 |
| Zdroj: Fotobanka Pixabay |
Aspoň si to myslí. Dokonce to zapisují zlatým písmem do společenských smluv, které nazývají Ústava. Tyto smlouvy uzavírají sami mezi sebou ve společenstvích, jimž říkají stát. V zásadě při tom platí pravidlo, že čím výrazněji a hlasitěji ta která společnost proklamuje ve své Ústavě svobodu, rovnost, demokracii, právo a spravedlnost, tím méně těchto hodnot prokape do praktického života. Nejhorší despocie si podobné pojmy vkládají rovnou do názvu státu.
Pokud chcete, aby slovo ztratilo význam, udělejte to právě takhle.
Období: 25. 5. – 7. 6. 2026
Stav druhu: Homo sapiens ctí málokdy a málokde vlastní Ústavu. Většinu času tráví hledáním výjimek.
SVĚT
V minulých dílech jste viděli:- Lidi, kteří ráno ještě měli domov a večer už jen sutiny.
- Nové i staré způsoby likvidace nepohodlných lidí: únavou, smyšlenou tradicí, božím mandátem, vězením, jedem nebo přesunem do míst, kam kamery nedohlédnou.
- Záměnu pojmu svoboda za privilegium většiny.
- Jaderné velmoci, které už se nedokážou shodnout ani na myšlence, že by bylo vhodné nepřivodit konec civilizace.
- Trumpa s technikou strategické nejednoznačnosti, Xiho získávajícího čas, Putina tulícího se k Pekingu a Izrael, který stále nerozumí rozdílu mezi příměřím a bombardováním.
- Viry využívající mezery v systému, umělou inteligenci sbírající materiál pro vlastní satiru a přírodu čekající na konec drancování jako Vladimír a Estragon na Godota.
- Pan Godot zřejmě nepřijde ani dnes.
- Homo sapiens si dokázal postavit laboratoř na oběžné dráze – jeden z posledních velkých společných projektů lidstva. ISS je živoucí metaforou SOL-3. V ruské části trpí dlouhodobými technickými problémy. Když dojde na lámání chleba, zbytek posádky přistoupí k únikovému plánu. Civilizace se zjevně umí dostat do vesmíru, ale i tam si s sebou bere staré známé nešvary. Nezbývá než se naučit udržovat těsnění, instituci nebo alianci.
- Bezdrátový přenos energie existuje v různých podobách už dlouho: indukce, radiofrekvenční přenos, laserové experimenty, dobíjení malých zařízení. Zpráva o finském „přenosu elektřiny vzduchem“ zní zatím jako vize s marketingovým oddělením. Homo sapiens zahlédl laboratorní experiment a už v duchu ruší zásuvky.
Zásuvky se prozatím mohou uklidnit. - Homo sapiens se ovšem pod vlajkou snů o „starých dobrých časech“ rád vydává také opačným směrem. Trumpova administrativa zmenšuje oceánskou monitorovací síť OOI, která víc než deset let sbírala data o oceánských proudech, teplotách, mořských vlnách veder, ekosystémech, okyselování, zemětřeseních i klimatu. Více než devět set přístrojů za stovky milionů dolarů má být demontováno. Abychom si rozuměli: oceán je termostat, uhlíkový sklad, dopravník tepla, kuchyně počasí a nervová soustava klimatu. Klimatickou změnu neukončíte tím, že z něj vytrháte senzory a vypnete kontrolku, která varuje, že se na planetě, kde stále ještě bydlíte, děje něco vážného.
- Spojené státy stále testují, kolik vydrží jejich systém brzd a protivah. Aktuálně je míč na straně spravedlnosti. Soud dočasně zablokoval Trumpův „anti-weaponization“ fond ve výši 1,8 miliardy dolarů, nařídil odstranit jeho jméno z Kennedyho centra a znovu otevřel jeho vlastní desetimiliardovou žalobu na IRS kvůli podezřelému urovnání.
- Trumpova strana teď usilovně pracuje na volbách. Sledujeme tlak na překreslování volebních obvodů, útoky na korespondenční hlasování, zpochybňování hlasovacích technologií, snahu sbírat data o voličích a zásahy do institucí, které by měly chránit pravidla hry.
- A přesto se objevují trhliny. Trumpem podpořený kandidát Randy Feenstra prohrál republikánské primárky v Iowě.
Kult osobnosti občas narazí na lokální realitu. - Trumpův režim neútočí jen na instituce, ale i na samotný mechanismus demokratické soutěže. Vzhledem k tomu, že se sčítání v Kalifornii nevyvíjí podle přání, hovoří se preventivně o ukradených volbách.
- Populismus funguje skvěle, dokud účet platí někdo jiný. Zdražil se benzín, čerstvé potraviny jsou náhle finančně hůře dostupné a MAGA voličům nad nevalně vonící konzervou dochází, že Trumpův slib „žádné nekonečné války“ ve skutečnosti znamená nový vleklý konflikt s Íránem. A začínají nervózně počítat drobné. Ekonomické prozření konzervativců skrze nevábnou konzervu s fazolemi zasluhuje vlastní kapitolu v učebnicích.
- Když vám padají akcie už i u vlastních voličů, musíte někde upustit páru. Není divu, že Trump seřval Netanjahua kvůli Libanonu tak, že si o tom štěbetali vrabci po celém zbytku Bílého domu.
- A nakonec tu je kulturně-politický výstup k oslavám 250. výročí americké nezávislosti. Na akci, která byla původně prezentována jako nepolitická, ale postupně se proměnila v trumpovskou show, odmítá část umělců vystoupit. Trump navrhuje, že vystoupí sám – jako „největší atrakce světa“, větší než Elvis, nejlepší prezident historie a živá oslava Ameriky. To chceš, Ameriko, aby republika vzniklá odporem ke královské osobní moci po 250 letech sledovala prezentaci osobní moci oranžové persony. Kdo potřebuje umění, když má ego s ozvučením?
- Írán dnes může politicky těžit z toho, že Trump působí slabě, chaoticky a předvídatelně nepředvídatelně. V části světa se tak americká síla nemění v respekt, ale v posměch. Což je u jaderně, energeticky a regionálně citlivé oblasti přibližně stejně uklidňující jako kuřák v muničním skladu.
- Trump se pokusil vytvořit vlastní realitu kolem Íránu. Jenže Írán, Hormuz, ropa, spojenci, inflace, mrtví a vyčerpaní námořníci nemají povinnost vejít se do formátu předvolebního sloganu. Válka se ukazuje jako problém, který nelze řídit stejným způsobem jako předvolební show s červenými čepicemi.
- Íránské drony podle amerických médií zasáhly letiště v Kuvajtu. Jeden člověk zemřel a desítky byly zraněny. Zní to fádně, dokud se nejedná o vaše blízké. Vždycky jsou to něčí blízcí.
- V Hormuzském průlivu a jeho okolí uvízly tisíce námořníků ve stresu, vyčerpání a nejistotě. Globální obchod se rád tváří jako elegantní systém toků, grafů a cen. Pak se ucpe úžina a ukáže se, že stojí také na lidech zavřených měsíce na lodi mezi minami, drony a geopolitickými génii.
- Zemřela Marjane Satrapi, autorka Persepolis. Žena, která dokázala vyprávět o revoluci, exilu, útlaku, dětství, ženské svobodě a náboženské diktatuře tak, aby tomu rozuměl každý. I čtenář, který si běžně plete Írán s Írákem. Připomínala, že za každým režimem, vlajkou nebo ideologií je konkrétní lidská bytost, která chce žít beze strachu. Dobrý příběh je nebezpečnější než transparent, který lze strhnout a zničit. Hůř se zatýká a umí být přesnější než tisíc geopolitických komentářů. Marjane Satrapi byla královnou dobrých příběhů.
- Izrael a Hizballáh posouvají Libanon k další vrstvě násilí. Izraelské útoky zabíjejí lidi v Libanonu, Hizballáh odpaluje rakety přes hranici a příměří se znovu ukazuje spíš jako technická pauza mezi údery než jako cesta k míru.
- Trumpův napjatý telefonát s Netanjahuem kvůli nedodržení příměří v Libanonu v podstatě zastavil plánovaný útok na Bejrút. Ne, že by se v Trumpovi probudil mírotvorce, sociální ninja nebo anděl mezinárodního práva. Důvod je pragmatičtější – izraelská eskalace prostě ohrožuje jeho jednání s Íránem. Sadu bomb tak zastavil čistě osobní důvod. Ego narazilo na ego a Bejrút z toho získal „den klidu“ navíc.
- V USA se současně posouvá debata o vojenské pomoci Izraeli, která bývala téměř nedotknutelnou položkou americké zahraniční politiky. Netanjahu s tím už počítá a mluví o postupném odstřižení Izraele od americké vojenské pomoci.
- Blízký východ zůstává jedním z hlavních míst, kde se právo mění v trosky. Debata o Gaze se posunula do bodu, kdy už nelze tvrdit, že slovo genocida používají jen radikální aktivisté. Izraelský historik Amos Goldberg veřejně říká, že to, co Izrael v Gaze dělá, podle něj genocidou je. Právní verdikt musí dát soud, ale tvrzení, že jde jen o slogan několika pomýlených levičáků, už neobstojí. Pokud stejný pojem použije izraelský akademik specializovaný na holokaust, genocidu a masové násilí, jedná se o morální alarm z místa, kde se s tímto slovem nezachází povrchně.
- Evropská unie uvaluje sankce na násilné izraelské osadníky i představitele Hamásu. Právo tu má platit oběma směry. Jenže zatímco se sankční seznamy píší v Bruselu, na Západním břehu izraelský ministr Smotrich nařizuje vyklizení Chán al-Ahmar. Mapa se tváří jako technický problém, ale pod ní jsou lidé, škola, domy a další kus země, který se má silou proměnit v prázdné místo.
- Superbohatí jedinci druhu Homo sapiens rádi vysvětlují ostatním, že stát je zbytečný, daně jsou krádež a trh všechno vyřeší. Když se planeta začne podobat výsledku jejich nápadů, pořídí si palác, druhou jurisdikci a ideologicky kompatibilního prezidenta v ceně pobytu na druhé polokouli. O kom je řeč? Peter Thiel se usazuje v Argentině Javiera Mileie. Technologický oligarcha, investor do dohledu, spojenec radikální pravice a muž posedlý apokalyptickými vizemi se necítí dobře v prostředí, které pomohl vybudovat. Následovat ho budou další.
- Některým lidem chybí planeta B (výhledově jim bude chybět planeta C, D, E... ale to má čas). Není kam utéct. Ať si kdo chce co chce říká, planeta A, pardon: SOL-3, dál reaguje na lidskou činnost. A nejtvrdším právem na ní zůstává klimatická linka, tedy obyčejné fyzikální zákony. Astronaut Paolo Nespoli to shrnul přesně: „Zemi samotnou nezničíme, ale podmínky pro lidský život ano.“ Homo sapiens neohrožuje planetu. Jen svou vlastní nájemní smlouvu.
- Ve Velké Británii vyvolala pobouření smrt studenta Henryho Nowaka a okolnosti policejního zásahu, při němž byl těžce zraněný mladík spoután. Krajní pravice se na tragédii okamžitě přisála jako na palivo. Rodina volá po klidu, veřejnost po odpovědnosti, policie po pořádku a agitátoři po chaosu. Tragédie se znovu mění v nástroj, protože část politického spektra už neumí vidět mrtvého člověka, jen příležitost k mobilizaci.
- Kubánští lékaři jsou jedním z největších exportních artiklů kubánské měkké síly. Několik latinskoamerických zemí pod tlakem USA své dohody s Kubou omezuje nebo ruší. Zdravotní péče se tak mění v geopolitickou měnu. Lékař je exportní položka, pacient vedlejší škoda a diplomacie se znovu tváří, že jde hlavně o principy.
- Opačný, drobně nadějný příběh přichází z Austrálie: členky íránského ženského fotbalového týmu získaly azyl. Po odmítnutí zpívat hymnu a označení za zrádkyně měly důvod bát se návratu do Íránu. Tady právo ještě funguje jako dveře ven, ne jako klec.
- Čeští ochránci přírody pomáhají v Konžské pánvi řešit konflikt mezi lidmi a pralesními slony, kde noční nájezdy zvířat ničí lidem úrodu a zoufalství vede k odvetnému zabíjení. Tady se spravedlnost ukazuje trochu jinak: ne jako soudní síň, ale jako hledání řešení, v němž mají šanci přežít lidé i zvířata. Planeta se totiž nedělí na „lidské problémy“ a „zvířecí problémy“. To si jen lidé nakreslili tabulku a potom se diví, že se do ní realita nevejde.
EVROPA
V minulých dílech jste viděli:- Společenství suverénních zemí, které trvají na tom, že se o nich nemá jednat bez nich právě proto, že ponesou důsledky každého špatně uvařeného míru.
- Evropskou bezpečnost v režimu demokratického skládání: společné obranné nákupy, vlastní satelitní konektivitu, Galileo, vesmírné projekty a hledání strategické autonomie. Je to možná pomalejší, ale stabilnější. Evropská rozhodnutí se rodí těžkopádně právě proto, že nejsou výronem jednoho nevyzpytatelného vůdce po špatné snídani.
- Putina na tygrovi, který ho měl dovézt za tři dny k jednoznačnému vítězství, ale dnes po dlouhých letech války kulhá, krvácí, požírá vlastní lidi a občas se nebezpečně ohlíží po jezdci.
- Rusko a Bělorusko jako systém spojených nádob, v němž Lukašenko náhle odmítá být zatažen do války, přestože agresorovi už dávno poskytl dvorek, infrastrukturu i prostor pro jaderné vydírání.
- Ukrajinu, která se z oběti ruské agrese stává nejlepší laboratoří moderní obrany na světě, i když o tento titul nestojí a nikdy nestála.
- Ruskou hybridní válku v levném provedení: úředníky s hypotékou, zchudlé lidi s exekucí, nenápadné přístupy do systémů, cíleně využívané legislativní chyby, obchodní zákazy, testování hranic a provokace pod prahem otevřené války.
- Lidi, kteří začínají chápat, že právní řád má váhu jen tehdy, když je někdo ochoten ho bránit – proti Rusku, vydírání, problematickým „spojencům“ i politikům, kteří si ze zadržených lidí dělají propagandistické rekvizity.
1. Rusko
- Rusko má za sebou jeden z nejhorších měsíců války, na frontě se podle dostupných analýz téměř zaseklo, ale dál zabíjí civilní obyvatele raketami a drony. Slabší postup na zemi neznamená menší nebezpečí. Rusko stále působí obrovské škody.
- V ruské debatě se začíná objevovat myšlenka, že nekonečná válka může být pro režim horší než prohra zabalená do dostatečně vlasteneckého papíru. I propaganda občas potřebuje servisní otvor, aby z kotle unikla pára. Pozorovatel připomíná, že autoritářský režim nikdy neprohrává. Jen občas vítězí jiným způsobem, na jiném místě a s jiným počtem mrtvých, než původně sliboval.
- Kreml nadále předvádí imperiální trojboj: právní přípravu, logistickou mobilizaci a teror. Na jedné straně buduje právní rámec pro „ochranu Rusů v zahraničí“, na druhé rozesílá mobilizační pokyny a připravuje obyvatelstvo na další kolo války. Mezitím pokračuje v útocích na civilní cíle v Ukrajině a snaží se zastrašit zahraniční diplomatickou přítomnost v Kyjevě.
- Lavrovova starší věta, že „Rusko je takové, jaké je, a nestydí se to ukazovat“, dnes působí jako nechtěně přesný slogan. V roce 2026 to můžeme číst takto: stát bez studu, válka bez konce, impérium bez brzdy a veřejná debata, kde se únava z reality nesmí plést s nesouhlasem.
- Ruský „Davos“ chtěl nabízet stabilitu, investiční příležitosti a odolnost. Ukrajina nezahálela a obohatila program kouřem z rafinerií, výpadky letiště a praktickou ukázkou toho, že i město, kde se pořádá přehlídka sebevědomí, může pocítit válku z první ruky. Za zvuků protivzdušné obrany se PowerPoint o stabilitě prezentuje o trochu hůř.
- Rusko poprvé veřejně připustilo pokles těžby ropy. Vicepremiér Novak to vysvětlil neplánovanými odstávkami kvůli údržbě. Co přesně tuto údržbu vyvolalo, už neřekl. Vzhledem k ukrajinským útokům na ruskou ropnou infrastrukturu působí slovo „údržba“ jako velmi ruský překlad výrazu „něco nám hoří“. Impérium může roky opakovat, že sankce nefungují, válka jde podle plánu a ekonomika roste jako břízka u Volhy… a pak narazí na betonovou zeď reálných čísel.
- Novinářka Julie Kaletová připomněla, že v Buči nezabíjel abstraktní Putin ani nehmotný Kreml. Zabíjeli řadoví Rusové. Lidé s rukama, jmény, rodinami, rozhodnutími a možností nezajímat se. Válka není chyba několika šílenců v čele státu, ale selhání společnosti, která si zvykla nevědět, neptat se a nevidět. Kolektivní vina je nebezpečný pojem, ale kolektivní nezájem není nevinný stav.
2. Ukrajina
- Ukrajina rozšiřuje vlastní výrobu houfnic Bohdana, rozvíjí své dronové schopnosti a zasahuje ruskou logistiku, zásobovací trasy i stínovou flotilu.
- Ukrajinské drony udeřily na Petrohrad právě při zahájení Putinova hlavního ekonomického fóra.
- Okupace Krymu dostala podobu logistické poruchy s nekonečnou frontou u benzinky. Vlastnictví Krymu bez zajištění bezpečného zásobování se tak stalo nákladnou iluzí s výbušnou poznámkou pod čarou.
- Ruská armáda nežije z historických projevů, ale z paliva, peněz a logistiky. Útoky na rafinerie, sklady, tankery a zásobovací trasy jsou vojensky logické a pro vývoj války zásadní.
- Vztah Ukrajiny s EU dostává konkrétní rámec. Švédsko daruje Ukrajině Gripeny C/D a zároveň připravuje prodej modernějších strojů E/F. Řecko přes Česko předává starší houfnice, které mohou na ukrajinské frontě stále odvést dobrou práci. Ukrajina pak učí Evropu, jak vypadá válka 21. století, když se místo slavnostních doktrín počítají drony, munice, náhradní díly a schopnost rychle měnit výrobu.
- Kaja Kallas přesně pojmenovala evropskou pozici k válce na Ukrajině: EU nemůže být neutrálním prostředníkem mezi Ruskem a Ukrajinou, protože stojí na straně Ukrajiny a hájí vlastní bezpečnost. Neutralita mezi agresorem a napadeným není vyváženost. Je to civilizovaně znějící zbabělost. Evropa nemá být rozhodčí mezi lupičem a okradeným. Má stát u okradeného a pomoci mu zavřít dveře.
- Teze „až USA odejdou, Rusko zaútočí“ je analytické varování, ne jistota. Nicméně ji nelze odbýt jako panikaření. Pokud Kreml vyhodnotí Evropu jako slabou, roztříštěnou a neschopnou jednat, bude riziko konfliktu růst. Evropa proto musí posilovat nejen zbrojní výrobu, ale i organizaci, velení, logistiku, odolnost společnosti a politickou vůli.
- Německé námořnictvo řeší sérii podezřelých incidentů: poškozené palivové potrubí, abrazivní materiál ve strojovně, podezření na sabotáže. Německé bezpečnostní služby varují před „agenty na jedno použití“ – levně naverbovanými lidmi přes sociální sítě, kteří za pár stovek eur otevřou dveře, přeříznou kabel nebo nasypou špínu do stroje. Impérium získá chaos a popření. Vykonavatel získá trestní spis.
- Rumunsko se po dopadu ruského dronu na obytný dům v Galați ocitlo v tvrdé realitě války. Ruský dron zranil civilisty na území členského státu NATO, Bukurešť vyhostila ruského konzula z Konstance a oznámila posílení protivzdušné obrany. Incident ukazuje, jak tenká je hranice mezi „válkou tam“ a „bezpečnostním problémem tady“. Evropa skutečně nemá luxus pohodlného odstupu.
- Francie zabavuje sankcionovaný tanker napojený na ruskou stínovou flotilu. To je přesně okamžik, kdy sankce přestávají být mravní deklarací a stávají se fyzickou kontrolou dokladů na moři.
- Zvláštní tribunál pro zločin ruské agrese nebude řešit jen jednotlivé válečné zločiny, ale také samotné rozhodnutí rozpoutat válku. Půjde o lidi, kteří si sedli k mapě a rozhodli, že cizí země, cizí děti, cizí domy a cizí budoucnost jsou použitelný materiál.
4. Evropa v provozu
- Evropa nerozhoduje rychlostí osamělého vládce, protože se na každém kroku musí dohodnout větší množství států, institucí a zájmů. Je to protivné, úmorně pomalé a často únavné – ale právě v tom je rozdíl mezi demokracií a režimem ranních nápadů jednoho muže. Rozhodnutí systému, který musel přežít vlastní spory, je zpravidla stabilní a rychlost není automaticky ctnost. Blesk je také rychlý. Nikdo soudný by ho ale nenavrhl jako model veřejné správy.
- Čína je pro Evropu partner, konkurent i systémový rival současně. Proto je na místě snížit míru závislosti, chránit vlastní průmysl a přestat předstírat, že čínské nadkapacity, subvence, exportní kontroly a nerovný přístup na trh jsou jen drobné folklorní rozdíly. Evropský problém není v tom, že by to neviděla, ale v tom, že když to řeší sedmadvacet států zároveň, musí přehodnocení vztahů s Čínou projít přes procedury, zájmy, námitky, kompromisy a realitu sedmadvacetkrát. Autoritářský režim otočí kormidlem přes noc. Demokracie nejdřív zkontroluje, zda je na palubě ještě někdo další.
- Polsko, dlouho považované za uhelného dinosaura Evropy, spouští obří větrné projekty a uzavírá rok 2025 s rekordním podílem obnovitelných zdrojů. Není to zelená idyla – Polsko je pořád silně uhelné. Ale směr je jasný: domácí výroba, energetická bezpečnost, modernizace a čistší energetika.
- Orbánův režim dlouhodobě vyráběl hrozbu pro děti, národ a civilizaci z LGBTQ+ lidí. Jenže část společnosti se mezitím potkala s realitou: s kolegy, dětmi, sousedy, přáteli a rodinami. Realita je pro propagandu nebezpečná věc. Má konkrétní jména, tváře a příběhy. Nové průzkumy ukazují vysokou podporu rovnosti queer lidí, včetně manželství, rodičovství, asistované reprodukce a aktivního boje státu proti diskriminaci.
- A pak je tu Arménie. Rusko zpřísnilo ekonomický tlak na arménské exporty, EU reaguje okamžitou podporou
přes 50 milionů eur. To je praktická evropská politika, bez níž se malé státy mezi impérii mění v potravu. Arménie se pokouší rozvolnit závislost na Moskvě a Rusko reaguje tak, jak impéria reagují, když se jim někdo začne dívat po únikových dveřích: hrozbami, omezeními a připomínkou, kdo údajně drží vypínač.
5. Chce někdo do EU?
- Po té, co se Washington začal chovat k Arktidě a Grónsku jako realitní kancelář po třetím energetickém nápoji, začal Island přemýšlet, zda není evropská těžkopádnost nakonec lepší soused než americká nevypočitatelnost, a uvažuje o zahájení předběžných rozhovorů o členství v EU.
- Podobně se k věci staví na druhém konci Evropy Moldavsko. Debata o sjednocení s Rumunskem už není jen sen několika romantiků a osobně by se pro něj v referendu vyslovila i prezidentka Maia Sandu. Nicméně to není ani realistický bezprostřední plán. Reálnější scénář je stejný, jako v případě Islandu – postupné pokračování přístupového procesu a pevnější zakotvení v EU.
- Německý kancléř Friedrich Merz navrhl pro Ukrajinu mezistupeň „associate membership“ – zapojení do institucí, ale bez plných hlasovacích práv. Z hlediska Berlína může jít o praktický mezikrok: zapojit Ukrajinu do institucí, ekonomiky a bezpečnostní architektury dřív, než bude možné plné členství. Z hlediska Kyjeva to však zní jako evropská předsíň: být uvnitř, ale bez hlasu. Zelenskyj návrh odmítl. Není těžké pochopit proč. Země, která platí evropskou bezpečnost krví, nechce být v Evropě hostem s visačkou „mluvit může, rozhodovat ne“.
- Výrok Karola Nawrockého o UPA a údajné nepřipravenosti Ukrajiny na evropskou rodinu působí jako paměťová past. Nejde jen o polsko-ukrajinskou historii, ale o mechanismus, který je znám i z českého zacházení se sudetskými Němci. Nejsou to stejné dějiny, ale politické zacházení s těmito traumaty má podobnou logiku – uplatňování principu kolektivní viny. Zločiny UPA proti polským civilistům nelze omlouvat. Ale taky je nelze proměnit v politickou páku, která má Ukrajinu donutit vzdát se celé vlastní antiimperiální paměti. Stejně jako není možné z poválečného odsunu a zločinů na Němcích udělat nástroj pro současné strašení „sudeťáky“.
- Rozšíření tedy nebude jen technické přijetí Ukrajiny a dalších zemí, ale přestavba celé EU, aby vůbec unesla nové členy, bezpečnostní realitu a vlastní rozhodovací mechanismy.
- Finský prezident Alexander Stubb mluví o Evropě, která by měla myslet ve větším měřítku. Vize EU rozšířené až na čtyřicet zemí s politickým prostorem sahajícím od Kanady přes Británii a Norsko až k Turecku není hotový plán. Je to provokativní geopolitická myšlenka. Pokud se svět dělí na autoritářské bloky a demokratické ostrůvky, EU si bude muset ujasnit, zda je jen klubem stávajících členů, nebo politickým prostorem, který se umí rozšířit dřív, než ho okolní predátoři obklíčí.
6. Právo krajiny a právo být vidět
- Miliardář uchvácený divočinou zpravidla nevidí zázrak přírody, ale jen nedostatečně monetizovaný výhled. Zářivě růžový plameňák na zeleném pozadí je báječná dekorace, dokud nepřekáží bagru. Jared Kushner patří k linii oligarchů, kteří se na slabší jurisdikce dívají jako na ne zcela správně vyplněný územní plán, a tak dokázal vyvolat jednu z největších občanských mobilizací posledních let v Albánii. Spor už není jen o hotely, vily a turistický rozvoj,
ale o fungování státu, ochraně veřejného prostoru, ochraně přírody a především – hranicích politické moci. - V EU je „právo krajiny“ součástí Green Dealu. Česká debata ho sice zploštila na karikaturu „Brusel nám zakáže auta a topení“, ale realita je širší: krajina má zadržet vodu, města nemají být rozpálené betonové pece, pole nemají být vyprahlé obří pláně bez života a les nemá být jen továrna na prkna. Remízky, meze, mokřady, stromy, voda a stín zkrátka nejsou ideologie, ale infrastruktura přežití.
- Paříž omezila prostor pro auta, zrušila desítky tisíc parkovacích míst, vytvořila stovky kilometrů cyklostezek a znečištění ovzduší výrazně kleslo. Samozřejmě nejde jen o cyklostezky; podílela se na tom kombinace politik v dopravě, energetice, vytápění a životním prostředí. Ale směr je jasný. Město se nezhroutilo. Naopak. Lidé se začali víc pohybovat, vzduch se zlepšil a ulice přestaly být jen dopravní potrubí pro plechové krabice. Pro některé motoristické teology je to ovšem hereze nejvyššího stupně.
- Britský soudní případ Marka Jenningse ukazuje další důležitou podobu práva. Muž tvrdil, že mu Pride symboly způsobují úzkost, a chtěl jejich odstranění z pracoviště. Soud mu připomněl, že svoboda náboženství neznamená právo určovat, co ostatní smějí nebo nesmějí vyjadřovat. Člověk má právo na víru, ale nemá právo přestavět společný prostor tak, aby z něj zmizeli lidé, jejichž existence ho zneklidňuje.
- Archeologický nález dvou žen v jednom středověkém hrobě v Opolí (Polsko) ukázal, že Homo sapiens se bojí číst bez současných dogmat i vlastní minulost. Vědecká opatrnost je samozřejmě na místě. Ale pokud u muže a ženy vzbuzuje intimní poloha těl romantickou interpretaci, zatímco u dvou žen se raději hledá tisíc úhybných možností, nevypovídá to nic o středověku, ale docela dost o dnešních badatelích.
Evropa není slabá proto, že se hádá. Hádá se proto, že ještě pořád bere vážně rozdíl mezi dohodou a rozkazem. Má peníze, vědu, průmysl, paměť, soudy, satelity, větrníky, železnice i dost hřbitovů na to, aby věděla, kam vede čekání. Její problém není nedostatek schopností. Její problém je, že se občas chová, jako by na vlastní schopnosti potřebovala nejdřív třicet sedm stanovisek, dvě výjimky a souhlas někoho, kdo by nejraději prodal klíče od domu Moskvě.
ČR
V minulých dílech jsme viděli:- Stát, který se tváří, že lidská práva, prevence, terénní práce a ochrana zranitelných jsou luxusní agendou pro lepší časy, přičemž se už ani Babiš nenamáhá slibovat, že někdy bude líp.
- Vládu, která ruší pojistky: lidskoprávní agendu, protidrogovou politiku, klimatickou změnu, menšiny, sociální začleňování a mnoho dalších pozitiv a jistot, které překážejí v provozu. V provozu silnějších samozřejmě.
- Populismus, který prodá slabším pocit ochrany a bezpečí, aby je pak použil jako palivo.
- Obrannou politiku v režimu tragikomické improvizace: šetří se, hasí, hledají se miliardy a strategické podniky se nabízejí jako rohlíky v krámě.
- Mlhu tak hustou, že by se dala krájet i s Rákosníčkem, holdingem a dvojím metrem.
- A několik ostrůvků pozitivní deviace, které občas připomenou, že o smíření, vzdělání a obyčejnou lidskou slušnost lze zakopnout i v české kotlince.
- Rozpočet na rok 2026 počítá se schodkem 310 miliard korun a analytici dopředu varují před hlubším deficitem v roce 2027. Trhy se nebudou ptát, zda byl deficit dostatečně vlastenecky vysvětlen. Budou se ptát, kdo to zaplatí. Odpověď je tradičně nudná: občané. I ti, kteří mají ústa zalepená lízátky od Babiše.
- Někomu se zdá, že za tím stojí dlouhodobá nenasytnost premiéra, dotace pro holding a značné výdaje na lízátka. Evropská komise se proto ptá, zda je problém vyřešen. Česká vláda odpovídá, že ano. Komise žádá další vysvětlení. Premiér vysvětluje, že vysvětlil. Satira dodává, že za vše může EU. Kdyby nechodily ty nepříjemné dopisy z Bruselu, problém by už dávno sám zmizel.
- Pozorovatel zaznamenává nový administrativní objev: když je v dopise napsáno „zemědělská politika“, může z toho ministr zemědělství odvodit, že dokument nemá se zemědělstvím nic společného. Ministerstvo pro místní rozvoj odpovědné za evropské fondy to vidí jinak, ale ptal se ho na to někdo?
- Podle Deníku N Evropská komise napsala, že nárokové zemědělské dotace lze holdingu dál proplácet, zároveň však připomněla, že Česko může platby z předběžné opatrnosti samo zastavit. Brusel tedy neříká: všechno je v pořádku. Pouze sděluje: u části plateb máte prostor, ale také odpovědnost. A český stát teď musí vysvětlit, proč je u běžných občanů striktně opatrný, zatímco u holdingu premiéra překvapivě odvážný.
- Trestní oznámení kvůli vyplácení dotací Agrofertu od Martina Dvořáka a dalších pak vyvolává stále dokola základní veřejnoprávní otázky: proč stát u běžného občana funguje jako přesný mechanismus lhůt, výzev, penále a exekucí, zatímco u holdingu premiéra se promění v kontemplativní centrum právních nejistot?
- Na populismu je nejdůležitější schopnost vysvětlit po volbách voličům, že slib byl myšlen jinak, složitěji, rozpočtově odpovědněji a hlavně ne tak, jak ho oni pochopili. Babiš takhle s konečnou platností odmítl valorizaci důchodů, kterou před volbami sliboval. Důchodce byl sice před volbami zásadní cílovou skupinou, ale po volbách se změnil v rozpočtové riziko. Říkejme tomu fiskální realismus. Nebo účtenka za důvěřivost. Sorry jako.
- Do české debaty patří i otázka přijetí Eura. Podle posledního Eurobarometru podporuje Euro rekordních 82 % obyvatel eurozóny, tedy lidí, kteří s ním nežijí v teoretické bruselské brožuře, ale v peněžence, účtech, hypotékách a obchodech. Jen v české kotlince se odmítání Eura považuje za projev hluboké ekonomické moudrosti a všichni, kdo se odváží toto téma zvednout ze suterénu, za pomýlené bloudy. Pozorovatel se rozhlíží, komu tato situace nahrává do karet a… ani si na to nepotřebuje nasadit brýle.
- Česká odnož druhu Homo sapiens chce levnou energii, čistý vzduch, stabilní klima a neporušený výhled z chalupy. Když se ukáže, že všechny tyto požadavky nelze splnit současně, vybere si výhled. Potom mrkne na složenku a hledá viníka. U severních i jižních sousedů se ukazuje, že větrná energetika umí vytlačit z trhu dražší fosilní zdroje a podle odborníků dokáže v dlouhodobém horizontu snížit cenu elektřiny o desítky Eur/MWh. Ale i takový uhlobaron musí něco jíst a kouřící komíny jsou přeci jen víc naše, tradiční… a hezčí.
- Populismus má zvláštní talent přesvědčit zranitelné lidi, že silný vůdce je ochrání před světem. Pak ten vůdce přijde k moci a začne rušit přesně ty nástroje, které zranitelné lidi jakžtakž držely nad vodou.
- Zaniká Odbor pro lidská práva a ochranu menšin, agendy se přesouvají mezi jednotlivé resorty, romské záležitosti míří pod MPSV a Agentura pro sociální začleňování prochází reorganizací, z níž mají obavy obce, kraje i odborníci. Vláda tvrdí, že odstraňuje dvojkolejnost. Kritici vidí oslabení nadresortní koordinace a rozbití kapacit tam, kde je potřeba dlouhá, trpělivá a nevděčná práce.
- Jaroslav Miko připomenul takovou nepohodlnou věc: část Romů Babiše podporovala. Babiš na revanš oslabuje nástroje, které měly bránit segregaci, sociálnímu vyloučení a nerovnostem ve vzdělávání. Výsměch není na místě, dotkne se to všech. Stát, který zruší prevenci, nic neušetří. Vše se mu vrátí v horších školách, vyloučených lokalitách, napětí, kriminalitě, frustraci a politickém štvaní, které se bude tvářit, že problém spadl z nebe.
- Do české části přibývá protidrogová politika. Vláda se rozhodla „zatočit s drogami“, přesouvá protidrogovou agendu, odvolává národního koordinátora Pavla Béma a posiluje represivní tón. Premiér vysvětluje, že jeho kabinet nebude vládou legalizace drog.
- Protidrogová prevence je nudná, daty podepřená praxe, která nevyrábí dopamin. Tvrdá ruka ano. Lidé závislí na drogách jsou ideální objekt: dost slabí na to, aby se po nich dalo šlapat, dost viditelní na to, aby se dali použít jako strašák, a dost odlidštění na to, aby u jejich trestání nikomu nepřekážela empatie. Lidé závislí na dopaminu si zapnou tiskovou konferenci o tvrdé ruce, nulové toleranci a exemplárním trestu – a v mozku jim cvakne stejný primitivní mechanismus odměny. Jedna závislost se trestá. Druhá vyhrává volby.
- Rušení a přesouvání agend lidských práv, menšin a protidrogové politiky není jen organizační změna na Úřadu vlády. Je to test těch, kdo měli tyto agendy chránit. Když se demontuje pojistka, nestačí se ptát, kdo držel šroubovák. Je třeba se ptát, kdo stál vedle, kdo věděl, že se pojistka odmontuje, kdo o tom mlčel. Tünde Bartha tvrdí, že Taťána Malá o změnách věděla dva týdny předem.
- Soudy mezitím připomínají, že mezi politickým názorem a podněcováním nenávisti existuje hranice. Populismus ji obvykle nevidí, protože přes ni právě lepí billboard. A ten pak bývá odměněn třímilionovým peněžitým trestem jako v případě SPD, která zase jednou namířila reflektor na menšinu, pak přidala krev, nůž, cigaretu a strach, aby se nakonec alibisticky tvářila, že jen „otevírala debatu“.
- Když občana semele stát, může se ještě dovolat pomoci u ombudsmana – veřejného ochránce práv. Novou ombudsmankou se stala Eva Kostolanská, přestože ji odborná komise řadila mezi nejslabší kandidáty. Není příliš žádoucí, aby stát do této pozice vybral člověka, jehož hlavní předností se zdá být – lokajství a schopnost nepřekážet. Pro současnou vládu je to zřejmě žádoucí „kvalita“. Pokud cesta do funkce vede navíc přes politickou známost, je to úplně špatný začátek. Obzvlášť u funkce, která stojí na důvěře veřejnosti.
- Některé právní případy ukazují zcela jiné Česko. V Ženklavě uspěli dva vegetariáni se žádostí o vyjmutí svých pozemků z honitby. Nechtěli, aby jejich majetek sloužil k lovu zvěře. Myslivecký spolek jejich motivaci zpochybňoval, ale soudy uznaly svobodu svědomí jako relevantní důvod. Právo tu tentokrát připomnělo, že vlastník pozemku není dekorace v cizím loveckém plánu.
- Český miliardář ve Francii zjistil, že peníze nejsou stavební povolení. Francouzský nejvyšší soud potvrdil, že vila v Gordes má jít k zemi, protože nerespektovala místní pravidla. V českém prostředí by se podobná kauza pravděpodobně ještě deset let koupala v lázni výjimek, dodatečných stanovisek, znaleckých posudků, politických telefonátů a náhlého pochopení pro „specifika investora“. Ve Francii se ukázalo, že urbanistická pravidla nejsou jen doporučená literatura pro chudší občany.
- Veřejnoprávní média nejsou svatá relikvie. Selhávají, mají slepá místa, potřebují reformu, kontrolu a sebereflexi. Právě z tohoto důvodu je nesmí převzít vláda ani oligarchové. Český mediální prostor je už dnes silně oligarchizovaný a veřejnoprávní média jsou jednou z posledních protivah trhu s pobouřením, paywallů, marketingu a vlastnických zájmů.
- Vláda tomu říká – pouhá změna financování. Zaměstnanci médií tomu říkají závislost na politické vůli, protože kdo drží rozpočet, drží vodítko. A kdo drží vodítko, nemusí zakazovat štěkání. Stačí postupně zkracovat řetěz. Slovy Jana Bělíčka: Českou televizi lze a je třeba kritizovat, např. za zpravodajství o Gaze a Izraeli. Ale její zničení nebo politické podmanění by bylo přestavbou vadné instituce na propagandistický nástroj.
- Kdo tvrdí, že je třeba „zlikvidovat a postavit znovu“, nejspíš přehlíží jednu drobnost: v dnešní atmosféře se znovu nepostaví nic. Zůstane vakuum, které rychle zaplní peníze, propaganda a algoritmy.
- Každé hledání správných lidí do mediálních rad, tedy lidí, kteří budou hlídat veřejnou službu, by mělo začínat otázkou, zda rozumějí pojmům „veřejná“ a „veřejnoprávní“. Česká politická praxe někdy začíná otázkou jinou: zda zvednou ruku, když bude potřeba. Lokajství není kvalifikace, jenže v systému, který chce mít média na vodítku, se za kvalifikaci považuje. Samo o sobě to však nestačí. Vládní koalice zjevně hledá do mediálních rad lidi ochotné dělat špinavou práci. Doufejme, že Roman Bradáč a Pavel Matocha jsou i pro ni příliš.
- Samotná veřejnoprávní média se posouvají od varování k obraně. Pracovníci a odbory ČT a ČRo vyzývají Babiše k jednání a varují, že dalším přirozeným krokem může být stávka.
- Jana Cíglerová sice mluvila o Knihovně Václava Havla, ale její slova platí pro jakoukoliv veřejnou instituci: ta se nevybuduje jedním gestem. Staví se roky: důvěrou, lidmi, programem, reputací, pamětí, publikem, ochotou vést debatu i bez okamžitého potlesku. Zničit se dá překvapivě rychle. Stačí ego, chaos a představa, že živý tým lze nahradit vizí, marketingem a několika frázemi o proměně. Pozorovatel smutně přemýšlí o osudu KVH, snad ten poslední nezapomene zhasnout.
- V rozbité funkční instituci vidí občan škodu, oligarcha uvolněný prostor, mafie poptávku a politik viníka, kterého lze ukázat davu. Běžný obyvatel kotlinky pak dostane volební leták s příslibem nápravy.
- Putin nemusí dojet do Prahy na tanku. Docela dobře se mu daří rozklížit českou i evropskou společnost v informační válce. Češi jsou na dezinformace vážně šikovní. Snadno se nechají přesvědčit, že si na ně nikdo jen tak nepřijde, aby je pak během chvilky někdo opil rohlíkem.
- Než stačí vyslovit „střet zájmů“, mají vládu a ministerstva zamořené dezinformátory, kteří cíleně vytváří chaos, tlačí na emoce a občas něco plácnou o zdravém rozumu, přičemž každým takovým výrokem usilovně odvádějí pozornost od účetnictví holdingu.
- Dezinformace dostala podobu starostlivé tetky s marmeládou, televizní debaty s falešnou vyvážeností nebo deseti hulvátů pod příspěvkem, kvůli nimž se soudní diskutující raději přestávají vyjadřovat. Vyberte si, která na vás působí nejlépe.
- Stav českého veřejného prostoru vystihl Norbert Trdnout: účinky informační války připomínají postupnou otravu plynem. Lidé jsou náhle unavení, apaticky říkají „všichni lžou“, „pravdu nejde zjistit“, „je mi to jedno“. A pak jdou a vypnou kontrolku, protože pípání ruší provoz. Producenti plynu mezitím prodávají filtry, vlajky a politické řešení.
- Tohle má na mysli Jan Urban, když mluví o „blábolivém fašismu“. Klasická diktatura chce, aby člověk věřil jedné lži. Moderní blábolivý fašismus je skromnější. Zahltí lidi nesmysly, aby nevěřili ničemu a přestali hledat fakta a pravdu.
- Raněné z informační války je třeba zkoušet dostat zpátky. Výrobce plynu je třeba pojmenovat a jasně ukázat, co a proč dělá. Ne každý zmanipulovaný člověk je cynický nepřítel. Ale každý producent jedu nese odpovědnost – Babišem počínaje a tetkou s marmeládou konče.
- Důležitá je taky Muddeho připomínka: část elektorátu je skutečně raněná informační válkou a sociální nejistotou. Ale další část jen vyžaduje jednoduchá řešení a ta poslední je zkrátka skutečně krajně pravicová – rasistická, nativistická a ochotná obětovat svobody druhých za pocit vlastního pořádku.
- Informační válka se nehodí jen stepnímu Hitlerovi, ale komukoliv, kdo potřebuje odklonit pozornost od vlastních křiváren. V českém prostředí si právě proto drží premiér ve vládě dezinformátory různého zaměření a typu. Pomáhají mu nakládat s veřejným prostorem podle logiky strachu, nenávisti a falešné ochrany obyčejných lidí.
- Babiš není obětí Macinky, Turka nebo Okamury. Je režisérem celé té šarády. Neudržuje je ve vládě navzdory tomu, že státu škodí, ale právě proto, že mu jejich destruktivní styl politicky slouží. Hodí se mu jejich hluk, provokace, útoky na prezidenta, média, instituce, Brusel, menšiny nebo kohokoli, kdo je zrovna dobrým soustem pro klovací slavnost. Zatímco veřejnost řeší další výstup politického buranství, v pozadí běží skutečná hra: Holding, dotace a veřejné peníze.
- Vyděšený volič se ovládá lépe než ten, který se ptá na čísla. S čísly se špatně straší, s Bruselem jde všechno líp. A co vás nejlépe ochrání před bruselským morem? Aluminiové čepičky a bankovka s Palackým jako poslední hráz státnosti. Němci se vzdali marky, Francouzi franku, Nizozemci guldenu, Chorvati kuny, Bulhaři leva, ekonomika diskrétně pokašlává v rohu a prezident marně připomíná, že debata o Euru není náboženský obřad ani bruselská posedlost, ale otázka vlivu, stability a ceny peněz. Ale na Čechy si nepřijdou. Mají svou hlavu.
- Ten samý strach zploštil pojem Green Deal na karikaturu „Brusel nám zakáže auta a topení“. O větru se stále mluví jako o estetické pohromě, bruselské posedlosti nebo vzácném atmosférickém jevu, který je hned za českou hranicí běžný a využitelný, ale v kotlince se náhle zastaví, snad vlivem územního plánu, petice, požadavkům na krajinný ráz nebo náhodného experta z Facebooku.
- Strach z Green Dealu je poněkud zvláštní jev v zemi, kde kolektivizace zničila krajinu během několika desetiletí, kde voda odtéká z umělých koryt rychleji, než stihne dopršet, kde se města přehřívají jak grilovací pánev, hmyz mizí, půda se po dešti stěhuje mimo pole a přírodní zákony jí posílají tu dlouhodobé sucho a jindy povodně bez předchozí konzultace.
- Boží mlýny melou a nakonec i populista narazí na vlastní publikum: střet Babiše s provládními antivaxery je téměř učebnicový. Kdo roky krmí iracionalitu, nemůže si stěžovat, že se mu zakousne do ruky. Nebo může, ale bude akorát k smíchu.
- Předmětem hněvu a nenávisti se v české kotlince navzdory široké oblibě cyklistiky překvapivě stali – lidé na bicyklu. Cyklista jako nepřítel řidiče, cyklopruh jako útok na civilizaci, bezpečná infrastruktura jako ideologie. Jenže město, kde se slabší účastník provozu musí spoléhat na štěstí, není město pro lidi, ale betonová ruská ruleta. Smutnou tečkou je, že se po smrtelném střetu autobusu s cyklistou řeší „dopravní komplikace“, místo toho, že není normální umírat během přesunu z bodu A do bodu B.
- Varování Karla Řehky, že Moskva cíleně směřuje ke konfliktu se Západem, zjevně chápe jen malá část českých volených zástupců. Zatímco Evropa řeší, jak přežít svět bez amerického deštníku, česká vláda řeší, kdo obdrží palubní lístek pro let do Ankary.
- Pokračuje nekonečný spor o summit NATO. Prezident navrhuje kompromis: do Ankary by mohli letět s Babišem oba, rozdělit si agendu a nedělat z České republiky před spojenci provinční kabaret. Premiér zatím rozpačitě zkoumá palubní lístek, rozhoduje se mezi modrou a červenou lentilkou a rozkošnicky se noří do další lázně procedurálního trapna.
- Skoro nepatřičně působí zpráva, že prezident zastavil u zraněného paraglidisty a pomohl mu. Žádná tiskovka o tvrdé ruce, žádná kulturní válka, žádné vlastenecké dunění. Jen člověk, který se zachoval normálně, podle očekávání, a druhý, který mu za to poděkoval. Civilizace někdy přežívá v drobných gestech, nikoli v projevech.
- Medici z Univerzity Palackého ošetřují lidi bez domova přímo v terénu – rány, popáleniny, omrzliny, infekce. Tam, kde systém nechává část lidí propadnout sítem, nastupují studenti s obvazy a praktickou empatií. Spravedlnost není jen tribunál, rozsudek nebo dopis z Bruselu. Někdy je to čistý obvaz na ráně člověka, kterého stát a majoritní společnost raději nevidí.
- Protidronové systémy proti Shahedům ukazují, že české know-how může zachraňovat civilisty a pomáhat Ukrajině. Čeští technici a inženýři tak řeší problém, který česká politická scéna často pořád komentuje tempem hospodské porady.
- Předseda Senátu Miloš Vystrčil dorazil na Tchaj-wan s delegací podnikatelů a akademiků. Čína si to sice bere osobně a česká vláda v rámci okopávání kotníků odmítla poskytnout vládní letoun s výmluvou na ekonomické zájmy v Číně, ale samotná cesta byla úspěšná a oboustranně přínosná.
- Česká energetická debata se ráda tváří, že občan je bezmocný tvor čekající na jaderného spasitele. Češi však sami a potichu začali vytvářet energetiku 21. století. Za více než rok fungování nové legislativy nasdíleli asi 80 GWh elektřiny, což odpovídá roční spotřebě přibližně 30 tisíc domácností. Nejčastěji jde o elektřinu ze slunce, ale vznikají také komunitní větrníky, bateriová úložiště, projekty obcí, podnikatelů a domácností. Není to revoluce s fanfárami. Jen praktický důkaz, že když stát občanům chvíli nepřekáží, vyřeší lidé věci sami a často rozumněji než vláda.
- Březen 2026 byl historicky nejsilnější měsíc české elektromobility. Registrace elektromobilů rostou, přestože podíl zůstává zatím nízký. I tohle je nenápadné připomenutí, že realita se nachází zpravidla jinde, než komentářové sekce.
Pozorovatel zaznamenává zvláštní český typ predace: hlavní samec sedí stranou, tváří se státnicky a nechává menší hlučné jedince běhat po scéně, převracet židle a okusovat kabely. Publikum sleduje rámus. Pokladna mezitím zůstává bez dozoru. Druh Homo sapiens si vytvořil právo, aby omezil násilí. Potom objevil, že právo lze použít i jako proceduru pro násilí, výjimku pro mocné, mlhu pro holdingy a reklamu pro autoritáře. Naštěstí se tu a tam ještě objeví soudce, akademik, občan, novinář, dobrovolník nebo člověk s obvazem, který připomene, že civilizace není hotový stav. Je to údržba. Nevděčná, nudná a často provozovaná pod palbou idiotů.
Ve světě je právo poslední brzdou proti autoritářskému egu, ale také jazykem, kterým si agresoři připravují půdu pro násilí. V Evropě je právo pomalé, procesní a protivné, ale právě tím brání tomu, aby se každý ranní nápad mocného muže změnil v osud milionů lidí. V Česku právo připomíná dvojí technologii: směrem dolů lis, směrem nahoru mlžný stroj.
Pozorovatel může jen konstatovat, že civilizace se nepozná podle toho, kolik má zákonů, ale podle toho, na koho se vztahují. Pokud pravidla platí hlavně pro slabé a pro mocné se vyrábějí výklady, nebudeme hovořit o právu a spravedlnosti, ale o kastovním systému s úředním jazykem. Nebo o chaotické destrukci. Jenže chaos bývá jen uživatelské rozhraní. Pod ním čile běží účetnictví. Když se rozbije veřejná služba, někdo ji může nahradit soukromou. Když se oslabí regulace, někdo ušetří. Když zchudnou lidé, vzniknou nové trhy pro lichvu, hazard, drogy, pseudoléčbu, exekuce a zázračné sliby. Zdecimovaná populace pak volí silné muže, kteří slibují, že zatočí s následky systému, z něhož jejich okolí právě zbohatlo.
Evoluční záznam: Druh Homo sapiens je stále nevyrovnaný. Některé exempláře by neměly řídit ani koloběžku. Jiné by možná dokázaly spravovat planetu, kdyby jim první skupina nekradla ventilky z duší.
ZÁVĚR
Vznešená socha se zavázanýma očima není správným obrazem spravedlnosti na SOL-3. Ta naopak vidí velmi jasně: kdo má přístup k právu, kdo k výjimce, kdo k mlze, kdo k bombám a kdo k formuláři s lhůtou osm dní.Ve světě je právo poslední brzdou proti autoritářskému egu, ale také jazykem, kterým si agresoři připravují půdu pro násilí. V Evropě je právo pomalé, procesní a protivné, ale právě tím brání tomu, aby se každý ranní nápad mocného muže změnil v osud milionů lidí. V Česku právo připomíná dvojí technologii: směrem dolů lis, směrem nahoru mlžný stroj.
Pozorovatel může jen konstatovat, že civilizace se nepozná podle toho, kolik má zákonů, ale podle toho, na koho se vztahují. Pokud pravidla platí hlavně pro slabé a pro mocné se vyrábějí výklady, nebudeme hovořit o právu a spravedlnosti, ale o kastovním systému s úředním jazykem. Nebo o chaotické destrukci. Jenže chaos bývá jen uživatelské rozhraní. Pod ním čile běží účetnictví. Když se rozbije veřejná služba, někdo ji může nahradit soukromou. Když se oslabí regulace, někdo ušetří. Když zchudnou lidé, vzniknou nové trhy pro lichvu, hazard, drogy, pseudoléčbu, exekuce a zázračné sliby. Zdecimovaná populace pak volí silné muže, kteří slibují, že zatočí s následky systému, z něhož jejich okolí právě zbohatlo.
Evoluční záznam: Druh Homo sapiens je stále nevyrovnaný. Některé exempláře by neměly řídit ani koloběžku. Jiné by možná dokázaly spravovat planetu, kdyby jim první skupina nekradla ventilky z duší.
Komentáře
Okomentovat