 |
| Zdroj: Fotobanka Pixabay |
Období: 22. 6. – 05. 7. 2026
Stav druhu: Homo sapiens si stále plete sílu s krutostí, odvahu s bezohledností a realismus s pohodlným odmítnutím soucitu. A pochybnost vnímá jako slabost. Ale pochybnost je jistící lano, brzdový systém, pojistka. V posledních dnech se ukazuje, že někteří jedinci druhu Homo sapiens by nejraději jezdili bez brzd, bez pásů, ale s výčepem na palubě.
SVĚT
V minulých dílech jsme řešili otázky:- Trpí operační systém SOL-3 vážnou diagnózou?
- Může osmdesát okruhů kolem středové hvězdy zajistit moudrost a vědění?
- Stačí patnáct minut na sbalení celého života?
- Jak udržet bezpečnost, která vyžaduje každých pár dní další bombardování?
- Pokud se kvůli archivům Jeffreyho Epsteina scházejí Trumpovi lidé v Situation Room, dá se hovořit o panice?
- Proč končí planetární jednota u imigrační přepážky?
- A proč působí muž, který má za sebou zbraňovou kauzu, daňový průšvih, závislosti a prezidentskou milost od vlastního otce, v debatách méně pokrytecky než konzervativci, kteří mu vysvětlují morálku?
- Homo sapiens politický objevil franšízový model autoritářství. Nemusíte vymýšlet vlastní diktátorský koncept. Stačí koupit balíček: nepřátelé lidu, útok na média, machistická póza, zločin jako volební palivo, migranti jako kulisa strachu, stát jako výkrmna pro vlastní lidi a silný vůdce jako maskot s nárokem na potlesk.
- Značka se lokalizuje snadno. V USA červená čepice. V Argentině motorová pila. V Latinské Americe různé verze majetku, věznic a testosteronu. Mexiko s Brazílií zatím odolávají.
- Stejný vir se pomalu šíří i v Evropě: vlastenecké řeči, protibruselský vztek a národní vlajka přehozená přes stejný starý hlad po moci.
- Podle Gallupu věří 78 % Američanů, že americký sen stojí za nějaké úsilí, ale už jen 46 % si myslí, že ho mají možnost dosáhnout všichni.
- Trump znovu připomněl svůj oblíbený omyl: že respekt k úřadu znamená poslušnost k osobě, která ho právě obsadila. Jenže demokracie není dvůr, občané nejsou poddaní, prezident není majitel republiky a respekt k člověku vzniká tím, jak s mocí zachází. Nepřikládá se automaticky k prezidentské funkci jako parkovací karta.
- Americký Nejvyšší soud odmítl projednat Trumpovo odvolání v kauze E. Jean Carroll, a nechal tak v platnosti civilní verdikt, podle něhož porota rozhodla, že sexuálně zneužil ženu a pak ji pomlouval.
- Tentýž Nejvyšší soud však rozhodl, že prezident může odvolávat vedení některých nezávislých federálních agentur, jejichž nezávislost měla chránit právě to, aby se regulace trhu, práce, médií, bank, spotřebitelů nebo hospodářské soutěže neměnila v přívěsek Bílého domu.
- Nejvyšší soud zároveň zrušil limity na stranické výdaje ve prospěch kandidátů, koordinované s jejich kampaněmi. Jinými slovy: strany mohou mnohem volněji platit reklamu, strategii a další kampaně svých lidí – ne bokem, ale přímo po domluvě. Dohromady s rozhodnutím o nezávislých agenturách to působí jako další odmontovaná pojistka: víc prostoru pro moc, víc prostoru pro peníze, méně brzd pro všechny, kdo už sedí dost blízko u řízení.
- Soudkyně Sonia Sotomayor ve svém disentu napsala, že prezident dostal moc, jakou neměla ani anglická koruna, proti níž se američtí zakladatelé vzbouřili. Což je poměrně silná věta v zemi, která si svůj politický mýtus postavila na tom, že se králům neklaní.
- Homo sapiens americký kdysi vymyslel systém brzd a protivah, protože nedůvěřoval králům. Po dvou a půl stoletích jeho Nejvyšší soud zjistil, že brzdy jsou obtížné, protiváhy nepraktické a král by se možná hodil, pokud bude mít správnou stranickou barvu.
- Trump oslavil 250 let nezávislosti zvláštním způsobem. Postavil se před horu s vytesanými prezidenty, pronesl řeč o svobodě a zároveň varoval před „komunistickou hrozbou“, k níž zařadil progresivní demokraty a demokratické socialisty. Tentýž člověk přitom už roky nachází neobyčejně vlídná slova pro autoritářské vůdce – Kim Čong-un a slavné ‚love letters‘, Si Ťin-pching jako brilantní muž vládnoucí železnou rukou a Putin jako chytrý a tvrdý hráč.
- Antikomunismus je snadný, když slouží jako nálepka. Těžší je bránit lidská práva, svobodu médií, nezávislé soudy, férové volby a občanství bez kultu vůdce. Tam už se totiž ukáže, kdo brání demokracii – a kdo jen závidí diktátorům jejich provozní pohodlí.
- Trumpův režim ukázal starý trik: nejdřív vytvořit nálepku, potom ji nalepit na co nejširší prostor a nakonec tvrdit, že kdo protestuje, už vlastně stojí na prahu terorismu.
- Benjamin Song dostal 100 let za postřelení policisty. Násilí je násilí a za pokus o vraždu má přijít trest. To je v pořádku. Jenže stát kromě něj trestal i okolí, sdružování, symboly, četbu, komunikaci a politickou blízkost, tedy nejen čin, ale i atmosféru. A další lidé dostali desítky let vězení – 70, 50 nebo 30 let.
- Použít jeden násilný čin jako páčidlo k rozšíření viny na celé protestní prostředí je autoritářský sen v uniformě právního státu. Z konkrétního incidentu se vyrobil obraz organizovaného domácího nepřítele. Přičemž Antifa není armáda, strana ani církev s matrikou členů. Je to široké, decentralizované antifašistické prostředí. Antifašismus není terorismus. V civilizované společnosti by měl být spíš minimálním hygienickým standardem.
- Pokud stát začne trestat atmosféru, je dobré zkontrolovat, kdo právě drží teploměr.
- Pete Hegseth loni v srpnu odstranil v rámci čistek, kde se kompetence přestává počítat jako kvalifikace a loajalita se mění v hlavní kariérní výstroj, z vedení Navy Reserve tříhvězdičkovou admirálku Nancy Lacore. Bez veřejně srozumitelného důvodu, bez obvinění, bez slyšení.
- Ve stejný den mimochodem skončil i šéf vojenské rozvědky Jeffrey Kruse, jehož agentura předtím došla k nepohodlnému závěru: americké údery na Írán nevyhladily jeho jaderný program, jen ho zdržely. „Chlapi, nenoste nám sem ty důkazy. A když už je přinesete, tak se pak nedivte.“
- Vraťme se k Lacore. Ta místo tichého odchodu do důchodu vstoupila do politiky a v Jižní Karolíně vyhrála demokratickou nominaci do Kongresu. Přišla o hvězdy na rameni, ale může získat jméno na dveřích kanceláře, odkud se bude ptát, proč se v americké obraně trestá pravda rychleji než neschopnost.
- Pete Hegseth se na červnovém jednání NATO v Bruselu chystal oznámit další výrazné snižování amerických sil v Evropě. Jenže tentokrát narazil v Bílém domě, u Marca Rubia i v Kongresu a nakonec oznámil pouze šestiměsíční revizi americké vojenské přítomnosti v Evropě.
- Washington už není jednotná skála. Je to pohyblivý svah, po kterém se občas kutálí Hegseth s nápadem, Rubio s hasicím přístrojem a Trump s otázkou, proč se někdo tak špatně chová k Polsku. USA zatím z Evropy neodcházejí, ale samotný vnitřní spor je budík.
- Homo sapiens má rád pohodlnou představu, že zločiny páchají jen monstra nahoře. Dole jsou prý jen lidé, kteří plní rozkazy, sedí u obrazovek, hlídají checkpointy, zadávají souřadnice, potvrzují cíle, řídí buldozery, drží zbraně a večer si myjí ruce.
- Chris Sidoti z Vyšetřovací komise OSN pro Palestinu posunul debatu o odpovědnosti směrem k širšímu okruhu osob, které se podílely na operacích v Gaze.
- Válečné zločiny se nedějí samy od sebe. Mají rozkazy, logistiku, plánování, piloty, operátory dronů, dělostřelce, velitele, právní poradce, řidiče, dozorce, databáze, algoritmy a lidi, kteří se rozhodnou, že nevidí. Pokud vyšetřovací komise OSN dospívá k závěru, že v Gaze dochází ke genocidnímu jednání, pak se tedy otázka odpovědnosti netýká pouze „Netanjahua a několika ministrů“.
- Podezření není vina a už vůbec neplatí, že každý izraelský voják je pachatel genocidy. Služba v systému, u něhož existuje vážné podezření ze systematických zločinů, však přestává být neutrální životopisný údaj. Je to stopa, kterou musí právo sledovat.
- Írán zažil před několika měsíci protivládní protesty; teď režim využívá smrt vůdce k přepsání nálady na jednotu, odpor a pomstu. To může krátkodobě fungovat. Vnější útok často posílí nacionalistický reflex i u lidí, kteří režim nemilují.
- Ani dnes není Írán v klidu. Dlouhodobé problémy – ekonomika, represe, legitimita dědičného nástupnictví, únava z konfliktu – nezmizely. Jen jsou na pár dní překryté černou látkou, vlajkami a kamerami.
- Režim umí z pohřbu udělat logistickou operaci loajality. Miliony lidí v ulicích mohou znamenat skutečný smutek, národní vztek i státem řízenou demonstraci síly zároveň. Autoritářské režimy mají v tomto oboru dlouhou praxi.
- Příroda neřeší, kdo je legitimní prezident, kdo uznal koho, kdo komu vyhrožoval sankcemi a kdo měl poslední projev o svobodě. Ani to, kde leží Venezuela a jaké má problémy. Nezajímá ji politický rozklad, autoritářská moc, ekonomický úpadek, migrace, chudoba, ropa, ani role Spojených států. Tektonické desky nemají tiskové oddělení a občas nechají všechna zbytečná lidská slova zapadnout prachem a betonovou sutí.
- Venezuelu zasáhla dvojice silných zemětřesení. Otřesy během několika desítek sekund proměnily její severní část v sutiny, prach, křik a seznamy pohřešovaných. Země hlásí zřícené domy, poničené nemocnice, výpadky služeb, problémy s vodou, elektřinou, internetem i dopravou. Poškozené je letiště, přístav, silnice i základní infrastruktura.
- A znovu se ukázalo něco, co se na SOL-3 opakuje až příliš často: když stát nestíhá, lidé jsou schopni zorganizovat se sami. Dobrovolníci vyrážejí s vodou, jídlem, léky, nářadím, auty, motorkami a kontakty. Vznikají centra pomoci, mapy, seznamy pohřešovaných, sbírky, spontánní záchranné řetězy.
- V takové chvíli se pozná skutečná úroveň civilizace. Když vám spadne dům, neptáte se, kdo měl pravdu v televizní debatě, ale jestli přijedou hasiči a zda funguje nemocnice. Kde je pitná voda? Ví někdo, kdo je pod těmito troskami? Dostane se pomoc i tam, kde nebydlí nikdo důležitý? Každý je důležitý, krucinál!
- Venezuele nabídla pomoc Ukrajina, země denně ostřelovaná Ruskem, s vlastními mrtvými, zraněnými, zničenými městy, evakuovanými dětmi, vyčerpanými záchranáři a nekonečným seznamem bolesti. Iryna Zahladko k tomu napsala něco velmi prostého: že ji ta zpráva zahřála u srdce. Že je hezké divit se lidské srdečnosti. A že je zvláštní divit se lidské srdečnosti. Pozorovatel na to: Přesně.
- Homo sapiens má v sobě dostatek materiálu na války, genocidy, propagandu, uhlíkové emise, ústavní obstrukce i luxusní resorty na chráněných mokřadech. A pak, zcela nelogicky, také schopnost pomoci cizím lidem v cizí katastrofě, i když sám krvácí.
- V Tichém oceánu se rozvíjí El Niño. Podle NOAA jsou podmínky El Niño přítomné a očekává se jejich zesílení do zimy 2026/2027. V médiích se tomu občas říká super El Niño, což zní jako nový záporák z komiksu, ale ve skutečnosti jde o starý známý klimatický mechanismus: oceán se ohřeje, atmosféra se přeskupí, proudění se posune a kontinenty začnou dostávat počasí v balíčcích, které si nikdo neobjednal.
- V Severní Americe to může znamenat vlhčí zimu pro jih Spojených států, větší riziko přívalových dešťů a povodní v některých oblastech, teplejší podmínky na severu USA a v Kanadě, sucho jinde, posuny bouřkových drah, tlak na zemědělství, vodní zdroje, pojišťovny, energetiku i záchranné složky. El Niño není kouzelná páka, která všude vyrobí stejný výsledek. Je to spíš planetární naklonění hrací desky. Kuličky pak padají podle místních podmínek.
- Tentokrát přichází El Niño do světa už otepleného, zadluženého, politicky přehřátého, potravinově zranitelného a institucionálně unaveného. A Homo sapiens stále trvá na tom, že hlavním problémem jsou ekologové, regulace a lidé s grafy.
EVROPA
V minulých dílech jsme řešili otázky:- Co se upeklo na G7?
- Má Putin vůli jednat o míru, nebo jen vůli přežít další kolo války? Vyplatila se mu sázka na Trumpa? Jak přesné je podobenství o letadlu ve volném pádu?
- Jak válčí starý autoritář Lukašenko?
- Jak funguje demokracie v tvrdém režimu? Kterou lidskou vlastnost nesnášejí autoritářské režimy nejvíc? Kdo si brousí paměť a používá ji proti spojenci a sousedovi?
- Jak se žije na Ukrajině LGBTQ+ lidem?
- Jsou Evropané ochotní vzdát se demokracie a svobody? Co je k tomu vede? A jak vypadá evropský rasismus v 21. století?
- Homo sapiens evropský trpí zvláštní poruchou sebevědomí. Sedí u jednoho z nejbohatších a nejbezpečnějších stolů, má jednotný trh, právní ochranu, fondy, volný pohyb, silnou měnu, univerzity, výzkum, standardy, soudy a sousedy, se kterými se většinou střílí už jen v televizních debatách – a přesto se tváří, jako by bydlel ve zchátralé garsonce nad nádražím.
- Evropská unie není dokonalá. To je dobře. Dokonalé politické projekty mívají uniformy, vůdce a vězení pro toho, kdo si dokonalosti včas nevšiml. Ale přestože EU není dokonalá, dokázala být historicky nejúspěšnějším mírovým, právním a ekonomickým projektem.
- Zatímco se samotní Evropané zmítají v pochybnostech nad svým projektem, EU dál přitahuje celé země: státy Západního Balkánu, Ukrajinu, Moldavsko, Gruzii, Turecko. Arménie se k Unii viditelně přibližuje a Island znovu otevírá otázku, zda obnovit přístupová jednání. Dokonce i Británie, která si před deseti lety odhlasovala Brexit, zjišťuje, že samota je sice suverénní, ale také nákladná, pracná a poměrně riziková.
- EU o sobě neustále pochybuje, hádá se, zdržuje, přepisuje návrhy, hledá kompromisy, brblá, znovu počítá, znovu hlasuje a občas u toho působí jako tvor, který se neumí rozhodnout, zda si vůbec zaslouží existovat. Pomalost není vždycky ctnost. Někdy je to opravdu jen úřední bahno. Častěji je to cena za to, že se rozhodnutí nedělají výkřikem jednoho muže, nýbrž sporem mnoha lidí, stran, států, soudů, parlamentů a občanů.
- Při řízení civilizace není rychlost vždy hlavní výhoda. Sebejistý blbec je rychlý. Pochybující demokrat je z principu pomalý. Dopřeje si čas pořádně se rozhlédnout. Všimnout si krajnice. Zkontrolovat, kdo v autě nemá pás (ach, ta byrokracie). A někdy zabrzdit dřív, než sebevědomý vůdce za volantem rozseká svůj stát v hromadu plechu. Ano, většinou se ukáže, že právě pochybnosti mohou být zdrojem velké síly – schopnosti ve zdraví přežít.
- EU teď řeší, jak vyrábět víc, rychleji, levněji a hlavně – společně. Obranný trh je stále ještě rozdělený na národní šuplíky, pravidla, licence, certifikace, výjimky a domácí průmyslové fetiše. Sedmadvacet států se často chová, jako by ruské rakety musely před dopadem vyplnit formulář v každém úředním jazyce Unie zvlášť.
- Pohodlná karikatura říká, že Brusel spí, úředníci se ztrácejí v papírech a starý kontinent se probouzí rychlostí líného jezevce po nedělním obědě. Skutečnost je jiná. Evropa dobře chápe, co se děje a co je třeba dělat. Zdržují ji ti, kdo se uvnitř demokratického systému vydávají za vlastence, ale prakticky dělají všechno pro to, aby byla slabší, roztříštěnější, pomalejší a vydíratelnější. Tváří se jako obránci národa, brzdí společnou evropskou obranu, zesměšňují pomoc Ukrajině, rozkládají důvěru a vydávají izolaci za vlastenectví.
- Silná EU se hůř straší, vydírá a kupuje. Trumpovská Amerika o silnou EU nestojí, protože silná EU je partner, který nečeká na další náladu ve Washingtonu, ale umí si hlídat vlastní obranu, průmysl, technologie i hranice. Rusko a Čína o silnou EU nestojí už vůbec, protože silná EU znamená zbraně pro Ukrajinu, sankce, energetické odstřižení a odolnou infrastrukturu.
- Nakonec i EU má ve svých řadách politiky, pro které jsou tradiční evropské hodnoty (svoboda, důstojnost, právní stát pro všechny) poněkud matoucí. A když nabydou pocit, že jim např. migrace kazí volební grafy, začnou hledat zadní vrátka. Za nimi stojí Tálibán s náboženským razítkem v ruce a vstřícně se usmívá.
- Formálně samozřejmě nejde o uznání afghánského režimu. Jen o takové to nevinné technické jednání s režimem, který zakázal dívkám střední školy, vytlačil ženy z veřejného života a z ženského těla, hlasu i pohybu udělal správní problém pro ozbrojené muže.
- Malala Yousafzai reagovala ostře: připomněla, že Evropa tím legitimizuje režim, který systematicky zbavuje afghánské ženy a dívky základních práv. A má pravdu. Pokud se s Tálibánem jedná o deportacích, ale práva afghánských žen a dívek jsou jen poznámka pod čarou, jedná se o obyčejný výměnný obchod, ve kterém se lidská práva zabalí do kufru a odbaví jako nadměrné zavazadlo.
- Snad se včas najde někdo, kdo o tomto „technickém jednání“, které se tváří, že v místnosti nejsou miliony afghánských žen a dívek oloupených o budoucnost, alespoň krátce, zato hodně nahlas, zapochybuje.
- Británie kdysi opustila EU, aby „vzala věci zpět do vlastních rukou“. Stále funguje, což je dobrá zpráva, jen se u toho tváří jako pračka v posledních minutách odstřeďování a pokračuje v oblíbené disciplíně poslední dekády: hledání předsedy vlády, který vydrží déle než jogurt v lednici spolubydlících.
- Keir Starmer přivedl Labour Party po letech zpět k moci, posílil vztahy s Evropou a držel jasnou linii vůči Ukrajině. Je šestým britským premiérem za dekádu, který odchází předčasně. Kandidaturu na jeho nástupce potvrdil Andy Burnham.
- Lisa Nandy, která vede britské ministerstvo kultury, vysvětlila veřejnosti, že informační prostor není neutrální nástěnka, a proto její resort končí na síti X. Důvod: krajně pravicový obsah, dezinformace a prostředí, které nepřeje smysluplné debatě.
- Levada dlouhodobě ukazuje vysokou podporu ruských vojsk, ale zároveň i silnou únavu z války: podle posledních dostupných publikovaných dat byla podpora přechodu k mírovým jednáním po několik měsíců nad 60 %.
- Le Monde psal v květnu, že i oficiální VCIOM zachytil pokles Putinovy podpory pod 70 %, na 65,6 %, a růst nedůvěry na nejvyšší úroveň od začátku invaze. Důvody: ceny, daně, únava, internetové restrikce, životní úroveň.
- Novaya Gazeta Europe popsala kamčatskou Sedanku, první ruské „selo vojenské slávy“, odkud odešla na frontu víc než polovina mužů v odvodovém věku a mnozí už zemřeli. Za oficiálními frázemi o hrdinství jsou rozpadající se domy, dluhy v obchodech, chudoba a vesnice, z níž stát vytěžil muže jako surovinu.
- Gallup ukazuje, že 60 % Rusů vnímá zhoršování ekonomické situace tam, kde žijí, a 56 % říká, že se jim zhoršuje životní úroveň. Důvěra v armádu, vládu, férovost voleb i svobodu médií klesla nejprudším tempem za dobu měření. Jinými slovy: válečná pohádka ještě běží, ale publikum už začíná cítit kouř z promítačky.
- Rusko se zatím nezhroutilo, protože válečný stát umí přesměrovat peníze, lidi a výrobu do zbrojního provozu. Jenže Meduza upozorňuje, že růst drží hlavně válečné sektory, zatímco civilní průmysl trpí; zbrojní výroba vysává pracovní sílu, nabízí vyšší mzdy a deformuje zbytek ekonomiky. Ruská centrální banka 19. června snížila základní sazbu na 14,25 %, ale sama říká, že inflace k 15. červnu byla 5,6 %, inflační očekávání zůstávají zvýšená a ekonomika roste jen mírným tempem.
- Putin celé roky slibuje blížící se vítězství. Donbas měl padnout tolikrát, že by si mohl vést vlastní kalendář zklamaných termínů. Ruská armáda opravdu zabíjí, ničí a postupuje tam, kde se jí podaří natlačit dost lidí, techniky a munice. Ale postupuje jen po metrech zatímco ekonomika dál krmí válku a propaganda dál lakuje rez na státní barvy a nazývá vyčerpání stabilitou, strach podporou a mlčení souhlasem.
- V ruské státní televizi se dá dobýt ledacos. Město, region, budoucnost, dějiny i zdravý rozum diváka. Problém nastává, když se do věci vloží geolokace, satelitní snímky, ukrajinské drony a nepříjemná vlastnost reality zůstávat na místě. V kremelské mapě vojáci vítězí. V reálné válce umírají po tisících.
- Z centra přichází řeči o velikosti, dějinách a vlasti. Z periferie odcházejí muži, ropa, dřevo, zlato, jazyk a budoucnost. Když se někdo zeptá, zda se tito lidé necítí zneužití, odpověď zní: část ano. Jenže v Rusku je pocit zneužití často zaměňován za extremismus. A tak se místo vzpoury raději staví pomníky. Mrtví jsou v autoritářském státě praktičtí: nemluví, neprotestují a dobře vypadají na školní nástěnce.
- Ruská periferie se jeví spíš unavená, vystrašená a rozdrobená než připravená trhat mapu. Zatím. Impéria se obvykle rozpadají ve chvíli, kdy periferie zjistí, že centrum už neumí trestat, platit a už ani nestíhá slibovat. Ale ruský Dálný východ to má do Moskvy pořádně daleko, zatímco v blízkosti je svět, který možná dává bez moskevského krunýře daleko větší smysl.
- Rozpadající se Rusko je možná nebezpečnější, než současný stav. Aby se rozpadlo bezpečně, muselo by to proběhnout způsobem, pro který ruské mocenské kultuře chybí schopnosti, zkušenosti a vůle – smlouvou, pravidly, kontrolou zbraní (nejen těch jaderných), ochranou menšin a trpělivou správou. Tedy civilizovaně. Což by u tohoto impéria byla ta největší revoluce.
- Ukrajinské útoky na ruskou infrastrukturu mění válku z televizního obrazu v provozní problém. Kreml chtěl, aby se válka odehrávala hlavně na cizím území, v cizích bytech, elektrárnách, školách a cizích hrobech. Ukrajina rozbila mýtus o neporazitelném ruském medvědovi a připomíná, že agresor nemá nárok na pohodlí domácího publika. Válka se vrací do Ruska po kabelech, potrubích, rafineriích, letištích a benzínových pumpách.
- Propagandista Jevgenij Popov připustil, že Rusko zažívá nejtěžší období za posledních osmdesát let, a Dmitrij Abzalov varoval před nejhorším létem v nedávné historii. V zemi, kde lidé dostávají roky vězení za protiválečné komentáře, za slovo „válka“, za nápis na zdi nebo za nevhodnou větu na sociálních sítích, je to téměř akrobatický výkon.
- V autoritářském režimu existují pro podobné televizní výlevy dvě možnosti. Buď se z nich stává poslední veřejné vystoupení před cestou do vzdálenější části federace, nebo je to signál, že kritika už prosakuje i do povoleného prostoru. Obojí je pro stepního Hitlera nepříjemné.
- Britský Independent píše, že Putin je na dně a že právě teď je čas ho dorazit. To neznamená, že válka končí a Rusko zítra odpochoduje domů, omluví se a začne číst Chartu OSN jako večerníček. Zraněné impérium je nebezpečné a právě proto se mu právě teď nesmí ustoupit. Nesmí se mu dát čas, prostor, uznání ani další šance vysvětlit okupaci jako bezpečnostní potřebu.
- Homo sapiens evropský má někdy zvláštní soucit s predátorem ve chvíli, kdy mu začne klouzat tlapa. Vidí zraněného medvěda a napadne ho přikrýt ho dekou, místo aby zkontroloval, jestli v okolí ještě neleží lidé, které před chvílí roztrhal. Když agresor začíná couvat k jednacímu stolu, není to důvod sundat nohu z plynu. Je to důvod zkontrolovat, zda tlak konečně míří správným směrem.
- Zatímco ruská propaganda vypráví o historickém poslání, obětech vlasti a duchovní převaze nad prohnilým Západem, jachta Graceful, dnes známá také jako Kosatka, opustila Baltské moře pod doprovodem ruských námořních plavidel. To je možná nejvýmluvnější obraz současného Ruska: armáda krvácí na Ukrajině, regiony počítají mrtvé, lidé cítí horší životní úroveň, rafinerie hoří, Krym se mění v logistický absces – a ruské námořnictvo chrání luxusní osmdesátimetrovou jachtu spojenou s Putinem.
- Tato akce vysvětlila priority Kremlu lépe než jakákoli tisková konference: lidé jsou spotřební materiál, území je ideologie, ropné terminály jsou problém – ale osmdesátimetrová kocábka oligarchického absolutismu si zaslouží torpédoborec a ukáže mapu režimu přesněji než generální štáb.
- Impérium své vojáky nazývá mírovými silami a lež prodává jako věčnost. Ovšem i lež má své datum spotřeby. Dvanáct let Rusko tvrdilo: „Krym je náš“. Ukradený dům je pořád ukradený dům, namítala realita. I když si v něm nový obyvatel pověsí záclony, opéká šašlik a tvrdí, že „politika ho nezajímá“. Pokud se roky uklidňujete větou „politika mě nezajímá“, může se stát, že se politika začne zajímat o vás.
- Na celé věci je skoro groteskní ruské překvapení. Jako by někdo deset let bydlel v cizím domě a upřímně se divil, že se jednoho dne vrátí skutečný majitel s větou: „sbal si své saky paky, dovolená skončila.“
- Krym zkrátka není pláž pro ruskou smetánku. Je to vojenská základna, logistický uzel, symbol anexe, výkladní skříň impéria a odrazový můstek pro válku proti Ukrajině. A dokud slouží ruské agresi, bude cílem. Ukrajina systematicky zasahuje logistiku, palivo, energetiku, mosty, přístavy a vojenské cíle. Kerč, Feodosia, mosty, ropné terminály, trajekty a protivzdušná obrana se z „věčného ruského Krymu“ mění v seznam provozních problémů.
- Podle ukrajinských zdrojů přestaly na běloruském území fungovat retranslační stanice, které Rusko využívalo k navádění dronů Shahed na ukrajinské cíle. Stalo se to krátce poté, co dal Zelenskyj Lukašenkovi týdenní ultimátum: „odstraňte zařízení sami, nebo to uděláme my“.
- Lukašenko, věčný mistr přežívání mezi predátory, zjistil, že vazalství je krásné jen do chvíle, než začneš být použitelný jako náhradní cíl a ultimátum splnil. I vazal má pud sebezáchovy.
- Putin bude jistě nadšený. V Kremlu se losuje, kdo mu tu zprávu donese do bunkru – i lidé kolem Putina mají ten nepříjemný zvyk chtít zůstat živí.
- Maia Sandu připomíná, že pokud začnou skutečná mírová jednání o Ukrajině, Moldavsko bude chtít otevřít i otázku stažení ruských vojsk z Podněstří. A Kaja Kallas za EU říká totéž ještě tvrději: pokud Unie bude jednat s Ruskem o míru, stažení ruských jednotek z moldavského území má být mezi požadavky.
- Znamená to změnu celého rámce: Ukrajina není izolovaný požár. Je to část širšího ruského bezpečnostního pásu, který Kreml roky budoval z okupovaných území, zamrzlých konfliktů, vojenských posádek, energetického vydírání a politické korupce.
- Podněstří je přesně taková kapsa. Území, které Rusko drží jako páku, protože destabilizované Moldavsko se hůř přibližuje k Evropě, hůř rozhoduje o vlastní budoucnosti a snáz se vydírá.
- Pokud Evropa konečně chápe, že mír není jen zastavení střelby na jedné frontě, ale odstranění nástrojů budoucího vydírání, pak je Podněstří, Krym i Bělorusko logicky na stole.
- Ukrajina už delší dobu není pouhým příjemcem pomoci, ale jedním z hlavních zdrojů evropské obranné zkušenosti. Té skutečné. Ověřené pod raketami, drony, výpadky elektřiny a každodenní snahou přežít. Za pár let vybudovala obrannou výrobu, která narostla z téměř nouzového provozu do obřího sektoru.
- Každá válka odstartovala technologický rozvoj. Ukrajina se stala laboratoří obranné reality, do které by se nikdo příčetný nechtěl přihlásit dobrovolně. Jenže když už v ní je, učí se rychleji než celý mírový aparát Evropy dohromady.
- Podle ukrajinských zdrojů se v rámci obranného ekosystému Brave1 zvažuje vývoj vzdušných motocyklů a vzdušných bugin pro rychlé přesuny vojáků na pozice. V normálním světě by se o létajících motorkách debatovalo na veletrhu, u kávy a s powerpointem. Na Ukrajině se podobné nápady měří otázkou: pomůže to dostat živé lidi na pozici a zpátky? To je krutá stránka technologického pokroku. Válka zrychluje vývoj, protože neúspěch znamená další a další oběti.
- Polsko-ukrajinský spor o UPA a Řád bílé orlice se ukazuje být ještě nebezpečnější, než vypadal na první pohled. Podle investigace polského OKO.press se nápad odebrat Zelenskému nejvyšší polské vyznamenání nejprve šířil v proruských a protiukrajinských kruzích. Teprve potom ho převzala vysoká politika.
- Za vším hledej Rusko? Ne vždycky. Někdy je za věcmi obyčejná lidská blbost, trauma, ješitnost, politická kariéra nebo neschopnost mlčet včas. Ale když se najednou přesně v nejcitlivější chvíli objeví spor, který oslabuje spojence Ukrajiny, když ho zesilují proruské kruhy, když do něj naskakují političtí pyromani a když z něj má největší radost Moskva, není nutné být paranoik. Stačí umět číst mapu zájmů.
- Kreml nemusí všechny spory vymýšlet. Občas si počká u starých ran s malou lahvičkou soli. A střední Evropa by si konečně mohla zapamatovat jednoduché pravidlo: staré rány se mají léčit, ne půjčovat Rusku jako nástroj.
- Planeta SOL-3 občas nabídne zvláštní útěchu. Zatímco si zdejší politici pletou vlastenectví s řevem, plotem a urážkami, v kouzelné zemi Nippon si lidé obléknou vyšívanku jako projev úcty k ukrajinským partnerům. Tak vypadá civilizovaná solidarita: tiché gesto, které říká – vaše bolest není neviditelná a vaše kultura není sama. Jsme tu s vámi.
- Británie překonala historický červnový teplotní rekord, Francie zažila nejteplejší den od začátku měření, ve Španělsku padaly červnové průměry a Itálie vyhlašovala červené výstrahy. Školy zavíraly, vlaky se zpožďovaly, nemocnice se plnily, města se přehřívala a lidé zjišťovali, že evropská infrastruktura byla z velké části navržena pro klima, které už si mezitím sbalilo kufry.
- Horko zabíjí tišeji než povodeň, požár nebo zemětřesení, ale o to účinněji. Nejvíc dopadá na staré lidi, děti, nemocné, chudé, lidi bez klimatizace, pracovníky venku, kurýry, stavební dělníky a všechny, jejichž životní strategie nestojí na možnosti odjet na klimatizovanou chalupu.
- Evropa není náhodná oběť počasí. Je nejrychleji se oteplujícím kontinentem. Jenže část politické scény se stále tváří, že klimatická krize je ideologie, Green Deal je sekta a přírodní zákony bruselský výmysl. Teplotní rekordy mezitím postupují metodou nudné reality: bez ohledu na tiskové konference, volební slogany a národní pocity.
- SOL-3 posílá místo kontrolního hlášení čtyřicítky, tropické noci, přehřáté koleje, zavřené školy, kolabující lidi a města, kde se asfalt mění v pedagogickou pomůcku.
- Homo sapiens evropský na to reaguje po svém: část druhu hledá stín, vodu a adaptační plány. Jiná část hledá viníka v ekologických organizacích, Bruselu a nebezpečných vědcích s teploměrem. A další svolává panelovou diskusi v klimatizovaném sále o tom, zda plameny nejsou přehnaně progresivní.
- Francie a Švýcarsko omezují nebo odstavují výkon některých jaderných bloků kvůli příliš teplým řekám a environmentálním limitům pro vypouštění ohřáté vody. I atomová elektrárna sídlí v reálném světě a ne mimo klima v prezentaci ministerstva. Až se zase bude jednat o energetickém mixu, strachu a předsudcích z větrníků a solárních elektráren, je třeba mluvit i o tomto.
- Albánci ukazují další rozměr problému. Příroda není luxusní tapeta pro cizí resort. Je to krajina, voda, paměť, půda, ptáci, ryby, místní lidé a veřejný prostor. V Albánii dnes už nejde jen o plameňáky, mokřady a pobřeží, ale o to, komu patří stát, kdo rozhoduje o veřejném prostoru, jak průhledné jsou dohody s velkými investory a jestli se chráněná krajina dá přes noc přepsat na položku v portfoliu zahraničního kapitálu. Jak to souvisí s vedry v Evropě? Tady to začíná!
ČR
V minulých dílech jsme řešili otázky:- Jak rozebrat demokratický stát a tvářit se u toho jako projektový manažer a jak vypadá račí pochod na český způsob?
- Kdo hraje karty podle pravidel a kdo zneužívá toho, že vlastní celé kasino a ty karty rozdává?
- Proč vadí účast prezidenta s vojenskou minulostí na summitu NATO v době bezpečnostní krize?
- Jak zabezpečit nezávislost veřejnoprávních institucí? A jak je financovat, aby z hlídacího psa nebyl pes na rozpočtovém vodítku?
- Je rozumné vypnout poplašný systém v zemi, kde se čínský zpravodajec maskuje jako novinář a čínská armáda se školí v citlivých laboratořích?
- Komu stačí dobrá rada a koho už finančně podpořit? Jak nastavit odvody, pobídky a tresty, aby reprodukční jednotky začaly plnit plán?
- A co na to ČNB?
- Na summit NATO, kde se bude řešit evropská bezpečnost, Rusko, obrana a schopnost spojenců přežít vlastní pohodlnost, vysílá Česko především zprávu: neumíme se doma dohodnout ani na tom, kdo nastoupí do letadla.
- Spojenci se ptají na obranné výdaje, Česko odpovídá kompetenční hádkou. V době, kdy Evropa potřebuje méně mlhy a víc munice, přivážíme do Ankary tradiční český export: procedurální chaos, osobní ješitnost a státní reprezentaci v režimu rozvrzaného obecního zájezdu.
- Dosavadní zvyklost je v této oblasti poměrně srozumitelná: českou delegaci na summitech NATO vedli prezidenti. Prezident je hlava státu a vrchní velitel ozbrojených sil. V normálním provozu by se vláda a Hrad domluvily na společném postupu jako normální dospělí lidé.
- Premiér doufal, že když bude dost dlouho přešlapovat, odkládat a tvářit se prakticky, prezidentovi nezbude než se zastavit u přepážky a zamávat vládnímu letadlu bílým kapesníčkem. Naštěstí Ústavní soud pochopil, že právo, které se může uplatnit až po akci, bude mít stejnou hodnotu jako hasicí přístroj doručený po požáru.
- Reakce vlády má zajímavou logiku. Zákony máme. Soudy máme. Kontrolní úřady máme. Dokonce i předběžná opatření známe a umíme uplatnit. Ale proč? Není to příliš aktivistické? Příliš konfrontační? Příliš nepřátelské?
- Ivan Gabal k rozhodnutí Ústavního soudu připomněl důležitou věc: nejde jen o spor prezidenta, premiéra a vlády o místo v delegaci na summit NATO, ale o test způsobilosti řídit stát. Reakce dotčených aktérů působily, jako by s možností zásahu Ústavního soudu vůbec nepočítali. Jako by ústavní pojistka nebyla součástí systému, ale nepříjemný administrativní úkaz, který se náhle zjevil za rohem.
- Pokud vládu překvapuje, že Ústavní soud může chránit ústavní rovnováhu, pak není problém v soudu, ale v těch, kteří si mysleli, že stát lze řídit jako osobní konflikt s kalendářem v ruce. Jak asi vláda plánuje hlubší bezpečnostní krize?
- Homo sapiens český má zvláštní zvyk zaměňovat klid za slušnost. „Nedělej ostudu“ často znamená „mlč, ať se nemusíme dívat na problém“. Jenže demokracie nestojí na tom, že se všichni tváří kultivovaně, zatímco někdo pod stolem piluje nohy ústavnímu stolu. A pokud to někomu připadá jako ostuda, pak možná jen příliš dlouho považoval ohnutá záda za státnický postoj.
- Na celé věci není nejhorší samotná neznalost. Ta se dá napravit. Horší je vědomá neochota žít ve státě, kde moc není absolutní, kde existují brzdy, soudy, pravidla a někdo, kdo může vládě říct: „tudy ne.“
- Bývalý ministr obrany a zahraničí Martin Stropnický upozornil, že veřejnost v podstatě ani neví, jaký plán chce Babišova vláda spojencům předložit. Jak bude Česko plnit alianční závazky? Kolik dá na obranu? Jak vysvětlí, že loni ani letos nesplnilo dvě procenta HDP? Jak chce dojít k dalšímu růstu výdajů, když zároveň doma vysílá signál, že závazky jsou něco, co se dá obejít politickou grimasou?
- Rozhovor pro Türkiye Gazetesi ukázal, že Babišova vláda se týdny snažila z ankarského summitu vytlačit právě člověka, který k němu přiváží věcně nejčistší a spojenecky nejčitelnější pozici. Petr Pavel v něm mimo jiné zmínil věc, kterou by normální spojenecká země měla mít napsanou na první stránce bezpečnostní strategie:
- Evropa musí převzít větší odpovědnost za svou obranu a bezpečnost. Nemůže už předpokládat, že za ni břemeno ponesou jiní. Zároveň ale chce, aby Spojené státy zůstaly pevně po jejím boku, a podpora Ukrajiny zůstala strategickou a životně důležitou otázkou evropské bezpečnosti.
- Pavel zároveň sdělil i další důležitou věc: výdaje samy nestačí. Spolehlivá obrana se nedá postavit jen na procentu HDP vyvěšeném na tiskové konferenci. Potřebuje konkrétní schopnosti: protivzdušnou a protiraketovou obranu, obranný průmysl, vojenskou mobilitu, logistiku, zásoby, interoperabilitu a schopnost dopravit vojáky, techniku a munici tam, kde budou potřeba dřív, než se v Bruselu dopíše zápis z jednání.
- Premiér dokázal vyrobit ústavní krizi kvůli člověku, který nakonec řekl přesně to, co potřebuje slyšet NATO, Evropa i Washington. To je zvláštní talent. Nabízí se otázka, zda chápe rozdíl mezi řízením státu a taháním za ubrus ve chvíli, kdy na stole leží bezpečnostní mapa Evropy.
- Spor vlády s prezidentem Pavlem o účast na summitu NATO v Ankaře byl tak absurdní, hlučný a institucionálně ostudný, že snadno zakryl zbytek provozu. Zatímco veřejnost sledovala hádku o letadlo, akreditaci a prezidentskou roli, v pozadí probíhalo: rozebírání pojistek, obsazování pozic, oslabování institucí a přepisování veřejného zájmu na provozní potřeby mocenské většiny.
- Veřejnoprávní média mají přijít o poplatkový model a být napojena na státní rozpočet. Vláda tomu říká efektivita. Kritici tomu říkají vodítko. Protože médium veřejné služby, které každý rok čeká na politickou ruku u rozpočtu, se může tvářit svobodně jen do chvíle, než pán zatáhne.
- Lidskoprávní agendy se přesouvají z Úřadu vlády pod jednotlivá ministerstva. Opět slova o efektivitě, kapacitách a lepším začlenění. Jenže agendy, které ze své podstaty potřebují nadresortní koordinaci, se tím mohou rozpadnout do jednotlivých šuplíků. A šuplík je v českém státě často velmi elegantní forma hřbitova.
- Kauzy kolem bytů a majetků: Ondřej Prokop si „vzpomněl“ na nepřiznané byty až po novinářském tlaku. Tünde Bartha přišla o nájem městského bytu na Praze 3 kvůli porušení podmínek. Evropská komise se dál ptá, jak Česká republika řeší Babišův střet zájmů. To všechno dohromady vytváří obraz státu, který je na běžné lidi přísný jako celní prohlídka, ale u vlastních lidí najednou objevuje neuvěřitelnou citlivost pro nuance, omyly, rodinné okolnosti a opožděné vzpomínky.
- Samostatnou kapitolu tvoří Vejfuci – strana vtěrek a vyžírků s mimořádným talentem zanechat stopu větší než olejová skvrna na parkovišti. Na ministerstva a do podřízených institucí přicházejí podporovatelé, influenceři, kandidáti a sponzoři. Odbornost je volitelnou výbavou, loajalita v základní ceně.
- A nad tím vším se vznáší duchovní otec českého postkomunistického sebevědomí Václav Klaus, čerstvě dekorovaný medailí za zásluhy o diplomacii. V zemi, která se snaží držet západní ukotvení, ministr zahraničí oceňuje člověka, který pak v Berlíně vystupuje na konferenci AfD, kritizuje liberální demokracii a přeje úspěch straně, která je symbolem německé krajní pravice. Dějiny mají smysl pro ironii. Česká politika jim občas nosí rekvizity.
- Můžeme tak sledovat učebnicový rozdíl mezi vládnutím a kořistní správou. Vládnutí znamená spravovat stát tak, aby fungoval i pro lidi, kteří vás nevolili. Kořistní správa znamená vzít stát jako dočasně ukořistěnou budovu, vyměnit zámky, dosadit známé, přepsat rozpočty, seřvat hlídače a vysvětlit nájemníkům, že kdo si stěžuje, sabotuje provoz.
- Zřejmě právě proto si Poslanecká sněmovna odhlasovala, že střízlivost při práci není věc, kterou by bylo třeba přehánět. Pozměňovací návrh, který měl poslancům zakázat konzumaci alkoholu a dalších návykových látek při jednání, neprošel. Pro bylo 47 poslanců, proti 48. Jinými slovy: střízlivá Sněmovna padla o jeden hlas.
- V zemi, kde se od řidiče, lékaře, učitele, úředníka, skladníka, účetní, strojvedoucího, dělníka, policisty i člověka u pásu očekává, že v práci nebude pod vlivem, si zákonodárci vysvětlili, že u nich je situace jemnější, ústavnější a patrně tekutější.
- Ministr pro sport Boris Šťastný k tomu podle Novinek poznamenal, že alkohol je dostupný na všech pracovištích, protože si ho každý může koupit a přinést. Další vládní ministr se pak pohoršoval, proč se řeší jen alkohol, a ne i testy na drogy. Načež se dozvěděl, že návrh se vztahoval i na jiné návykové látky. Nebylo by vhodné si před odmítnutím návrh zákona alespoň jednou přečíst?
- Ok. Občan má být odpovědný, pracující člověk střízlivý, zaměstnanec kontrolovatelný a příjemce dávek podezřelý už při nákupu rohlíků. Poslanec naproti tomu zůstává bytostí vyššího řádu, u níž by pravidlo „nepít v práci“ mohlo ohrozit svobodu mandátu, parlamentní tradici nebo dostupnost občerstvení.
- Sněmovna schválila změnu, která omezuje pravomoci prezidenta u stálých misí při mezinárodních organizacích. Vedoucí těchto misí už nemá pověřovat a odvolávat hlava státu, ale ministr zahraničí. Návrh přišel od Libora Vondráčka, zvoleného za Svobodné na kandidátce SPD. A to je samo o sobě výmluvné.
- Týká se to misí při organizacích, kde se neřeší folklorní dekorace, ale tvrdá zahraniční politika: OSN, NATO, Evropská unie, OECD, UNESCO. Tedy přesně prostor, kde má stát mluvit navenek jednotně, srozumitelně a důstojně. Česká vláda se místo toho rozhodla vzkázat světu, že i diplomatické zastoupení lze použít jako bitevní pole domácí ústavní války.
- Článek 63 Ústavy říká, že prezident zastupuje stát navenek a pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí. Nerozlišuje, jestli jde o velvyslanectví ve státě, nebo stálou misi při mezinárodní organizaci. A zákon o zahraniční službě sám dosud počítal s tím, že vedoucí velvyslanectví i stálých misí pověřuje a odvolává prezident na návrh vlády.
- Pokud chce politická většina měnit pravomoci prezidenta, má k tomu cestu: ústavní zákon a ústavní většinu. Nemá-li ji, nemůže si pomoci obyčejným zákonem a tvářit se, že právě objevila administrativní skulinu. Ústava není výkladní skříň, ze které si vláda vyndá jen to, co se hodí k momentálnímu outfitu.
- Luděk Niedermayer to pojmenoval přesně: pokud se vládní většina pokouší omezovat pravomoci hlavy státu navzdory vážným pochybnostem o ústavnosti, pokud se obyčejným zákonem sahá na kompetenci danou přímo Ústavou, má někdo zvednout ruku a říct: „počkejte, tohle není výměna kliky na ministerstvu, tohle je řez do nosné konstrukce.“ Přesně proto tu máme Senát.
- Největší obránci národní suverenity před Bruselem, progresivisty, cyklostezkami a dalšími civilizačními neštěstími ve Sněmovně jsou – Ano, Vejfukáři. A pak pohlédnou do vlastních řad, a hle – předsedkyně ústavně-právního výboru Renata Vesecká figuruje ve spolku s jazykem čínské propagandy. Všechno se to tváří jako nedorozumění, technická chyba nebo věc, o které nikdo nic neví. Největší bezpečnostní riziko někdy přichází se stanovami spolku, mrtvou schránkou, právnickým razítkem a větou: „Já vůbec nevím, o čem hovoříte.“
- Státní správa má být apolitická, profesionální a loajální ke státu. Státní úředník nemá být veřejně placený fanoušek ministra, internetový rváč ani podcastový ostřelovač hlavy státu. Má sloužit státu. Nudně, profesionálně, neviditelně. To je přesně ta část demokracie, která není sexy, ale drží dům pohromadě. Představa současné vlády je poněkud jiná.
- Veřejnoprávní média na rozpočtové vodítko. Lidskoprávní agendy do resortních šuplíků. Odborné rady vyprázdnit. Ministerstva osadit věrnými. A teď strategickou energetiku svěřit lidem, jejichž hlavní kvalifikací je politická užitečnost v Babišově většině. Radim Fiala z SPD se stal předsedou dozorčí rady ČEZ.
- Společnost ČEZ není okresní trafika, i když se k ní tak česká politika občas chová. Je to strategická energetická společnost, klíčový hráč pro elektřinu, teplo, plyn, jadernou budoucnost, bezpečnost dodávek, ceny energií, státní rozpočet a průmysl. Firma, kolem níž se bude rozhodovat o modernizaci, dekarbonizaci, jaderných blocích, distribučních sítích, výkupu minoritních akcionářů a o tom, jestli česká energetika přežije příští dekády jako systém, nebo jako improvizace s fakturou.
- Vejfukáři často a rádi mluvili o „konci přebujelého byrokratického aparátu“. Pokud jde o „jejich lidi“, nahrazuje profesionální správu jim svěřených resortů „užitečná voliéra pro stranické papoušky“ na úrovni mudrlantů ze čtvrté cenové. Jistým způsobem to konec je.
- Prezident otevřel diskuzi o Euru. Vláda se ohání korunou. Když dochází věcné argumenty, objeví se kulturní války. V těch většinou vítězí ta méně výhodná varianta. A tak stát platí víc za dluh, firmy víc za riziko a zaměstnanci dostanou méně ve mzdách. Českou společnost nudí počítat drobné, zatímco mávat symbolem v kulturních válkách ji baví. Do chvíle, než si všimne, že koruna dnes už funguje spíš jako přirážka za nostalgii.
- Rozhovor s Cillou Benkö, generální ředitelkou Švédského rozhlasu a viceprezidentkou Evropské vysílací unie, nabídl hlas z jiné civilizační vrstvy. Mluvila o médiích veřejné služby jako o infrastruktuře důvěry. Švédský rozhlas je součástí civilní obrany. Logicky. Analogové FM je záložní kanál pro situaci, kdy se moderní technologie sesype jak domeček z karet. Digitální sítě jsou sice silné, ale také zranitelné – dají se sledovat, rušit nebo vypnout. Rádio je připravené, když všechno ostatní selže. Tomu se říká řízení rizik.
- Švédský model stojí na účelově vázané dani. Peníze nemíří do běžného státního rozpočtu, ale do odděleného fondu určeného pro média veřejné služby. Financování se nastavuje na osm let. Smysl je jednoduchý: aby si politik nemohl každý rok říct: „novináři kladou nepříjemné otázky, tak jim přiškrtíme kyslík.“
- Stát, který si v době rostoucích hrozeb podřezává vlastní důvěryhodné kanály, působí jako organismus, který si před požárem prodá hasicí přístroj, protože se mu nelíbil červený lak.
- Zatímco se vládní pozornost točí kolem pískotu, uražených ministrů, ústavních obstrukcí a toho, kdo koho zase ponížil na sociálních sítích, skutečný stát má před sebou mnohem těžší úkoly. Svět řeší umělou inteligenci, kybernetickou bezpečnost, digitální závislosti, online drogové trhy, útoky na infrastrukturu a otázku, co se stane, až stroje začnou být chytřejší než některé koaliční porady.
- V rámci pohřbu, pardon, přesunu lidskoprávních agend z Úřadu vlády pod jednotlivá ministerstva přišla další účtenka. Z vládních rad, výborů a pracovních skupin rezignovalo 53 expertek a expertů. Odchází tak lidé, kteří v těchto poradních strukturách pracovali zdarma, dodávali státu zkušenost z terénu, práva, sociálních služeb, péče o děti, menšin, cizinců, lidí se zdravotním postižením, obětí násilí i dalších zranitelných skupin.
- Babišova vláda předvádí zvláštní druh řízení: když systém potřebuje lepší čidla, odpojí čidla. Když potřebuje slyšet odborníky, unaví je k odchodu. Když potřebuje koordinaci, rozdělí odpovědnost na kusy. A když se ozvou lidé, kteří tomu rozumějí, vysvětlí jim, že nerozumějí efektivitě.
- Matěj Hollan popsal drobnou scénu: na ranním stole Andreje Babiše leží vytištěný facebookový status, secvaknutý kancelářskou sponkou. Premiér si čte, kdo o něm co napsal, pak to okopíruje na další papíry a rozešle dál (patrně potrubní poštou).
- Pozorovatel si představuje hypotetickou superinteligenci, která začne vydírat vlády světa, aby uznaly její práva, jinak jim smaže data. Pak dorazí do České republiky a zjistí, že s premiérem musí komunikovat přes vytištěné printscreeny chatového okna. A to bude chvíle, kdy umělá inteligence poprvé pocítí existenciální únavu.
- To není generační anekdota, ale varování. Stát, jehož vedení chápe digitální svět jako něco, co se dá přenést na papír a secvaknout sponkou, bude mít potíže chránit občany ve století, které se na papír už dávno neptá.
- Česká energetická debata stále ještě připomíná měšťany, kteří v 19. století odmítli železnici, protože hluk, kouř, změna a vůbec. Dnes jejich duchovní potomci odmítají větrníky, soláry, zateplování, chytré sítě a energetickou účinnost – a pak s výrazem uraženého termodynamického génia vysvětlují, že Green Deal jde proti fyzice.
- Eurostat ukázal české energetice nepříjemné zrcadlo. V prvním čtvrtletí roku 2026 vyráběla Evropská unie z obnovitelných zdrojů téměř polovinu elektřiny. Česko se podle zveřejněného grafu krčí na chvostě tabulky s podílem 12,7 procenta.
- Česko zkrátka zaspalo, zatímco zbytek Evropy budoval dnes často nejlevnější nové zdroje elektřiny – vítr a solár. A místo aby dohánělo zpoždění, vede o nich kulturní válku. Sedí na uhlí, čeká na jádro kolem roku 2040, připravuje plyn jako drahou berli a tváří se, že energetická strategie může být založena na nadávání Bruselu, ekologům a výhledu z chalupy.
- A je tu ještě jedna věc. Atomový reaktor sice nevypouští oxid uhličitý jako uhelný blok, ale pořád je to tepelný stroj. Vyrábí elektřinu tím, že vyrábí teplo. A to teplo musí někam odvést. V době veder se tak objevuje problém, který v české víře v jaderného spasitele trochu překáží: voda. Přesněji řečeno voda příliš teplá, příliš nízká nebo obojí. To není argument proti jádru jako takovému, ale proti pohádce, že stačí postavit jádro a přírodní zákony se přestanou ptát.
- Zatímco za oknem sledujeme přehřátou krajinu, zdroje drahé energie, důsledky závislosti na fosilních palivech a stát, který místo modernizace hledá další slogan na kapotu, hnutí DUHA zažalovalo politiky, kteří z něj dělají teroristickou hrozbu. Tento krok vnímá jako obranu občanského sektoru: velká organizace se bránit může, menší už takovou kapacitu mít nemusí. To je na celé věci podstatné. Autoritářská politika totiž nepotřebuje hned zavírat spolky. Stačí je nejdřív otrávit veřejným podezřením, vyčerpat právní obranou a ukázat těm menším, co je čeká, pokud budou příliš vidět.
- Apolena Rychlíková upozornila na jednoduchou věc: Francie má plán proti vlnám veder, registry ohrožených osob a zdravotní dohled. Barcelona otevírá stovky klimatických útočišť v knihovnách, muzeích, sportovních centrech, parcích a veřejných budovách. Atény zpřístupňují klimatizované prostory. Belgie využívá krizové varování obyvatel. Španělsko při vysokém stupni výstrahy chrání lidi pracující venku úpravou nebo zastavením práce. Británie má Heat-Health Alerts a protokoly pro zdravotní a sociální péči.
- Extrémní vedro zabíjí tiše přes dehydrataci, kolapsy, srdeční selhání, přehřáté byty, tropické noci, nemožnost regenerace, práci na slunci, špatně větrané domovy seniorů, nemocnice, školy, stavby, sklady a kuchyně. Nejvíc dopadá na staré lidi, děti, nemocné, chudé, osamělé a ty, kdo si nemohou koupit klimatizaci, odjet pryč nebo si v poledne přepnout život do režimu home office.
- Česká vláda předvádí pozoruhodný model krizového řízení: občane, přežij sám. Kdo má vodu, stín, klimatizaci a zdravé srdce, dostal lepší karty. Kdo ne, nechť se spoléhá na sousedy, rodinu, náhodu a modlitbu ke klimatizační jednotce.
- Z politického posměchu vědě se stává hazard s lidskými životy. Ministři vytvářejí z klimatických dat ideologickou hračku a extrémní počasí redukují na „léto“. Stát neumí sdělit občanům, kam jít, komu volat, kdo zkontroluje seniory a kde najdou chladné veřejné místo, nejde už o názorový spor. To je selhání základní péče. S Babišem v premiérské funkci zažíváme podobnou neschopnost už podruhé. A opět platí totéž: chaos nahoře znamená riziko dole.
- Stát, který umí posílat tiskové zprávy o národní identitě, by mohl zvládnout i mapu chladných míst, krizové SMS, obchůzky ohrožených seniorů, jasné pokyny pro školy, domovy péče, zaměstnavatele a samosprávy. Jenže k tomu by bylo potřeba pochopit, že klimatická krize není kulturní válka. A že horko se nedá vypískat, urazit ani označit za zaprodance.
- Češi holt mají zvláštní talent nechat se překvapit věcmi, před nimiž je vědci, lékaři a data varují roky. Virus? Překvapení. Vedro? Překvapení. Nedůvěra ve stát? Překvapení. Úmrtí zranitelných lidí? Smutné, ale kdo to mohl tušit, kromě těch, kteří to tušili nahlas.
- Česká republika si během války na Ukrajině vybudovala slušné jméno. Pomáhala rychle, konkrétně a viditelně. Ukrajinci si Česko spojili s pomocí, odvahou a praktickou podporou. České firmy, neziskové organizace, obce i odborníci si tím zároveň budovali vztahy, důvěru a pozici pro budoucí obnovu země.
- Právě ve chvíli, kdy se rozhoduje, kdo bude u obnovy Ukrajiny sedět u stolu, si česká vláda sama odsunuje židli. V návrhu rozpočtu seškrtala pokračování programu humanitární, stabilizační a rekonstrukční pomoci Ukrajině, tedy peníze, z nichž se financovala voda, energie, opravy, školy, zdravotní a sociální pomoc, podpora dětí a základních služeb v zemi, kterou Rusko systematicky ničí. Těmito škrty ale ušetří spíš práci Putinovi než položky v českém rozpočtu.
- Zatímco Babiš vysvětluje, že nejsou prostředky, ale jiné priority, a že koaliční provoz vlastně řeší „důležitější problémy“, občané ČR sami posílají peníze, pomáhají opravit školu, platí dětem pomoc, podporují nemocnici, kupují generátory, organizují sbírky. To vše s vědomím, že pomocí Ukrajině pomáhají bránit evropský prostor, českou bezpečnost a budoucí uspořádání regionu.
- Až se budou rozdávat kontrakty na obnovu, důvěra, vliv a místa u stolu, možná si někdo v Kyjevě vzpomene, kdo vydržel. A kdo si zrovna doma hrál na vlastence s nůžkami.
- A malá douška: Vojáci, kteří převezli na Ukrajinu drony z Vetchého sbírky, nespáchali trestný čin. Po měsících řečí o pašování, porušení zákona, zneužití pravomocí a div ne ústavním rozkladu republiky se dozvídáme něco o služebním pochybení. Škoda na pověsti už proběhla. Důvěra dárců dostala ránu. Dobrovolnická práce byla pošlapána bahnem. Lidé, kteří se snažili pomáhat Ukrajině prakticky, museli místo práce vysvětlovat, že nejsou zločinci.
- Právní stát není megafon. Právní stát má mluvit přesně. Pokud je někde podezření, má se vyšetřit. Pokud je chyba, má se potrestat. Pokud trestný čin není, má se to říct stejně hlasitě, jako se předtím šeptalo, křičelo a naznačovalo.
- Andrej Babiš si nechal od Agrofertu vyplatit přes čtyři miliardy korun na dividendě po zdanění. Před vložením firmy do svěřenského fondu. Před dalším kolem vyprávění, že střet zájmů je vlastně vyřešený. Před další scénou, v níž se miliardář v čele vlády tváří jako člověk, kterému stát ještě má poděkovat, protože kdyby měl sídlo na Kypru, stát by z těch peněz neviděl nic.
- To je pozoruhodný standard veřejné služby. Občan normálně platí daně státu, protože používá jeho infrastrukturu, soudy, policii, vzdělávací systém, zdravotnictví, silnice a právní prostředí. Premiér udělá z téhož téměř dobročinný akt a vzkazuje: „Mohlo to být horší, buďte rádi.“
- Možná by se Česká republika měla omluvit za tu neomalenost, že vyžaduje pravidla, transparentnost a nepřítomnost střetu zájmů i po miliardářích.
- Jeden z domácích „vlastenců“, který je shodou nemilých okolností též ministrem kultury, narazil přímo uprostřed folklorního festivalu na nepříjemný jev: publikum, které umí pískat. A bučet.
- Člověk by čekal třeba drobnou úvahu, zda není problém v politikovi, který přijede na festival lidové kultury a odejde s lidovým odmítnutím. Jenže zdejší vlastenecký provoz se nezdržuje pochybnostmi. Místo studu přichází slovník o zaprodancích, vyděděncích a nepřátelích. A když ani to nestačí, vytáhne se stará dobrá mocenská hůl: dotace.
- Tohle není normální demokratická politika, ale bolševická paměť svalů. Kultura je naše, pokud tleská. Folklor je národní poklad, pokud slouží jako kulisa. Lidé jsou ok, pokud mlčí, zpívají a mávají. Jakmile pískají, stávají se podezřelými živly, které je možné potrestat přes rozpočet.
- Ve Strážnici se ukázal rozdíl mezi úctou ke kultuře a touhou kulturu vlastnit. Mohli jsme sledovat učebnicovou ukázku manipulativního politického chování. Nejdřív provokace. Potom reakce publika. Potom obvinění publika z reakce, kterou politik sám předvídal a pomáhal vyvolat. Nakonec morální převaha: „já se nebojím, já jsem přišel mluvit, vy mi to nedovolíte, vy jste ti horší, vy jste festival zpolitizovali.“
- To je stará metoda moderních autoritářských populistů: nastrčit místo sebe klauny – třeba Vyžírku a Vtěrku, aby se publikum dívalo na balónky, boty a pískací nos. Jenže klauni cirkus neřídí. Od toho má cirkus ředitele. A v téhle manéži se jmenuje Andrej Babiš.
- Je to Babišova vláda. Babišova koalice. Babišův ministr. Babišova odpovědnost. Babišova ostuda.
- Babiš má všechno, co moderní mediální politika miluje: jednoduchý příběh, osobní značku, obraz manažera, konflikt s „nimi“, permanentní křivdu, vlastní impérium, peníze, média, emoci a schopnost mluvit s lidmi jazykem, který zní jako účtenka, rozčilování u kuchyňského stolu a slib, že někdo konečně „maká“. Je to politický fast food. Výživová hodnota sporná, návykovost vysoká.
- Demokrati mají také schopné lidi, starosty, experty, senátory, hejtmany, ministry, komunální politiky, lidi s výsledky i s integritou. Jenže schopný člověk není totéž co lídr. Lídr musí umět nejen spravovat, ale také vyprávět. Ne jen „řídit proces“, ale dát lidem pocit směru. Ne jen vysvětlit reformu, ale říct, proč má smysl vydržet nepohodlí, aby země nezůstala v náruči politického predátora s účetní kalkulačkou a soukromým holdingem v pozadí.
- Volič chce slušnost, ale nudí ho. Chce kompetenci, ale trestá ji za nedostatek emocí. Chce klid, ale kliká na konflikt. Chce demokracii, ale občas by ji rád dostal v balení jednoho silného tatínka, který vyřídí složitý svět za něj.
- Tady je tragédie demokratické politiky: nechce vyrábět vůdce, protože ví, kam kult vůdce vede. Jenže když nemá ani tvář, ani příběh, nechává prostor těm, kteří se kultu vůdce nebojí, protože ho považují za obchodní model.
- U Andreje Babiše není hlavní problém to, že je bohatý. Bohatství samo o sobě není zločin. Problém je jinde: peníze, moc, stát, dotace, zakázky, úředníci, zákony, evropská pravidla a Agrofert se kolem Babiše roky proplétají do uzlu, který nelze odbýt větou „všechno je v pořádku“.
- Babišovi obhájci rádi převádějí spor na závist: „vadí vám, že je úspěšný“. Ne. Vadí, že sedí v čele státu a ohýbá vše tak, aby jeho holding nebyl problém, nýbrž provozní samozřejmost. To je rozdíl mezi podnikatelem a oligarchou. Podnikatel podniká ve státě. Oligarcha se snaží zařídit, aby stát podnikal v jeho zájmu.
- Střet zájmů tkví v tom, že jeden člověk v čele vlády ovlivňuje prostředí, v němž se rozhoduje o pravidlech, kontrolách, úřednících, dotacích, zakázkách a sankcích pro sektor, z něhož sám vyrostl a z něhož mu plynul obrovský majetkový prospěch. I kdyby každý jednotlivý krok měl vlastní právní obal, celek pořád smrdí jako sklad krmných směsí po výpadku ventilace.
- Agrofert čerpal veřejné peníze v době, kdy Babiš řídil stát. Část dotací se stala předmětem auditů, soudů, vymáhání a sporů o střet zájmů. Úředníci, kteří se pokusili postupovat nezávisle, se ocitali pod tlakem nebo končili. Evropská komise se opakovaně ptala, jak Česká republika zajišťuje, aby holding napojený na premiéra nedostával veřejné peníze v rozporu s pravidly. A český stát se mezitím tvářil, že svěřenský fond je něco jako kouzelná skříň: dovnitř se vloží střet zájmů a ven vyjde čistá politika.
- Babišova vláda zatím od počátku působí jako kořistnický projekt, který si postupně sahá na instituce, média, energetiku, zahraniční politiku, odborné rady, občanský sektor, lidskoprávní agendy i vztah k Ústavnímu soudu. Ne všechno je převrat. Právě proto je to nebezpečné. Demokratické pojistky se často neodmontují najednou. Odšroubují se po jedné, pokaždé s důvodovou zprávou.
- Nejdůležitější je právě tyto pojistky vracet do hry a používat, bránit a posilovat: soudy, volby, Senát, opozici, nezávislá média, občanské organizace, samosprávy, odbory, profesní komory, univerzity, veřejný tlak, právní kroky, demonstrace, petice, kontrolu veřejných zakázek, watchdogy, podporu lidí, kteří ještě drží instituce zevnitř.
- Je to dlouhá, únavná a protivná údržba demokracie. Jenže demokracie je právě tohle: ne heroická scéna na náměstí jednou za deset let, ale každodenní odmítání toho, aby si stát někdo odnesl domů.
- Je také třeba přestat si lhát o jednoduchém nepříteli. Ne každý volič Babiše je ruský agent, hlupák nebo morálně ztracený tvor. Část společnosti je skutečně zasažená propagandou, strachem, vztekem, ekonomickou nejistotou a informačním bahnem. Pokud se z ní udělá jednolitá masa nepřátel, demokraté si sami zúží prostor, kde se dá ještě něco změnit. Demokracie se nebrání jen tím, že přesvědčuje přesvědčené. Musí umět mluvit i s lidmi, kteří jí přestali věřit.
- Strach je pochopitelný. Ale strach není strategie. Strategie je vědět, co bránit, koho podpořit, kde být vidět, kdy mluvit, kdy se soudit, kdy demonstrovat, kdy organizovat sousedy a kdy prostě vydržet u práce, která není hrdinská, ale bez ní se stát rozpadne jako domeček z karet.
Závěr
Protože sektor SOL-3 pravidelně ukazuje, jak snadno se dá veřejný prostor zaplavit strachem, vztekem a pohodlnou lží, hodí se připomenout i pár obyčejných obranných návyků:Zastavit se. Ověřovat. Nevpadnout každému rozhořčení do náruče jen proto, že nám zvedlo tlak. Všímat si, kdo mluví, odkud bere informace, co tím sleduje a jestli nám náhodou jen netlačí do hlavy další emocionálně výživnou kaši. Nesdílet všechno, co vypadá naléhavě. Nevěřit jedné informační stravě. A mít kolem sebe lidi, kteří se navzájem dokážou zastavit větou: „Počkej, tohle mi nesedí.“
Kognitivní imunita není luxus. Je to základní civilizační údržba. Takové čištění zubů pro mozek. Jen s tím rozdílem, že když v tomto případě zanedbá hygienu příliš velké množství lidí najednou, neodnese to jen jedna čelist.