 |
| Zdroj: Fotobanka Pixabay |
A ekosystém pomalu a bolestně umírá, pokud se naruší jeho vazby a imunitní systém. Když se veřejnoprávní média připoutají ke státnímu rozpočtu. Když experty nahradí loajální kamarádi. Když se zákony sepíšou podle potřeb holdingu. Když se ženy degradují na reprodukční jednotku. Když se občané změní v pasivní publikum. A když se pravda stane jen jednou z možností.
Období: 8. 6. – 21. 6. 2026
Stav druhu: Homo sapiens propadl fenoménu třídění. Třídí vše, včetně příslušníků vlastního druhu: podle pasu, jména, barvy kůže, pohlaví, majetku, reprodukční užitečnosti, politické loajality a ochoty neklást otázky.
SVĚT
V minulých dílech jsme viděli:
- Vědecké ambice druhu Homo sapiens, který touží ovládnout technologii bezdrátového přenosu energie a přitom je schopen vytrhat drahé senzory z oceánu, protože ho rozčilují blikající kontrolky. Který dokázal postavit technicky vyspělou laboratoř na oběžné dráze, ale nezvládá spolehlivě kooperovat ani při její společné údržbě.
- Demokratickou společnost testující systém brzd a protivah jako školák s rezavým šroubovákem, který hledá další zásuvku, aby ověřil slabiny domácí elektroinstalace.
- Írán, Hormuz, drony, tankery a burzovní tabulky jako připomínku, že geopolitika nezahrnuje jen grafy s pohybem cen ropy, ale také živé bytosti uvězněné v nápadech šílených egocentriků.
- Izrael, Libanon a Gazu: malý prostor, ve kterém lidé přežívají s naprosto odlišnými představami o příměří, klidu, bezpečnosti, spravedlnosti a právu.
- Evropskou unii, která se pokouší současně sankcionovat násilné osadníky i Hamás, zatímco ze Západního břehu dál mizí domy, školy i lidé.
- Superbohaté vizionáře, kteří mají plná ústa řečí o zbytečnosti státu, daní a regulací. Jakmile se ale prostor kolem nich začne podobat výsledku jejich ideologie, pořídí si nový domov s politicky kompatibilním prezidentem na druhé polokouli.
- Civilizaci, jejíž úroveň neurčuje počet zákonů, ale to, komu ty zákony dovolí aspoň trochu normálně žít. A přežít.
- Trumpovi bylo osmdesát. Putin mu telefonoval s gratulací, Zelensky s ním řešil válku a G7 se chystala mluvit o Ukrajině. Prezident Spojených států měl mezitím večer oslavit narozeniny UFC zápasem na trávníku Bílého domu.
- V tentýž den oznámil, že se Spojené státy blíží k rámcové dohodě s Íránem. Ta měla otevřít Hormuzský průliv, prodloužit příměří a odsunout část jaderného problému do dalšího kola jednání.
- V tu chvíli udeřil Netanyahu na Bejrút. Trump ho za to podle amerických médií soukromě seřval, protože izraelský útok mohl dohodu s Íránem zničit dřív, než ji velký mírotvorce stihl vůbec uzavřít.
- V nastalém chaosu se trochu ztratilo, že nová dohoda s Íránem je výrazně slabší než původní JCPOA. Neřeší pevně obohacování uranu, raketový program, proxy síť ani skutečný režim kontrol. Nejde tedy o diplomatické vítězství, spíš o přestávku mezi dějstvími.
- Persie zkrátka předvedla starou imperiální dovednost: není nutné vyhrát válku v klasickém smyslu. Stačí ji přežít tak, aby se vítěz vyčerpal, znejistěl a nakonec začal vydávat ústup za strategickou genialitu a 5D šachy.
- Írán si udržel regionální páky, schopnost tlačit na Hormuz i pozici hráče, o kterém se nejen mluví, ale se kterým se musí jednat. Čína může sčítat zisky. Spojené státy mezitím ztrácejí munici, kredit i pověst aktéra, který ví, co chce, umí to naplánovat a dokáže to dotáhnout.
- Podtrženo, sečteno: civilizace se ten den tvářila, že všechno uvedené patří do stejného operačního systému.
- Pozorovatel zaznamenal podezření, že operační systém je nakažený. Vše bylo zapsáno, ověřeno a odloženo do složky „nepravděpodobné, ale pravděpodobně skutečné“.
- Představte si, že vám velitel armády sousedního státu přes sociální sítě vzkáže: „Váš dům bude za patnáct minut zničen.“
- Dostali jste patnáct minut. Co si vezmete? Doklady. Peníze. Léky. Nabíječku. Fotky. Jednu hračku pro každé dítě. Svetr, nebo tričko? Kdo vezme babičku? Kde je kočka? Kde jsou pasy? Které knihy necháte shořet? Která část života se ještě vejde do batohu a která už se obětuje ve prospěch přežití?
- Na dovolenou se Homo sapiens balí několik hodin i dní a stejně nakonec zapomene kartáček na zuby. Teď má patnáct minut a civilizace mu vysvětluje, že byl přece varován. A říká tomu humanitární opatření.
- V Libanonu se z podobných výzev stala součást života. Lidé sledují mapy, červené obdélníky, zprávy, kanály a příspěvky armády cizího státu. Žijí v neustálém strachu, jestli se právě jejich dům neproměnil v další cíl.
- Pozoruhodné je, jak rychle se část veřejnosti už v případě Gazanů naučila tuto krutost přijímat jako výraz ohleduplnosti. Nezabili vás bez varování. Poslali vám zprávu. Nezničili vám život náhle. Dali vám čas vybrat si, která část vašeho života se vejde do igelitky.
- Tohle je dehumanizace ve své administrativně čisté podobě. Oběť není člověk s knihami, fotografiemi, hrnky, psem, dětskou dekou a nedočteným románem na nočním stolku. Je to položka v mapě. Bod v červeném rámečku. Objekt určený k odstranění. Potenciální kolaterální problém, který byl přece včas upozorněn.
- A pak přijde chvíle, kdy to jméno znáte. A navíc, nositel toho jména je vám něčím blízký. Vážíte si ho. Sledujete jeho práci… Mona Khalil, šestasedmdesátiletá libanonská ochránkyně mořských želv, která čtvrt století chránila pobřeží u Mansouri, hnízda karet, pláž a svůj pověstný Orange House Project. Odmítla opustit dům pár metrů od moře a od tvorů, které nevlastní pas, nevolí Hamás, nepatří k Hizballáhu, nepíšou bezpečnostní analýzy a nemají žádný názor na hranice. Jen se po miliony let snaží vylézt z moře, naklást vejce do písku a přežít další lidskou epochu.
- A tady se dostáváme k jádru věci. Izrael má právo na bezpečnost. To je věta, která platí. Ale platí i druhá: žádný stát se k bezpečnosti nemůže prozabíjet.
- Netanjahuova vláda se pokusila zajistit klid výhradně vojenskou silou. Zabít velitele. Zničit infrastrukturu. Vymazat sklady. Bombardovat cíle v Gaze, Bejrútu, Teheránu nebo jižním Libanonu. Vytlačit civilisty z prostoru, který se nevejde do bezpečnostní mapy.
- Jenže vojenský úspěch není totéž co bezpečnost. Když zabijete jednu skupinu vůdců, objeví se další. Když dítěti zmizí domov, babička a oblíbená hračka po strohém vzkazu cizí armády na sociálních sítích, těžko z toho vyroste vděčnost za humanitární službu.
- Netanjahu prodával Izraeli představu, že vojenská síla přinese klid. Tři roky války ukazují pravý opak: Hamás nezmizel, Hizballáh nezmizel, Írán nezmizel, v Libanonu eskaluje násilí a mezinárodní postavení Izraele se rozpadá před očima.
- Bezpečnost, která potřebuje každých pár dní další bombardování, se stává novou závislostí. Závislostí na násilí. A přestává být bezpečností.
- Trumpovi lidé se opakovaně scházeli v Situation Room – místnosti, kde se obvykle řeší války, terorismus a americká národní bezpečnost – aby řešili jiný zásadní problém: jak moc prezidentovi škodí starý kamarád Jeffrey Epstein.
- Trump chtěl podle amerických médií „celou Epsteinovu věc pohřbít“. Zkušený čtenář detektivek ví, že člověk, který běhá po domě a křičí „ten koberec nezvedat“, moc důvěry nebudí.
- Vance údajně prosazoval rychlé zveřejnění spisů, ale zároveň navrhoval bizarní PR gambit: nechat Tuckera Carlsona vyzpovídat Ghislaine Maxwell ve vězení, pokud by byla ochotná Trumpa veřejně očistit.
- Epstein Files Transparency Act požaduje zveřejnění materiálů DOJ/FBI včetně dokumentů o Epsteinovi, Maxwell, letových záznamech, zapojených osobách a institucích i interní komunikaci o tom, proč se něco vyšetřovalo, nebo nevyšetřovalo. A výslovně brání tomu, aby se dokumenty zadržovaly jen kvůli trapnosti, poškození reputace nebo politické citlivosti veřejných osob.
- Zkrátka – pokud se kvůli archivům sexuálního predátora scházejí prezidentovi lidé v Situation Room a hlavní otázkou není síť, oběti, krytí ani institucionální selhání, ale ochrana vůdce, vypadá to jako panika. A panika mocných bývá zpravidla výmluvnější než tisková prohlášení.
- Téměř celá populace Homo sapiens se rozhodla změřit své síly v kopání do kožené věci ve tvaru koule, ale ještě před prvním výkopem se dostala do konfliktu. Planetární jednota zpravidla končí u imigrační přepážky.
- FIFA plánovala turnaj jako oslavu fotbalu, barev, vlajek, hymen, fanoušků a nekonečných reklam na limonádu.
- Americký pohraniční aparát k tomu dodal vlastní disciplínu: vízový slalom, bezpečnostní filtr, výslechy, zrušená cestovní povolení a poněkud svéráznou definici pohostinnosti.
- Švýcarský útočník Breel Embolo se k týmu připojil později, protože jeho vízum narazilo na starší trestní záznam. Také jihoafrický tým dorazil kvůli problémům s dokumenty později. Irácký reprezentant Aymen Hussein byl po příletu do Chicaga držen a vyslýchán téměř sedm hodin. Také Senegalci a Uzbekové prošli mimořádně důkladnými kontrolami. Somálskému rozhodčímu Omar Abdulkadir Artan, nejlepšímu africkému rozhodčímu CAF roku 2025, byl vstup do USA odmítnut úplně.
- Íránský tým si mezitím několik dní vyřizoval víza přes americký konzulát v Turecku. Část hráčů a klíčového personálu vstup dostala, část delegace ne. Írán se nakonec přesunul do Mexika a americké zápasy má řešit způsobem: přijet, odehrát, odjet, pokud možno bez zbytečného nadechnutí na území Spojených států.
- Některým skotským příznivcům byla zrušena už schválená ESTA jen pár dní před odletem. Lidé měli koupené letenky, vstupenky, zaplacené ubytování a vyhlídku na největší fotbalový zážitek života. Americký systém jim na poslední chvíli sdělil: cestování nepovoleno.
- FIFA následně sdělila, že s imigračním rozhodováním hostitelské země nemá nic společného. Což je hezký způsob, jak říct: my jsme prodali turnaj, hranice si řešte sami.
- Homo sapiens uspořádal globální fotbalový svátek, aby oslavil jednotu světa. Ke vchodu pak postavil aparát, který lidi uklidní, že to s tou jednotou není tak horké.
- Novou hvězdou sociálních sítí je Hunter Biden. Šestapadesátiletý syn Joea Bidena, dlouholetá černá ovce rodiny a muž s minulostí, která by v normálnějším století vystačila na tři romány, dvě soudní síně a jeden velmi nepříjemný rodinný oběd.
- Momentálně je čistý, velmi online a do trumpovského porcelánu vchází s elegancí člověka, který už v životě rozbil tolik věcí, že se přestal bát střepů. Vlastní minulost přiznává dřív, než ji na něj stihnou vytáhnout ostatní. A pak ji používá jako odrazový můstek.
- „Počkejte… Trump právě řekl pestrá minulost? Mně do jeho pestré minulosti chybí 28 trestných činů, 6 bankrotů a jeden románek s Epsteinem.“
- Pozorovatel zaznamenal zvláštní jev: muž, který má za sebou zbraňovou kauzu, daňový průšvih, závislosti a prezidentskou milost od vlastního otce, působí v debatě méně pokrytecky než konzervativci, kteří mu vysvětlují morálku.
- Občas se i černá ovce rodiny ukáže jako jedinec s funkčnější sebereflexí než celé stádo v červených čepicích.
EVROPA
V minulých dílech jste viděli:- Rusko, které má za sebou jeden z nejhorších měsíců války a začíná se samo sebe ptát, jestli nekonečná válka není pro režim horší než prohra zabalená do dostatečně vlasteneckého papíru.
- Ukrajinu, která rozvíjí své dronové schopnosti a zasahuje ruskou infrastrukturu, zásobovací trasy i Putinův pokus o ruský „Davos“.
- EU, která odmítá být neutrálním prostředníkem mezi Ruskem a Ukrajinou, protože stojí na straně napadené země a hájí vlastní bezpečnost.
- Německo varující před „agenty na jedno použití“, Rumunsko zjišťující, jak tenká je hranice mezi „válkou tam“ a „bezpečnostním problémem tady“, a Francii zabavující sankcionovaný tanker napojený na ruskou stínovou flotilu.
- Polsko, které spouští obří větrné projekty a uzavírá rok 2025 s rekordním podílem obnovitelných zdrojů. Maďarsko, které po odchodu Orbána zjišťuje, že roky státní propagandy neproměnily všechny občany v poslušné výrobní jednotky kulturní války. A Arménii, která se pokouší rozvolnit závislost na Moskvě.
- Island, Moldavsko a Ukrajinu, které chtějí být raději součástí EU než velkolepých projektů některého ze světových egocentriků.
- Albánce, které sen jednoho oligarchy přivedl k vážné debatě o fungování státu, ochraně veřejného prostoru, ochraně přírody a hranicích politické moci.
- Paříž, která přestává být dopravním potrubím pro plechové krabice; britské soudy, které připomněly, že člověk má právo na víru, ale nemá právo určovat ostatním, jak mají žít; a dvě ženy nalezené v polském Opolí, jejichž hrob nakonec možná říká víc o současnosti než o minulosti.
- A také zvláštní tribunál pro zločin ruské agrese, který jednou snad připomene, že válku nerozpoutává abstraktní dějinný vítr, ale konkrétní lidé u konkrétní mapy.
- Summit G7 ukázal, že Evropa neřeší Ukrajinu jako vzdálený konflikt, ale jako vlastní bezpečnostní řád. Brání pravidlo, že o Ukrajině se nemá rozhodovat bez Ukrajiny. Ukrajina zkrátka není bezprizorní figurka na šachovnici. Ukrajinská protivzdušná obrana je úzkou součástí evropské bezpečnostní infrastruktury, která se zatím nachází nad Kyjevem, Charkovem, Oděsou, Dniprem a dalšími ukrajinskými městy. Ale to se může změnit.
- Zelensky připomněl lídrům G7, že Rusko sice nevyhrává, ale ke skutečnému vítězství musí Západ přestat chápat protivzdušnou obranu jako charitativní příspěvek pro statečné sousedy. Ukrajina si tak ze summitu G7 odvezla příslib další protivzdušné obrany, podpory energetické odolnosti, sankčního tlaku na Rusko a také ochotu spojenců řešit výrobu zbraní a munice jinak než metodou „podívejme se, co nám ještě zbylo ve skladu“.
- Macron zmínil, že Putin nemá vážnou vůli jednat o míru; Zelensky prohlásil totéž: Rusko hraje hry a Putin nechce válku ukončit. To je důležité pro Evropu, protože to oslabuje starý reflex „zkusme ještě jednu dohodu, ještě jeden ústupek, ještě jeden most“.
- Podle Macrona ležela v Anchorage na stole dohoda, v níž Trump a Putin zvažovali předání území, která Rusko ještě ani nedobylo. Evropané ve Washingtonu tuto dohodu rázně odmítli. Od té doby se situace výrazně změnila – hlavně díky Ukrajincům: přežili, drží se, inovují a i Trump snad vidí, že předpovědi o jejich zhroucení byly falešné.
- Putin na Trumpa dlouho sázel. Byla to jeho nejlevnější diplomatická zbraň. Trump měl tlačit na Ukrajinu, rozkládat jednotu Západu, unavovat Evropu a vydávat ruské maximalistické požadavky za realistickou cestu k míru. Jenže zároveň chtěl stát na straně vítěze a teď už začíná rozlišovat mezi silou a pózou. Pořád není důvod předčasně jásat. U Trumpa je stabilní hlavně nestabilita.
- Summit G7 dále přinesl několik jasných závěrů. Blízký východ je evropské sousedství, Hormuz je evropská energie, obchod a inflace... a o územích se nemá rozhodovat jako o položkách v realitním katalogu dvou prezidentů. Rychlý mír, který odmění agresora za násilí, není mír. Je to pozvánka k další válce. Pokud Amerika střídá strategii, ego, narozeninové zápasy a improvizaci, Evropa nemůže nezaujatě vyčkávat. Je potřeba mít sklady, radary, rakety, výrobní linky, licence, peníze a politickou shodu.
- Natalija Humeňuk připomíná věc, kterou Západ pořád rád zapomíná: Ukrajina není skládanka dvou jednoduchých barev. Není to pohádková mapa, kde na západě bydlí Evropa a na východě Rusko. Není to země, kterou lze rozříznout podle jazyka, vzpomínek na Sovětský svaz nebo starých volebních map.
- Ukrajina má problémy. Korupci, spory, únavu, mobilizaci, nedůvěru k institucím, soudy, které ještě nejsou tak nezávislé, jak by měly být. Jenže právě v tom je podstata: Ukrajinci o těch problémech mluví, hádají se, protestují, kontrolují moc a i za války dávají politikům najevo, že jim neodpustí všechno jen proto, že padají rakety. To je demokracie v tvrdém režimu.
- Rusko proti Ukrajině nevede válku proto, že Ukrajinci mluví různými jazyky nebo mají různé regionální zkušenosti. Rusko vede válku proti politickému národu, který si zvykl, že prezident se volí, moc se kontroluje a člověk má právo mít vlastní názor. A právě to je pro impérium nesnesitelné. V okupovaném světě není největším problémem, kdo jste etnicky, jazykově nebo nábožensky. Problém je, že máte vlastní názor. To je přesně ten druh lidské vlastnosti, kterou autoritářské režimy nesnášejí nejvíc.
- V Kyjevě se mezitím konal desátý KyivPride, největší od začátku plnohodnotné ruské invaze. Připomněl práva LGBTQ+ vojáků, veteránů a také ostatních LGBTQ+ lidí, kteří ve válce zahynuli, ale jejichž partneři a rodiny často nemají stejnou právní ochranu.
- Moskevská propaganda a její domácí papoušci mluví o dovozu západní dekadence, ale poselství je jasné – jsme možná v něčem jiní, ale když přijde na věc, počítejte s námi. Možná nás nespojuje jazyk, „správná“ identita, orientace nebo ideální životopis. Spojuje nás sdílená vůle žít ve státě, kde člověk může mít vlastní hlas, názor i způsob života.
- Polský prezident Karol Nawrocki se rozhodl odebrat Volodymyru Zelenskému nejvyšší polské státní vyznamenání kvůli tomu, že ukrajinský prezident udělil jednotce speciálních sil čestný název odkazující na Ukrajinskou povstaleckou armádu. Pro Polsko je UPA bolestivé téma. Je spojena s masakry polských civilistů během druhé světové války. To nelze odmávat, zlehčit ani přepsat do hezčího národního příběhu.
- Zelensky tento řád vrátil poštou. Nezůstalo jen u něj: svých polských vyznamenání se vzdali i bývalí ukrajinští prezidenti a další ukrajinští představitelé. Gesto se tak změnilo z osobní odpovědi v širší politický vzkaz: současnou ukrajinskou oběť nelze symbolicky potrestat tak, aby u toho mlčela celá ukrajinská politická reprezentace.
- Zločiny UPA proti polským civilistům jsou skutečné a Ukrajina dnes bojuje proti ruskému impériu. Polská paměť má právo na bolest a ukrajinská obrana má právo na uznání. A Moskva si každé takové praskliny všímá s nadšením hyeny u otevřené popelnice. Paměť se dá nabrousit jako nůž a použít proti spojenci, sousedovi, proti společné obraně před impériem, které žádnou podobnou sebereflexí netrpí, protože u něj se minulost nepřiznává, jen slavnostně recykluje na další válku.
- Ukrajina jako politický národ není čistý plakát, ale živá společnost s konflikty, menšinami, pamětí, bolestí, spory i schopností bránit se. Což je přesně to, co impéria nesnášejí: život, který nelze srovnat do jedné úřední kolonky.
- Alexandr Lukašenko se už dříve omluvil Zelenskému a prohlásil, že od Běloruska nelze čekat vojenské kroky proti Ukrajině. Ne, nestal se z něj na stará kolena demokrat ani pacifista. Starý autoritář jen umí počítat a nemá zájem, aby se mu válka přiblížila k vlastnímu plotu.
- Nyní svou pozici upřesnil: Bělorusko nechce vstoupit do války proti Ukrajině, pokud samo nebude napadeno.
- Což je věta, která má na první pohled uklidňovat. Na druhý připomíná zadní dveře. U režimů zvyklých vyrábět vlastní realitu totiž slovo „napadení“ nemusí vždy znamenat totéž, co v učebnici mezinárodního práva.
- Bělorusko přitom není nevinný pozorovatel. Poskytlo Rusku území, infrastrukturu, tlak na ukrajinskou severní hranici i prostor pro vojenské vydírání Evropy. Lukašenko není neutrální soused. Je spolupachatel, který se teď možná snaží vypadat jako člověk, jenž celou dobu jen držel dveře, ale dovnitř přece nikoho netlačil.
- Teď už hlavně sleduje, zda se ruský medvěd náhodou neopírá o jeho plot víc, než plot unese.
- Evropa by si toho měla všimnout. Praskliny v ruském bloku nevznikají jen na frontě. Vznikají i tam, kde menší autoritáři začínají počítat, zda je Moskva stále ještě ochranný deštník, nebo už jen holá kovová tyč přitahující blesky.
- Už dlouho se ukazuje, že Putin je poněkud ekonomicky negramotný. Má sklon plést si nominální čísla s realitou a v minulosti nejednou předvedl zvláštní slovní ekvilibristiku: třeba když vysvětloval pád rublu jako výhodu, protože větší číslo v rublech přece vypadá lépe než menší. Pořiďte si pyromana na místo vedoucího skladu benzínu a dopadnete podobně.
- Jeho neschopnost zřejmě odnese Elvira Nabiullina, šéfka ruské centrální banky a technokratka, která léta pomáhala držet putinovskou válečnou ekonomiku nad vodou. Dosud se jí dařilo čarovat s čísly tak, aby se ruský systém po sankcích nehroutil příliš rychle. Matematika sice skýtá nekonečné množství možností, ale reálná ekonomika má své limity. Kupní síla se tenčí, civilní ekonomika chladne, válečné výdaje žerou prostor všemu ostatnímu a účetní fantazie vzala nejspíš roha.
- Ruský režim dlouho prodával obyvatelstvu jednoduchý obchod: nevšímejte si politiky, my vám dodáme stabilitu. Pokud se místo stability dostaví inflace, drahé služby, mrtví synové, rozbitá infrastruktura, korupce a válka bez konce, zůstane z obchodu jen mlčení. A mlčení přerušil Vjačeslav Marchajev, poslanec systémové Komunistické strany Ruské federace. Žádný nový Navalnyj, žádný člověk z ukrajinského břehu, ale příslušník „povolené opozice“, kterou Kreml dlouho považoval za bezpečnou.
- Marchajev mluví o korupci, rostoucích cenách služeb, úpadku komunální infrastruktury, miliardářích, zatýkání úředníků, ztrátách ve válce a o tom, že moc ztratila kontakt s potřebami lidí. Žádá jasný plán ukončení „speciální vojenské operace“ a varuje před sociální explozí. Pozoruhodná je hlavně jeho věta o tom, co by udělal nepřítel, kdyby obsadil Rusko: bral by zdroje, plenil průmysl, zvyšoval tarify a stavěl si paláce… Ale tohle všechno zvládl Kreml zcela sám – bez nepřítele!
- Z petrohradského „Davosu“ se ozval Timofej Martynov, ruský finanční analytik. Po čtyřech dnech na fóru přirovnal Rusko k letadlu ve volném pádu. Ekonomové, firmy, investoři i funkcionáři podle něj sedí v kabině pro cestující a diskutují, co by se dalo udělat, aby se stroj stabilizoval. Nemohou nic. Pilotní kabina je zvukotěsná, utěsněná a nepřístupná. Pasažérům prý nezbývá než se modlit, aby pilot vzal za knipl a přitáhl ho k sobě.
- Ukrajinské drony znovu zasáhly moskevskou rafinerii. Nad městem stoupal černý dým, hořela ropná infrastruktura, provoz velkých letišť se zastavil a lidé natáčeli výbuchy. Někteří si stěžovali, že je nikdo nevaroval. Sirény mlčely. Textové zprávy nepřišly. Válečná realita se objevila tam, kam se podle ruských hrdinských skazek nikdy neměla dostat.
- Ruská propaganda si poradila. Hořící Moskvu příliš neukazovala a nabídla protivzdušnou obranu. Místo obrazu selhání nabídla obraz úspěchu. „Ano, něco hoří. Ale podívejte, jak krásně to nehoří všude.“ Takhle vypadá pozdní fáze imperiální propagandy. Už neříká lidem, že se nic nestalo. To je v době mobilních telefonů namáhavý úkol i pro zkušené podfukáře. Říká jim: „Stalo se to, ale znamená to naše vítězství. Drony proletěly, ale obrana je silná. Rafinerie hoří, ale systém se učí. Moskva páchne spáleninou, ale limity znečištění prý nebyly překročeny.“ Rusko se dál podobá letadlu ve volném pádu, jen palubní obrazovky místo země ukazují instruktážní video o tom, jak skvěle fungují bezpečnostní pásy.
- Když mafiánský stát začne zatýkat vlastní lidi, zpravidla to znamená, že někdo ví příliš mnoho. Má příliš staré vazby. Možná překáží novým tokům peněz. A hlavně – patří ke generaci, která si pamatuje, odkud současná moc skutečně přišla. FSB zadržela Ilju Trabera, přezdívaného Antikvar, postavu spojovanou s petrohradským organizovaným zločinem devadesátých let. Petrohrad devadesátých let byl tavicí kotel, ve kterém se smíchala státní správa, tajné služby, organizovaný zločin, privatizovaný majetek, politická loajalita a… člověk jménem Putin.
- Rusko začíná opatrně okusovat vlastní kořeny. Elvira Nabiullina se ztrácí z veřejného provozu. Marchajev mluví o sociální explozi. Martynov popisuje volný pád. Rozpočet krvácí. Doprava se seká. Válečný kotel žere peníze, lidi i budoucnost. Moskva hoří a propaganda ukazuje netušené schopnosti protivzdušné obrany
- Británie odešla z Evropské unie už před lety, ale jeden z hlavních důvodů k odchodu – problém nelegální migrace – tím nevyřešila. Rwandský model skončil jako drahá politická rekvizita: stovky milionů liber, spousta tiskových konferencí a mizivý praktický výsledek.
- V Belfastu došlo k brutálnímu útoku. Muž ze Súdánu byl obviněn z pokusu o vraždu Stephena Ogilvieho, který utrpěl těžká zranění. Jeden konkrétní násilný čin, jeden konkrétní podezřelý, jedna konkrétní oběť – ale okamžitě se našli ti, kdo z toho chtěli vyrobit rozsudek nad celou skupinou lidí.
- Je to starý lidský zvyk: když jednotlivec spáchá zločin, dav si vyžádá kolektivní trest. Čím méně faktů, tím více jistoty. Čím složitější problém, tím větší chuť ukázat prstem na všechny, kdo vypadají podobně. Politici, kteří na tom staví kariéru, jsou obyčejní šmejdi, kteří místo předražených hrnců kšeftují se strachem. Jeden takový se v Česku pokoušel na celé této nešťastné události přiživit, přestože se dav tentokrát obrátil i proti Čechům žijícím v Belfastu. Hloupost zkrátka nezná mezí.
- Ale rasismus roku 2026 nemá vždycky podobu otevřené nenávisti. Někdy má podobu bezpečnostní procedury, jindy vízového rozhodnutí, policejního zásahu, billboardu, který předstírá starost o bezpečí (ale ve skutečnosti vyrábí povolení nenávidět), nebo titulku a prosté věty „lidé už toho mají plné zuby“.
- Evropská unie řeší návratovou politiku, dohody se třetími zeměmi i takzvaná návratová centra mimo území EU. Jenže to všechno naráží na legislativu, diplomacii, lidská práva, ochotu třetích zemí spolupracovat a prostou skutečnost, že lidé nejsou balíky z e-shopu, které lze vrátit bez dokladu do čtrnácti dnů. Skutečná bezpečnost vyžaduje policii, soudy, návratové dohody, fungující azylové řízení, ochranu hranic, spolupráci států, prevenci radikalizace i schopnost říct: pachatel je pachatel, ne etnická skupina.
- Evropa musí řešit migraci, hranice, azyl, návratovou politiku a bezpečnost. To nejsou vymyšlené problémy. Ale právě proto je nebezpečné přenechat je politikům, kteří z nich chtějí vyrobit třídírnu lidí. Evropa nepotřebuje volit mezi bezpečností a lidskostí. Potřebuje obojí. Humanita bez pravidel se hroutí. Pravidla bez humanity se mění v administrativní krutost. Kdo tvrdí opak, prodává strach.
- Evropa tedy stojí před starým úkolem v novém balení: udržet otevřenou společnost, aniž by popřela bezpečnost; chránit hranice, aniž by z lidí dělala hmyz; podporovat inovace, aniž by celou budoucnost předala několika technologickým feudálům; a hlavně nenechat populisty proměnit složité problémy ve snadno sdílené obrázky s nepřítelem uprostřed.
- Philippe Aghion nabízí opak populistické magie: vzdělání, inovace, skutečný evropský kapitálový trh, soutěž, sociální mobilitu, flexicurity a trpělivou práci na budování důvěry. Je to nudné, technokratické a pravděpodobně správné. Evropa nemůže populismus porazit jen morálním znechucením. Musí vytvořit podmínky, ve kterých lidé nebudou tak snadno padat do rukou obchodníků se strachem.
- A tady se hodí jedna nepříjemná poznámka: lidé nemusí demokracii ztratit jen proto, že jim ji někdo ukradne. Někdy ji sami odevzdají. Nechtějí diktaturu, cenzuru, korupci, strach a policejní stát. Jenže svoboda je těžká a demokracie hlučná, pomalá, sporná, nejistá a protivně náročná na dospělost. Nutí člověka vybírat, nést odpovědnost, orientovat se ve světě, který se mění rychleji než lidský nervový systém.
- Erich Fromm tomu říkal útěk před svobodou. Člověk, který se cítí malý, osamělý, zahlcený a bezmocný, může zatoužit splynout s něčím větším. S vůdcem. S národem. Se stranou. S davem. S vlajkou. S jednoduchým příběhem, ve kterém je jasné, kdo je viník a kdo zachránce.
- Schwartz připomněl přetížení volbou. V demokracii si člověk pořád vybírá: strany, kandidáty, postoje, zdroje informací, školu, lékaře, práci, bydlení, dodavatele energie, penzijní fond, identitu i budoucnost. Svoboda se v určitém bodě může začít jevit jako nekonečný formulář s podezřele drobným písmem pod čarou.
- A Baumeister by k tomu přidal útěk před vlastním já. Moderní člověk má být úspěšný, informovaný, odpovědný, pružný, výkonný, sebevědomý, morálně pevný a ještě u toho dobře vypadat. Když selhává, cítí stud. A stud je politicky výbušná surovina. Politik, který člověku nabídne nepřítele místo zrcadla, získává mocný nástroj.
- Oligarchie pak nabízí jednoduchý obchod: my budeme řídit stát, vy se nemusíte starat o detaily. Populisté dodají nepřátele. Motoristé dodají výfuk. SPD dodá strach. Soukromá média dodají mlhu. A veřejnoprávní média, experti, soudy, neziskovky, prezident, Evropa a všichni ostatní, kdo ještě komplikují jednoduchý příběh, budou označeni za problém. Tak se z občana stává divák. A z diváka se časem může stát poddaný, který rád zatleská tomu, že už nemusí vybírat.
- Liberální demokracie je pomalá, procedurální a často k uzoufání. Jenže rozdíl mezi demokracií a autoritářským režimem není v tom, že demokracie nikdy nechybuje. Rozdíl je v tom, že chyba se v ní ještě pořád může stát předmětem sporu, soudu, opravy a veřejné debaty. Autoritářský režim chybu neuzná. Jen označí oběť za problém.
A to nás dostává do Česka.
Obrana demokracie nemůže být jen příležitostný emocionální výkřik na jedno nedělní odpoledne. Potřebuje propojenou občanskou infrastrukturu: právníky, učitele, lékaře, vědce, novináře, podnikatele, odboráře, IT specialisty, účetní, živnostníky, studenty, rodiče, lidi z kultury, samospráv, neziskovek i firem.
Především potřebuje skutečné lidi.
Ne anonymní hněv v komentářích.
Útok na demokracii musí být ekonomicky, profesně, právně a společensky nevýhodný. Trollí farma nekoupí zboží. Falešný účet neudrží nemocnici v provozu. Bot nenapíše právní podání, nespravuje data, nepečuje o seniory a nevytvoří skutečnou hodnotu.
Skuteční lidé ano.
Každý nákup je hlasování. Každé předplatné je hlasování. Každá platforma, médium, koruna, kliknutí a profesní spolupráce vytváří prostředí, ve kterém se autoritářství buď vyplácí, nebo nevyplácí.
To je občanská gramotnost digitálního věku.
ČR
V minulých dílech jsme viděli:- Rozpočet na rok 2026 se schodkem 310 miliard korun, v němž se našlo dost místa pro dotace holdingu i výdaje na lízátka. Dětská příchuť v oligarchickém balení přerazila fiskální odpovědnost.
- Samé otázky: Evropské komise ke střetu zájmů premiéra, prezidenta a podnikatelů k euru, odborníků k demontáži lidskoprávních pojistek a občanů k rušení či přesouvání agend lidských práv, menšin a protidrogové politiky.
- Trestní oznámení kvůli vyplácení dotací Agrofertu.
- Účtenku za důvěřivost: odmítnutou valorizaci důchodů vlastních voličů a právní stát v Babišově verzi. Tvrdost na obyčejný lid, měkké polštáře pro oligarchy.
- Lokajství jako základní kvalifikaci při výběrových řízeních do státních funkcí. Oddanost salutuje lépe než odbornost.
- Právní spory, v nichž vegetariáni narazili na myslivce a český miliardář na francouzská urbanistická pravidla.
- Zbytnělá ega, chaos a příliš mnoho lidí s vlastním pomníkem v hlavě a rozdílnými představami o řízení knihovny zesnulého prezidenta.
- Postupnou otravu dezinformacemi za pomoci starostlivé tetky s marmeládou, televizní debaty s falešnou vyvážeností a deseti hulvátů pod příspěvkem.
- Strach a vztek jako účinný nástroj k ovládání lidí.
- Moderní blábolivý fašismus, který nepotřebuje přesvědčit všechny o jedné lži. Stačí mu zahltit prostor tolika nesmysly, aby lidé přestali hledat fakta i pravdu.
- Nekonečný příběh o tom, kdo pojede na summit NATO.
- A několik ostrůvků pozitivní deviace: normální lidské reakce, poctivou práci a čísla, která nikoho nezajímají, protože emoce jsou zábavnější.
- Češi se rádi uklidňují, že návrat autoritářství, rasismu, kolektivní viny a malého domácího fašismu přece poznají. Jenže čekají uniformu, pochodně a bubny. A když to přijde jako rozpočtová úprava, změna kompetencí, billboard, televizní debata, reorganizace úřadu nebo „jen jiný názor“, část společnosti klidně podrží dveře.
- Petr Pithart to kdysi nazval račí pochod. Varoval před českým obracením na Východ a před pohodlnou neochotou bránit demokracii ve chvíli, kdy to ještě nevypadá jako poslední bitva.
- Současný český račí pochod už má své milníky: zrušený NERV, zrušenou strategickou komunikaci státu, plánované oslabení financování veřejnoprávních médií, návrat EET 2.0, sociální kobru pro kontrolu dávek, tlak na zákon o střetu zájmů a dotační mlhu kolem Agrofertu.
- Babišova vláda tomu říká efektivní stát. Pozorovatel vidí stát, který je tvrdý na samoživitelku, analytický na živnostníka, mlhavý u holdingu a slepý vůči střetu zájmů.
- Dnešní Česko se neobrací naráz a nepráská za sebou dveřmi jako afektovaná herečka. Nenápadně couvá zpět po malých cupitavých krůčcích. Trochu ubrat právům. Trochu přidat strachu. Trochu oslabit instituce. Trochu zpochybnit média. Trochu poštvat většinu proti menšině. Trochu přepsat smysl slov.
- Každý jednotlivý krok se dá vysvětlit. Tady šetříme. Tady rušíme duplicity. Tady chráníme občany. Tady nechceme ideologii. Tady chceme pořádek. Tady jen říkáme, co si lidé myslí. Tady otevíráme debatu. Tady konečně říkáme věci naplno. A hlavně – pořád tvrdit, že se vlastně nic neděje.
- Jenže když dostatečně dlouho třídíte lidi na plnohodnotné, podezřelé, přebytečné a nepoužitelné, může se jednoho dne stát, že se probudíte s vlastní nálepkou „méněcenný“ a překvapeně zjistíte, že jsme o století zpět.
- Homo sapiens má k dispozici knihovny, archivy, svědectví, hřbitovy, projevy, pamětní desky i přeživší. Česká kotlinka k tomu přidala vlastní specialitu: schopnost podívat se na všechny tyto varovné cedule, pokývat hlavou a pak si zvolit zkratku zpátky do bažiny, protože tam je aspoň známé bahno.
- Účast prezidenta s vojenskou minulostí na summitu NATO v době bezpečnostní krize, by uvítal každý příčetný politik. V české kotlině je to příležitost, jak z klíčové zahraničněpolitické reprezentace udělat soukromý casting. Prezident Petr Pavel připomněl vládě, že Česká republika není soukromé politické hřiště pro momentální koaliční nálady, a je připraven podat kompetenční žalobu.
- Zatímco se Babiš pokouší odstavení prezidenta z jednání v Ankaře nějak zdůvodnit, čínští vojenští experti se školí v citlivé státní instituci, která má vazby na BIS i NATO. Tolik k domácí verzi bezpečnostní bdělosti.
- Navíc tu máme první případ obžaloby za neoprávněnou činnost pro cizí moc. Týká se čínského zpravodaje, který měl pod novinářským krytím roky vytěžovat české politické a akademické prostředí. Babišův politický plán zrušit právě tento trestný čin působí v daném kontextu mimořádně nešťastně, hloupě nebo podezřele.
- Premiér teď nemá čas zabývat se podobnými zbytečnostmi. Musí eliminovat rozhodnutí, která se nevejdou do jeho nového mocenského, kulturního nebo osobního nastavení. Istanbulská úmluva mizí jako symbol ochrany před domácím a sexuálním násilím. Dotace Černošicím mizí jako zvláštní shoda okolností ve městě, které v minulosti řešilo Babišův střet zájmů. A do toho řeší vedoucí Úřadu vlády obecní byt, který sama fakticky neobývá – ano, podivné zacházení s byty se v ANO začíná objevovat podezřele často.
- Také válkou sužovaná Ukrajina nastavuje Česku nepříjemné zrcadlo. Ukrajinci dokážou i v ostré válce protestovat proti omezování protikorupčních institucí, efektivně řešit kauzy mocných, tlačit na politické vedení, debatovat, hádat se... a přitom stále držet obranu těžce zkoušeného státu pevně v rukou.
- Česko sice žije v míru, ale přesto se velká část společnosti tváří, že kontrola moci je obtěžování, střet zájmů jen technikálie, oligarchie normální podnikání a občanská společnost podezřelá činnost. Ukrajinci bojují za to, aby mohli zůstat občany. Češi tiše přihlížejí únosu vlastního státu.
- Bohatý člověk sám o sobě není systémová porucha. Ta začíná až ve chvíli, kdy se kapitál, média a politika začnou propojovat tak těsně, že občan neví, jestli sleduje zpravodajství, reklamní přestávku, předvolební kampaň, nebo ochranu soukromého byznysového modelu.
- Oligarcha je člověk, který svůj majetek používá k ovlivňování pravidel hry. Vlastní média, financuje politiku, vytváří tlak na instituce, pěstuje si veřejný obraz, nakupuje vliv a pak se tváří jako běžný účastník demokratické soutěže. Jen s tím drobným rozdílem, že ostatní příležitostně hrají karty, ale on vlastní celé kasino a ty karty rozdává.
- Česká veřejná debata se odehrává v prostoru, který je z podstatné části v rukou několika velkých podnikatelských a investičních skupin. Některé jsou opatrné, některé pragmatické, některé ideologicky zabarvené, některé prostě jen chrání své ekonomické okolí. Ale společný efekt je jasný: ovlivnit veřejnost „správným“ směrem.
- Proto vadí veřejnoprávní média. Ta z principu nikdo vlastnit nesmí. Mají sloužit celé veřejnosti, proto musí být zabezpečena jejich nezávislost.
- Pokud stát sám sobě oslabí veřejnoprávní média, zmizí část jeho poplašného systému. V zemi, kde se čínský zpravodajec maskuje jako novinář a čínská armáda se školí ve strategicky významných laboratořích, je vypínání poplašného systému zvláštní formou odvahy. Nebo nebetyčné blbosti. Nebo prostého křiváctví a zrady.
- Československý rozhlas se v květnu 1945 stal jedním z důležitých symbolů Pražského povstání. Boj o něj stál životy desítek lidí. V srpnu 1968 se rozhlas i televize staly nástrojem odporu proti okupaci díky schopnosti sdělovat veřejnosti, co se děje, ve chvíli, kdy moc potřebovala ticho, zmatek a poslušnost.
- Film Vlny tuhle paměť nedávno připomněl dost silně na to, aby se nedala odbýt jako zaprášená vitrína z hodin dějepisu. Lidé tehdy neriskovali a neumírali proto, aby si veřejnou službu o několik desetiletí později přivázala k rozpočtové ruce vláda vedená spolupracovníkem StB.
- Veřejnoprávní média si platíme právě proto, aby kontrolovala moc. Je vyloženě hloupé vložit této moci do ruky kohoutek s regulací toku jejich peněz. Nejdřív přijde rozpočet. Potom otázka, proč tolik kritiky. Potom „vyváženost“. Potom méně investigace. Potom více diskusí s lidmi, kteří realitu používají jen jako nepovinný doplněk. Potom nový ředitel, nová rada, nová opatrnost, nový jazyk. A nakonec ticho, které se tváří jako profesionalita. To už tu bylo.
- Česká televize má od roku 2027 dostat 5,74 miliardy korun, Český rozhlas 2,065 miliardy. Dohromady mají přijít zhruba o 1,4 miliardy korun oproti letošnímu očekávanému výnosu z poplatků. Rozměr škrtu vynikne teprve ve srovnání s ostatním veřejným sektorem. Rozpočty ministerstev, zdravotnictví, školství, vnitra nebo sociální oblasti se za posledních patnáct let nominálně posunuly o desítky až stovky procent. Televizní poplatek byl přitom zmrazený od roku 2008, rozhlasový dokonce od roku 2005.
- Jinými slovy: zatímco okolní veřejný stát rostl spolu s inflací, mzdami a náklady, veřejnoprávní média dlouhé roky běžela s reálně znehodnoceným financováním. A teď se jim vysvětluje, že mají ještě šetřit. To je hraběcí rada člověku, kterému nejdřív uříznete nohy a potom se divíte, že neběží dost svižně.
- Obě média by možná nějaký čas přežila v úsporném režimu. Redakce by mohly zúžit program na podstatné zpravodajství, začít mluvit ostře, přesně a bez předběžného ohýbání hřbetu. Mohly by připomínat smysl veřejné služby ve chvíli, kdy jde o instituci samotnou. To je hezký sen.
- Homo sapiens je tvor opatrný. Zvlášť když má hypotéku, děti, smlouvu na dobu určitou, vedoucího, radu, generálního ředitele, interní politiku a zkušenost, že hrdinství se v tabulkách výkonu nehodnotí. Nelze čekat, že redaktor na noční směně zachrání instituci, kterou stát právě svírá finančními kleštěmi. Můžeme jen doufat, že vlastní popravu nebude přenášet tónem servilní informace.
- Nadějné signály ale existují. Společenský imunitní systém si všiml, že se někdo pokouší přepojit veřejnou službu z občanské zásuvky do vládního rozvaděče.
- Na podporu České televize a Českého rozhlasu dorazily tisíce lidí. Předcházely tomu regionální protesty, statisíce podpisů, stávková pohotovost a rostoucí odpor proti přepojení veřejné služby do státního rozpočtu.
- Občané mají i další možnost, jak si nenechat ukrást službu, která je tu výhradně pro ně. Vláda může zrušit poplatky jako povinnost a převést Českou televizi a Český rozhlas pod státní rozpočet. Občané se ale mohou rozhodnout, že si veřejnou službu budou platit dál. Samozřejmě to musí mít čistý právní a účetní rámec: veřejný účet, průběžné zveřejňování a jasná pravidla, aby z podpory občanů nevznikla nová závislost na několika bohatých dárcích, sponzorech nebo firmách.
- Také Evropská komise začala zkoumat slučitelnost české mediální reformy s evropským právem. Část politické scény si to okamžitě přeložila jako „zase nám do toho kecá Brusel“, ale Evropský akt o svobodě médií prostě stojí na zásadě, že média veřejné služby mají mít stabilní, přiměřené a předvídatelné financování. Český návrh dělá pravý opak: bere jim poplatkovou nezávislost, převádí je do státního rozpočtu a hned na začátku škrtá významnou část příjmů.
- Vedle demonstrací, občanské ochoty platit veřejnoprávním médiím dobrovolně a evropského tlaku zůstává ještě jedna pojistka: Ústavní soud.
- Ten by se nemusel postavit za koncesionářský poplatek jako posvátnou relikvii starých časů. Mohl by se postavit za samotný princip nezávislé veřejné služby. Protože veřejnoprávní médium, které musí každý rok čekat, zda mu politická moc přisype na provoz, přestává být ze samotné podstaty veřejnoprávním.
- Do českého provozu mezitím dorazila další kapitola z příručky „jak rozebrat demokratický stát a tvářit se u toho jako projektový manažer“.
- Vláda přesouvá agendu lidských práv a protidrogové politiky z Úřadu vlády na jednotlivé rezorty. Zní to jako běžné úřední přestavování krabic z jedné kanceláře do druhé. Jenže lidská práva mají jednu nepříjemnou vlastnost: nechtějí zůstat poslušně v jednom ministerském šuplíku. Zasahují do školství, zdravotnictví, práce, sociální politiky, justice, menšin, lidí s postižením, domácího násilí, závislostí, duševního zdraví a dalších oblastí.
- Odborná veřejnost podle všeho nebyla předem k debatě přizvána. Lidé, kteří tyto agendy roky drželi pohromadě často bez nároku na honorář a politické slávy, se najednou ocitli uprostřed demontáže systému, který pomáhali stavět.
- Vláda se odvolávala na analýzy. Jenže pracovala s neúplnými daty, organizačními řády místo skutečné činnosti, AI nástroji s nejasným zadáním a příklady překryvů, které připomínaly zjištění, že jeřábník a ornitoložka se věnují stejnému tématu, protože se oba někdy setkali s jeřábem.
- Veřejnoprávní média, střet zájmů, personální výměny, útoky na experty, strategická komunikace, lidskoprávní agenda, neziskovky a slabší skupiny tvoří jeden vzorec. Sérii technických úprav, u nichž se lidem pořád vysvětluje, že přece o nic nejde. Jen o rozpočet. O novelu. O audit. O narovnání prostředí. O úsporu. A samozřejmě – o zdravý rozum.
- Stát pořád stojí. Otázka je, v čem. Zatímco se lidé brodí blátem, může Babiš v klidu řešit svůj byznys. Motoristé a SPD mohou prodávat voličům vzduch v dárkovém balení, tvrdé řeči, symbolické konflikty a pocit, že se konečně něco děje. Jedni dodají hlasy, druzí hluk, třetí zákon a všichni dohromady mlhu.
- Ale v zásadě jde o směnný obchod mezi holdingem a cirkusem. Teď je potřeba navrhnout změnu zákona o střetu zájmů ve prospěch premiéra. To je nezbytné minimálně v rámci lokajského provozu ANO. U SPD není potřeba plýtvat úžasem: strana, která se prezentuje jako obránce obyčejných lidí proti elitám, může pomoci elitě. Pokud má správného majitele a dostatečně hlasitý reproduktor.
- Vejfukáři sice svým voličům slibovali, že Babiše pohlídají, ale možná jen nedořekli, že pohlídají jeho byznys. Tedy přesněji: pohlídají mu jeho byznys.
- V českém provozu se začíná rýsovat nový společenský ideál. Nemáš děti? Zaplať víc. Chceš bydlet důstojně? Uskromni se. Nechceš pracovat do dvaasedmdesáti? Nesmíš žít tak dlouho. Máš pocit, že bydlení je nedostupné? To jsou jen příliš vysoké nároky.
- Stačí naslouchat nejúspěšnějším z nás. Vysvětlí nám, že bytová krize nevznikla cenami nemovitostí, investičními byty, nízkou výstavbou a politikou, ale tím, že mladí lidé měli příliš často kávu, příliš vysoké nároky a drzou představu, že domov nemá být luxusní zboží.
- Zkrátka, mladí lidé musí být skromnější. Bezdětní odpovědnější. Rodiny produktivnější. Zaměstnanci pružnější. Veřejnoprávní média úspornější. Občané trpělivější. A stát efektivnější – zvlášť když pomáhá těm, co mají dost na to, aby mohli zbytek společnosti učit skromnosti a pokoře.
- Česká verze solidarity má zvláštní směr toku. Dolů se posílají rady. Nahoru se posílají peníze. Dole se má šetřit, rodit, dojíždět, pracovat déle a nezlobit. Nahoře se tomu říká odpovědná politika. Když se problém týká chudších, je to otázka osobní odpovědnosti. Když se týká bohatých, je to strukturální překážka, regulatorní nejistota, investiční klima a nutnost systémového řešení.
- Když miliardářská vrstva mluví o odpovědnosti mladých lidí, bývá vhodné zkontrolovat, kolik bytů vlastní, kolik z nich slouží k investici a kolik mladých lidí mezitím počítá, zda se jim do jednoho měsíce vejde nájem, energie, jídlo a zubař.
- Zvláštní podskupinou jsou ženy: početně je to vlastně většina, ale mocensky bývají odsunuté do poznámky pod čarou pod pojmy: Matka. Pečovatelka. Volička. Pracovnice. Pacientka. Důchodkyně. Demografický nástroj. Člověk až potom.
- S ženami je tradičně dáván do souvislosti další problém. Demografie. Společnost stále dokola a bez pozitivního výsledku řeší: jak nastavit odvody, pobídky a tresty, aby reprodukční jednotky začaly plnit plán? Pozorovatel trpělivě čeká, kdy konečně dojde na otázku: jak vytvořit podmínky, aby lidé mohli důstojně žít, bydlet, pracovat, pečovat a mít děti, pokud chtějí?
- Část české politiky reaguje tradičním východním vzorcem doplněným novými sociálními sítěmi a manosférickým odpadem. Oslovuje občany, kteří potřebují nepřítele, motor, uniformu, cigáro, svalnatou větu a dojem, že konečně někdo „mluví jako chlap“. Hluk místo odvahy, agresi místo autority, výfuk místo argumentu a vysmátého influencera jako náhradu státníka. Nenabízí sílu, jen strach s výfukem.
- Síla vypadá jinak. Má disciplínu, odpovědnost, schopnost chránit slabší, snést nepohodlí, nést důsledky – a když není co chytrého říct, mlčet. Proto je pro předstírané alfasamce tak nepříjemná armáda ve své skutečné podobě.
- Suverenita v českém provedení občas znamená právo stát si na vlastním dvorku, držet vlastní korunu a platit vlastní vyšší úrok. Hrdost zkrátka něco stojí.
- Česká národní banka vzkázala: nenecháme se nikým ovlivňovat. Ani premiérem. Nejsme marketingové oddělení vlády. A zvýšila základní sazbu navzdory tomu, že Andrej Babiš v předchozích týdnech tlačil opačným směrem a kritizoval guvernéra kvůli podle něj příliš vysokým úrokům. V zemi, kde se zákony začínají ohýbat podle potřeb holdingu, veřejnoprávní média mají být připojena k vládní zásuvce a expertní instituce se mění v dekoraci politické vůle, je to poměrně důležité.
- Nízká inflace není samozřejmost. Je to veřejný statek. S veřejnými statky je to jako se svobodou nebo se zuby. Lidé si jich často začnou vážit až ve chvíli, kdy o ně přijdou. Potom zase na nějakou dobu pochopí, že centrální banka nemá být velkorysá, ale nezávislá. Soudy nemají být vstřícné, ale spravedlivé. A veřejnoprávní médium nemá podkuřovat vládě. Má být užitečné veřejnosti.
- Občan, pokud možno, nemá tleskat pokaždé, když moc kopne do instituce, která jí zrovna překáží. Protože až jednou nebude překážet nikdo, nebude už moc komu vysvětlovat, že to celé mělo být přece jen „pro lidi“.
- Naštěstí Česko není jen račí pochod. Zatímco stát doma řeší, koho pustit na summit NATO a koho nepustit k mikrofonu, čeští vědci posílají do vesmíru ječmen, řasy a tričko na měření stresu. Což je mimochodem technologie, kterou by bylo možné užitečně otestovat i ve Strakovce.
ZÁVĚR
Demokracie je v podstatě ekosystém. A ekosystém může pomalu a bolestně umřít, pokud se naruší jeho vazby a přestane fungovat jeho imunitní systém. Demonstrace možná ukazují, že stále ještě dýchá. Jenže autoritářská oligarchie se už dávno naučila přežít víkendové náměstí, tiskovou konferenci, morální výzvu i rozhořčený status.Obrana demokracie nemůže být jen příležitostný emocionální výkřik na jedno nedělní odpoledne. Potřebuje propojenou občanskou infrastrukturu: právníky, učitele, lékaře, vědce, novináře, podnikatele, odboráře, IT specialisty, účetní, živnostníky, studenty, rodiče, lidi z kultury, samospráv, neziskovek i firem.
Především potřebuje skutečné lidi.
Ne anonymní hněv v komentářích.
Útok na demokracii musí být ekonomicky, profesně, právně a společensky nevýhodný. Trollí farma nekoupí zboží. Falešný účet neudrží nemocnici v provozu. Bot nenapíše právní podání, nespravuje data, nepečuje o seniory a nevytvoří skutečnou hodnotu.
Skuteční lidé ano.
Každý nákup je hlasování. Každé předplatné je hlasování. Každá platforma, médium, koruna, kliknutí a profesní spolupráce vytváří prostředí, ve kterém se autoritářství buď vyplácí, nebo nevyplácí.
To je občanská gramotnost digitálního věku.