosti a hodně talentu. Často má špičkové výsledky. Ale taky chronickou pomalost Šípkové Růženky s excelovou tabulkou a jedním datlujícím prstem. Nikdo není dokonalý.
- Uprostřed válek, virů, dronů a autoritářských romancí přichází podezřele civilizovaná zpráva. Němečtí poslanci jednomyslně schválili záměr vysokorychlostní trati Drážďany–Praha. Stavba má začít v roce 2032. Projekt je součástí širšího evropského koridoru a jeho páteří bude nový tunel pod Krušnými horami. Takové projekty posouvají věci (často omylem) správným směrem. Pozorovatel hodlá uzavírat sázky, kdo a kdy vytvoří z tunelu metafyzický spor.
- Ruské služby už dávno pochopily, že nejlevnější zbraň je úředník s hypotékou a přístupem do systému. Je levný, tichý, nenápadný, nepotřebuje munici a servis – a když ho správně nastavíte, dokáže napáchat více škod, než sestřelený Orešnik. Možná ho státní aparát na pár let odstaví, třeba jako Egisto Otta, který dostal podle rakouského Profilu čtyři roky a jeden měsíc vězení za špionáž a další trestné činy (rozsudek zatím není pravomocný). Kein Problem, není on, bude jiný. Jeho případ podle rakouských médií souvisí s širší sítí kolem Jana Marsalka.
- Maďarská vláda nechala zákaz dovozu ukrajinských zemědělských produktů omylem propadnout, pak oznámila, že ho obnoví. Euractiv to popsal jako „legislativní chybu“ nové vlády, která zhatila krátké naděje Kyjeva; maďarský ministr zemědělství Szabolcs Bóna oznámil obnovu zákazu.
- Je zjevné, že Rusko nezná pojem „zdrženlivost“, pokud není podložené něčím hutnějším než tiskovou zprávou. Prezident Pavel navrhuje „ukažme zuby“, NATO by mělo na ruské provokace reagovat tvrdě a rozhodně, narušitele vzdušného prostoru sestřelit, ruské banky, internet či satelity vyřadit z provozu. Moskva záměrně testuje hranici pod prahem článku 5 a nečinnost ji povzbuzuje.
- Další střet mezi členy NATO. Turecko hodlá schválit spornou legislativu, řecký europoslanec Nikolas Farantouris upozorňuje, že tato legislativa ignoruje práva řeckých ostrovů na výlučnou ekonomickou zónu a kontinentální šelf, a navrhuje sankce a vojenskou podporu Řecku. Evropa mluví o právním řádu, jenže Turecko připomíná, že právní řád má cenu jen tehdy, když je někdo ochoten ho bránit nejen na mapě.
- Francie zakázala Ben-Gvirovi vstup kvůli zacházení s evropskými a francouzskými občany z flotily do Gazy, Barrot vyzval ostatní státy EU k podobným sankcím. To vše kvůli videu, na kterém se Ben-Gvir chová k zadrženým lidem jako bachař v propagandistickém videu, mává před nimi vlajkou a řve „Welcome to Israel! We are in charge here!“.
Evropa má všechny předpoklady nebýt bezmocná. Má vědu, průmysl, peníze, zkušenost s vlastními katastrofami a dostatek hřbitovů, aby si už nemusela každou lekci opakovat prakticky. Teď zbývá maličkost: chovat se podle toho dřív, než další diktátor, populista nebo miliardář s družicí zjistí, že mezera mezi evropskými hodnotami a evropskou schopností jednat je pořád použitelně široká.
Česká politická technologie je stále úsporná: když se sahá na pravidla, rozpočet, média nebo práva, rozsvítí se reflektor na Němce, Brusel, neziskovky nebo jiný osvědčený objekt domácí úzkosti. Dezinformace už dávno nevypadá jen jako anonymní řetězový e-mail s hrubkami a vlajkou v patičce. Dnes má redakční systém, ilustrační fotku, SEO, reklamní plochu a titulek, který se dá po splnění mise trochu učesat. Stát, který šetří na obraně proti dezinformacím a obraně vůbec, na důstojnosti, prevenci a ochraně zranitelných, nakonec neušetří nic. Jen přelévá prostředky z účtu na účet. A ten má někdy podobu policejní pásky, svíček a věty, že „něco takového si nikdo neuměl představit“. Ale uměl. Jen se na to nehodilo myslet.
Svoboda není kořist, ale společný prostor. Funguje jen tehdy, když v něm mohou dýchat všichni. I ti slabší, méně hlasití, méně oblíbení, méně ozbrojení, méně líbiví, méně využitelní a méně vhodní do marketingových kampaní.
Pokud z něj vytlačíte ženy, děti, migranty, menšiny, Palestince, disidenty, novináře, nemocné, chudé, Romy, očkovací strategii, lidská práva, veřejnoprávní média, paměť, vědu nebo obyčejnou slušnost, nezískáte pevnější řád. Získáte jen víc prostoru pro strach, vztek, lži, násilí a mocné lidi, kteří si dříve nebo později začnou myslet, že výhody jsou tu výhradně pro ně a pravidla hlavně pro vás – ty druhé. Protože „našilidi“ jste obvykle jen do voleb.
Svoboda není přirozený stav. Je to pravidelná, nevděčná, nudná a často protivná údržba institucí, vztahů, paměti, médií, zdravotnictví, škol, obrany, infrastruktury, přírody i vlastního ega.
Kdo ji zanedbá, ten se jednoho dne probudí ve světě, kde sice může pořád křičet „svoboda“, ale kolem něj už stojí plot, na dveřích visí zámek a klíč drží někdo, kdo právě vysvětluje, že to všechno dělá pro naše dobro.
Účet pak může mít podobu zničeného bytu v Kyjevě, dopisu na rozloučenou, posprejovaného památníku, dětské rakve nebo policejní pásky u školy. A někdy také státu, který místo správy věcí veřejných připomíná špatně vedenou pobočku holdingu.
Myslíte si, že tyhle příběhy jsou pravdivé? Tohle je SOL-3. Tady je možné cokoliv.
ČR
V minulých dílech jsme viděli:- Kouřovou clonu, když je třeba vysvětlit obranné výdaje, Agrofert, rozpočet, ministryni s kauzami nebo jiné nepříjemné účty.
- Holdingové a dotační mlhy, ve kterých se běžný občan potká se složenkou a lhůtou, zatímco velký hráč s právní analýzou a časem.
- Politický marketing, kterému stačí útok na média, neziskovky, menšiny, instituce a další vhodné nepřátele týdne. Plus vysoká škola života.
- Sucho, které nepotřebuje chodit do debat ani číst prohlášení, že klimatická krize skončila.
- A několik ostrůvků pozitivní deviace, aby pozorovatel definitivně nepropadl trudomyslnosti a nezačal si v šuplíku hledat formulář k odletu.
- V zemi, která se ráda hádá o ideologie, by možná stálo za to sledovat obyčejnou otázku: kolik se mezi námi vyskytuje lidí s něčím, co už dávno přestalo být zvládnutelné? A kolik institucí si toho všimne dřív, než přijede policie. Ve společnosti, která se tváří, že humanita, lidská práva a pomoc nevládních organizací jsou jen luxusní agenda pro lepší časy, se tento stav dotýká především těch slabších, zranitelnějších, hůře chráněných.
- Jak reaguje český stát? Rušením. Lidská práva mají v Česku zvláštní osud. Když se o nich mluví v zahraničí, hodí se do projevů. Když se mají chránit doma, začnou působit jako zbytečná agenda pro lidi, kteří mají moc času, málo vlastenectví a podezřele hodně empatie. Babišova vláda to zjevně uchopila prakticky: čím méně institucí připomíná slabší, menšiny a pravidla, tím méně ruší provoz. Zejména provoz holdingu.
- Ok, lidskoprávní agendu „prostě zrušíme“, ale zato ponecháme právo na „jiný názor“ a svobodu šířit nesmysly. Tohle není věc této vlády, ta jen zachovává status quo. Jenže není „jiný názor“ jako „jiný názor“, stejně jako záškrt není kulturní válka, názorový směr ani „alternativní imunita“. Je to nemoc, proti které lidstvo mělo funkční obranu – dokud část dezinformovaných nezačala brát epidemiologii jako osobní útok na svobodu. Tohle je nerovná bitva, protože viry a bakterie nepotřebují sledovanost a lajky. Stačí jim neočkované tělo. Šiřitelé fantaskních alternativních teorií lajky a sledovanost potřebují. A taky je dostávají. Čas od času je promění třeba v dětskou rakvičku. S věnečkem.
- Populismus je mistrovský v tom, že umí prodat slabším pocit ochrany od těch, kdo je sami dlouhodobě používají jako palivo. V tomto ohledu nejsou výjimkou ani Romové. Lidská bytost zkrátka ráda věří, že když se přitulí k někomu silnějšímu, nebude mezi prvními na ráně. Smutné je, a dějiny tomu dávají za pravdu, že – bude.
- Lidé na náměstích nekřičí proti těm, kdo jim reálně berou důstojnost, peníze, služby, média a práva. Křičí proti těm, na které jim někdo právě namířil reflektor. Jednou jsou to migranti, pak Romové, Brusel, Ukrajina, očkování, sudetští Němci. Reflektor se hýbe. Ruka, která ho drží, zůstává, a hlídá, aby si diváci náhodou neuvědomili, kdo je skutečně permanentně drží u země.
- Česká obranná politika pokračuje v tradici Švejka, Černých baronů a Tankového praporu. V jedné místnosti kupuje hasicí přístroj, ve druhé prodává vodárnu a ve třetí se hádá, kdo má držet klíče od požární stanice.
- Ten, co je terazky premiérom, nejdřív brutálně omezí příděly. Když ho soused upozorní, že támhle vedle, vlastně už docela blízko, padají bomby, nakoukne do manuálu NATO a začne z temných koutů Strakovky vymetat nějaké ty zatoulané miliardy. Ve složkách najde docela šikovného vojáka, který by si tuhle srandu mohl vzít na triko a nakonec rozehraje absurdní drama: přehlasování vládou, nesouhlas ministra obrany, zesměšnění na tiskovce, rozhněvaná SPD, uražený ministr a stěr za neschopnost ministerstva obrany nabírat vojáky.
- Ve světě, kde se sklady munice vyprazdňují rychleji než předvolební sliby, je strategická výrobní kapacita něco jako studna uprostřed pouště. Nápad prodat Explosii v době, kdy Evropa řeší, jak znovu vybudovat muniční kapacity, patří do skupiny, která by měla být uchována v muzeu českého strategického myšlení hned vedle exponátu „hlavně nikoho nedráždit“. Jenže co dělat jiného, když nezbývá na rozdávání lízátek voličům?! Že je to vědomé oslabování stability a bezpečnosti republiky, nebetyčná hloupost a nejhrubší cynismus? Myslete politicky, Kefalín! Nebo radši vůbec.
- Evropská komise poslala do Česka druhý dopis kvůli možnému střetu zájmů premiéra Andreje Babiše. České úřady mají měsíc na odpověď. Komise už v únoru žádala potvrzení, že Česko dodržuje legislativu ke střetu zájmů a Česko bezelstně odvětilo, že systém prevence je dlouhodobě dobře nastavený. Tato uklidňující slova zjevně nestačila, proto na vládní stolek přistál druhý dopis. Chystá se odpověď v duchu tradičních bajek: liška řídí kurník skutečně skvěle, jen je třeba, to dá rozum, nechodit dovnitř ve špatný čas.
- Kouzelný pojem „administrativní pochybení“ je v českých zemích pro oligarchy a jejich podržtašky takovým ochranným polštářem. Pro běžného občana ne, tam přichází rovnou pokuta, výzva, lhůta a nápadně strohý dopis. Ale například u ministryně Mrázové je to pouhá nejasnost, která se dá přece vysvětlit, víra, že papír má krátkou paměť, a intenzivní spolupráce s úřady. Situace, kdy jeden člověk spravuje pravidla pro výstavbu a současně řeší vlastní nesrovnalosti, by mohla být třeba pěkným učebním příkladem pro výklad pojmu „střet“. V případě Mrázové, Babiše a dalších zůstáváme u „administrativního pochybení“. Dokud se jim bude dařit ve volbách.
- Smíření Čechů a Němců je v normální zemi civilizační krok. V české kotlině se z něj dá pořád vyrobit poplach, pochod, facebookový výkřik a mlha pro chvíle, kdy vláda sahá na rozpočet, veřejnoprávní média, lidskoprávní agendu nebo jiné nepříjemné pojistky demokracie. Sudetský Němec je v české politické dílně univerzální kouřová clona. Funguje i po osmdesáti letech, což je obdivuhodné hlavně jako důkaz, že některé části národní paměti nebyly uchovány, nýbrž zavařeny ve vlastní šťávě. O tom vypovídají třeba hákové kříže nastříkané na památníku obětí odsunu v Pohořelicích. Místo, které mělo připomínat oběti poválečné msty, se tak stalo plátnem pro „historickou negramotnost“.
- Až se bude jednou psát příručka o rozkladu veřejného prostoru, kapitola „ragebaitový titulek jako služba vlasti“ si zaslouží samostatnou polici. Metoda je jednoduchá: zveřejnit přepálený, zavádějící nebo rovnou lživě zarámovaný titulek, počkat, až sociální sítě začnou hořet, a pak ho po pár hodinách potichu upravit do méně napadnutelné podoby. Cíl je splněn. Čtenář se rozčílil. Algoritmus byl nakrmen, agenda nastavena. Druhé otevření článku se nekoná, protože Homo sapiens se k opraveným titulkům vrací asi stejně často jako ke starým účtenkám za vlastní omyl.
- Veřejná realita se vaří podle stále stejného receptu: přidat vztek, ubrat odpovědnost, naservírovat jako „zprávu ze světa“. Až se veřejnoprávní média rozpočtově přiškrtí, podobné provozy zjistí, že už nemají protiváhu. Což je přesně chvíle, kdy se komerční hysterie přestane tvářit jako zpravodajství a začne fungovat jako infrastruktura moci. Oslabení veřejnoprávních médií tedy zdaleka není jen o „zbytečných poplatcích“. Veřejnoprávní média jsou jednou z posledních protivah trhu s pobouřením. Trh s pobouřením nemá žádný zájem, aby lidé rozuměli světu. Má zájem, aby klikali dřív, než začnou myslet.
- V této době je třeba hýčkat si a chránit každou solidní kulturní a vzdělávací instituci. Knihovna Václava Havla je významná kulturní instituce. A zrovna teď se tato instituce začíná rozpadat kvůli stylu řízení. Proti řediteli se staví hlavní sponzor, většina správní rady a celý tým. To rozhodně nevypadá jako drobné nedorozumění u kávovaru. Je to nepříjemně přesná metafora doby: všichni chtějí návrat hodnot, ale pak zpravidla narazí na ten zpropadený lidský faktor. A lidská ega.
- Zatímco dospělí savci v politice řeší, zda je očkování ideologická hrozba, jestli prodat strategický podnik a koho zrovna obvinit z ohrožení národa, děti v Zábřehu se budou učit s humanoidním robotem. Pozorovatel si nemyslí, že tenhle robot spasí české školství. Jen vedle sebe vidí dva velmi rozdílné světy – děti komunikující s AI a mikromanažera v premiérském křesle, který neumí zapnout PC.
- Zatímco politici vyrábějí kouř a nepřátele, obyčejní lidé se potkávají, mluví spolu, vzpomínají, smějí se a připomínají, že smíření není slabost, ale civilizační dovednost. Sudetoněmecké dny / krajanské setkání byl nakonec úspěšný projekt, na kterém se setkali příbuzní, přátelé a známí z obou zemí, připomněli si společnou kulturu, užili si radost ze setkání, navázali nové vztahy. A to všechno navzdory vládním stranám a jejich štvaní.
Česká politická technologie je stále úsporná: když se sahá na pravidla, rozpočet, média nebo práva, rozsvítí se reflektor na Němce, Brusel, neziskovky nebo jiný osvědčený objekt domácí úzkosti. Dezinformace už dávno nevypadá jen jako anonymní řetězový e-mail s hrubkami a vlajkou v patičce. Dnes má redakční systém, ilustrační fotku, SEO, reklamní plochu a titulek, který se dá po splnění mise trochu učesat. Stát, který šetří na obraně proti dezinformacím a obraně vůbec, na důstojnosti, prevenci a ochraně zranitelných, nakonec neušetří nic. Jen přelévá prostředky z účtu na účet. A ten má někdy podobu policejní pásky, svíček a věty, že „něco takového si nikdo neuměl představit“. Ale uměl. Jen se na to nehodilo myslet.
Závěr
Homo sapiens stále nepochopil, že svobodu nelze vlastnit odděleně od ostatních. Nelze ji urvat jen pro sebe, zamknout do trezoru, přidělit „našim lidem“, přelepit vlajkou, podepsat dekretem, zabezpečit armádou, vysvětlit v televizi a v případě potřeby doplnit o vhodného nepřítele týdne.Svoboda není kořist, ale společný prostor. Funguje jen tehdy, když v něm mohou dýchat všichni. I ti slabší, méně hlasití, méně oblíbení, méně ozbrojení, méně líbiví, méně využitelní a méně vhodní do marketingových kampaní.
Pokud z něj vytlačíte ženy, děti, migranty, menšiny, Palestince, disidenty, novináře, nemocné, chudé, Romy, očkovací strategii, lidská práva, veřejnoprávní média, paměť, vědu nebo obyčejnou slušnost, nezískáte pevnější řád. Získáte jen víc prostoru pro strach, vztek, lži, násilí a mocné lidi, kteří si dříve nebo později začnou myslet, že výhody jsou tu výhradně pro ně a pravidla hlavně pro vás – ty druhé. Protože „našilidi“ jste obvykle jen do voleb.
Svoboda není přirozený stav. Je to pravidelná, nevděčná, nudná a často protivná údržba institucí, vztahů, paměti, médií, zdravotnictví, škol, obrany, infrastruktury, přírody i vlastního ega.
Kdo ji zanedbá, ten se jednoho dne probudí ve světě, kde sice může pořád křičet „svoboda“, ale kolem něj už stojí plot, na dveřích visí zámek a klíč drží někdo, kdo právě vysvětluje, že to všechno dělá pro naše dobro.
Účet pak může mít podobu zničeného bytu v Kyjevě, dopisu na rozloučenou, posprejovaného památníku, dětské rakve nebo policejní pásky u školy. A někdy také státu, který místo správy věcí veřejných připomíná špatně vedenou pobočku holdingu.
Myslíte si, že tyhle příběhy jsou pravdivé? Tohle je SOL-3. Tady je možné cokoliv.
Komentáře
Okomentovat