 |
| Zdroj: Fotobanka Pixabay |
Období: 6. 7. – 19. 7. 2026
Stav druhu: Někteří jedinci druhu Homo sapiens znovu a znovu trpělivě staví lávky: mezi spojenci, institucemi, občany, vědou a praxí. Jiní je podřezávají, lámou nebo pálí. A další je opatřují závorou, mýtnou bránou nebo policejní hlídkou s kvótou, čímž lávku časem zatíží natolik, že se zhroutí sama.
1. Zpráva o stavu společnostiStav druhu: Někteří jedinci druhu Homo sapiens znovu a znovu trpělivě staví lávky: mezi spojenci, institucemi, občany, vědou a praxí. Jiní je podřezávají, lámou nebo pálí. A další je opatřují závorou, mýtnou bránou nebo policejní hlídkou s kvótou, čímž lávku časem zatíží natolik, že se zhroutí sama.
SVĚT
V minulých dílech jsme viděli:- Červené čepice v USA, motorové pily v Argentině a další lokální varianty téhož planetárního folkloru: majetek jako důkaz ctnosti, věznice jako politický program, testosteron jako náhražka státnictví a národní vlajku jako univerzální utěrku na svědomí.
- Americký Nejvyšší soud, který v několika rozhodnutích připomněl, že i republika založená vzpourou proti koruně si po čase dokáže vyrobit moc, za kterou by se anglický král nemusel stydět. K tomu bizarní oslavy 250 let nezávislosti s lidmi, kteří si nezávislost nejraději rezervují pro sebe a ostatním nabízejí bič, plot a malý dvorek.
- Trable ministra války, debatu o odpovědnosti za Gazu i íránský smutek, vztek, frustraci a demonstraci síly pod černou látkou. A také fragmenty, které po sobě zanechává civilizace, když se pohne příroda: záchranáři, nemocnice, voda, elektřina, důvěra, organizace – a schopnost nelhat ani tehdy, když jsou kamery zapnuté a lidé ještě leží pod troskami.
- Planeta SOL-3 tím znovu připomněla, že krize většinou neodhalí nic nového. Jen strhne tapetu.
- Světová bezpečnost se v roce 2026 nepozná podle toho, kdo se na společné fotografii tváří nejvíc státnicky. Už to není póza, ale jen nudná tabulka kapacit. Což je pro politické samečky druhu Homo sapiens se zálibou v pózách smutné, ale pro přežití severoatlantické civilizace poměrně užitečné.
- Summit NATO v Ankaře nepřinesl jednu velkou větu, která by změnila dějiny. Spíš ukázal, že se dějiny mezitím přesunuly do továren, objednávek, licencí, muničních linek, radarů, dronů a transportních letounů. Aliance znovu potvrdila článek 5, podporu Ukrajině a transatlantickou vazbu, ale skutečný tón summitu byl méně slavnostní a víc provozní: kdo co vyrobí, kdo co zaplatí, kdo co dodá a kdo přestane předstírat, že bezpečnost je položka pro horší časy.
- Trump si z Ankary odvezl příběh o spojencích, kteří konečně zvyšují obranné investice a pomáhají americkému průmyslu. Erdogan zase příběh o Turecku jako nepostradatelném hostiteli a hráči, který chce zpět do velkých zbrojních schémat Západu.
- V jedné z prvních zpráv SOL-3 byla zmíněna jména smrtelně postřelených lidí Renée Good a Alexe Prettiho a postřeleného Julia Sosa-Celise. Problém nebyl jen v okamžiku, kdy na ně agenti ICE vystřelili, ale i potom: mlžení, zdržování, nedostatek transparentnosti a instituce, která se chovala, jako by odpovědnost byla volitelný doplněk výbavy. V Minnesotě státní zástupci teprve nyní získali důkazy, které federální úřady dříve zadržovaly.
- Od té doby se přes zprávy převalily Írán, Ukrajina, NATO, klima, Česko, Babiš, Trumpovy další geopolitické nápady a obvyklý lidský ohňostroj.
- Trumpova administrativa teď po dalších dvou smrtících střelbách během jednoho týdne konečně nařídila ICE ukončit hon na lidi v autech. Jakmile se právo změnilo v hon, lidé se změnili v položky. Jenže položka se často lekne, ujíždí nebo jen sedí v autě ve špatné chvíli – a ozbrojený zástupce státu občas vystřelí dřív, než pochopí třeba větu: „Ok, příteli, to je v pořádku.“
- Kauza Jeffreyho Epsteina se znovu vrací na scénu jako špatně léčená vyrážka. Zákonodárci kolem republikána Thomase Massieho a demokrata Ro Khanny představili Epstein Files Transparency Act II – druhý pokus donutit ministerstvo spravedlnosti zveřejňovat a odůvodňovat to, co podle původního zákona zveřejňovat a odůvodňovat mělo. Mocní lidé by měli být kontrolováni i když nosí čepici vašeho oblíbeného vůdce.
- Trump roky živil svět, v němž se za každým závěsem skrývá tajný seznam a za každými dveřmi elita chráněná systémem. Teď část jeho vlastního tábora žádá: dobrá, ukažte tedy papíry. V papírech jsou příběhy lidí, které systém moci rozebíral na části: kontrola, hrozby, tělo jako nástroj, lékaři, peníze, strach a dokonalá jistota predátora, že svět kolem něj bude dlouho uhýbat pohledem.
- Kanada hoří, kouř dusí americký Středozápad, severovýchod i velká města. Klimatická krize tím získává další vrstvu: sucho, horko, evakuace a nemocné plíce. Donald Trump odpovídá hrozbou cel.
- Když sousedovi hoří dům a kouř jde k vám, máte v zásadě dvě možnosti. Buď pomůžete hasit, protože oheň nezná hranice, nebo vytáhnete sazebník a oznámíte, že kouř bude nově tarifně zpoplatněn.
- Americké údery zasáhly Írán sedmou noc po sobě. Írán odpovídá útoky na americké a spojenecké cíle v regionu, Hormuz se mění v geopolitickou tepnu se zánětem a světový trh s energií zjišťuje, že jedna úžina může držet za krk víc ekonomických plánů než celá knihovna vládních strategií.
- Trump oznámil, že Spojené státy převezmou kontrolu nad průlivem a roli „strážného anděla“ a měly by za to dostat zaplaceno. Současně obnovují blokádu íránských plavidel a pokračují v úderech proti Íránu.
- Hormuzským průlivem prochází zhruba pětina světových zásob ropy a významná část LNG. Když se tahle tepna sevře, zvýší se náklady na dopravu, hnojiva, energie, potraviny – což nakonec pocítí i člověk, který o Hormuzu v životě neslyšel. Takže znovu – teď má tahle oblast strážného anděla, který nejprve rozkolísal region válkou, pak nabídl ochranu, vytasil se s výpalným a celé to nazval bezpečnostní politikou.
- Tady se nestaví lávka, ale jen sloupek s nápisem: „Tudy se projede, až zaplatíte mému egu, mé flotile a mé představě, že svět je soukromé parkoviště.“
- Netanjahu je politický přeživší, který už mnohokrát vypadal odepsaný a pokaždé se vrátil jako špatně zakopaný kabel pod napětím. A sama izraelská volební matematika je disciplína, při níž by i kvantový fyzik chvíli hledal kapesník.
- Přesto říjnové volby nabízí zajímavý vývoj maďarského střihu. Objevil se muž, který má podle průzkumů reálnou šanci uspět: bývalý náčelník generálního štábu Gadi Eisenkot. Jeho nová centristická strana Yashar! se v některých průzkumech dostala před Likud a Eisenkot vede i v osobním srovnání vhodnosti na premiéra. Je to bývalý generál, který seděl ve válečném kabinetu, odešel po sporu o strategii a nabízí Izraelcům něco, co po letech Netanjahuovy vlády zní skoro exoticky: odpovědnost.
- Eisenkot není záruka lepší budoucnosti. Nicméně se ukazuje, že část společnosti už nechce jen další kolo stejného vůdce, stejné války, stejné výmluvy a stejné eroze institucí.
- Kardinál Pierbattista Pizzaballa, latinský patriarcha Jeruzaléma, označil situaci v Gaze za katastrofu a upozornil i na zhoršování poměrů na Západním břehu: „Neexistuje zde právní stát,“ řekl. Zákony podle něj buď neplatí, nebo se nevztahují na Palestince. Osadníci si zřizují checkpointy, kácejí stromy a brání lidem obdělávat vlastní půdu.
- Vatikán obnovil svůj finanční závazek vůči UNRWA a popsal ho jako konkrétní projev solidarity s palestinskými uprchlíky a důvěry v humanitární poslání agentury. V době, kdy se kolem Gazy vede tolik ideologických bitev, je to malá, ale důležitá lávka k lidem, kteří potřebují jíst, pít, léčit se a přežít.
- Není to omluva Hamásu, ani popření izraelských obětí, ale humanitární minimum. Chléb, voda, léky a právní stát jako poslední tenké prkno civilizace. A pokud se i tohle minimum začne podmiňovat tím, zda se oběť vejde do našeho politického příběhu, pak už nestojíme na lávce, ale po kolena v bahně.
- V Austrálii prohrál pianista Jayson Gillham spor s Melbourne Symphony Orchestra poté, co mu orchestr zrušil vystoupení po jeho projevu o Gaze. Soud rozhodl, že nešlo o diskriminaci kvůli politickému přesvědčení, ale o reakci orchestru na reputační a provozní dopady. Kultura je ráda za odvahu, dokud nepřijde na fakturu. Pak se náhle začne zkoumat, zda svědomí mělo smluvně schválený časový slot mezi druhou a třetí větou.
- Čínu není dobré házet do jednoho pytle s Ruskem. Kdo je smíchá do jedné šedé kaše, ušetří sice čas, ale ztratí schopnost rozumět tomu, co se na planetě SOL-3 skutečně děje.
- Rusko je fosilní, revizionistické, válečné impérium, které pořád žije v minulosti. Čína je jiný typ mocnosti. Je také autoritářská, tvrdá a velmi nebezpečná pro každého, kdo má rád svobodu, nezávislá média, menšiny, občanskou společnost a možnost říct straně, že se mýlí, aniž by se mu zúžil životní prostor. Ale zároveň je to mocnost technologická, průmyslová, inovační a strategicky trpělivá. Nežije z nostalgie, intenzivně staví budoucnost.
- V klimatické transformaci hraje Čína důležitou roli. Nestaví se proti vědeckému poznání jako fosilní lobby s vlajkou v ruce. Naopak lije obrovské peníze do zelených technologií, ovládá solární panely, baterie, elektromobilitu a část světa se bude dekarbonizovat pomocí čínských technologií.
- Na druhé straně Čína pořád masivně využívá uhlí a fosilní zdroje. Její zelená transformace není romantická pohádka o harmonii s přírodou, ale tvrdý státní projekt energetické bezpečnosti, průmyslové dominance a geopolitické moci. Solární panel na střeše má z ekonomických a geopolitických, nikoliv ekologických důvodů.
- Průzkum Pew ukazuje, že Čína je dnes v mnoha zemích vnímána pozitivněji než USA a více lidí vyjadřuje důvěru v Si Ťin-pchinga než v Donalda Trumpa. Amerika s Trumpem je dnes důvěryhodná jako lávka po jarní povodni. Čína stojí vedle s betonem, úvěrem, bateriemi a trpělivým úsměvem. Nevypadá svobodně, ale aspoň drží pohromadě.
- Mezinárodní olympijský výbor uvolňuje cestu ruským sportovcům zpět do mezinárodních soutěží. Formálně se mluví o neutralitě, individuálních sportovcích a oddělování lidí od státu. Jenže Rusko se nedopustilo jen drobného diplomatického přešlapu mezi dvěma zápasy, ale vede útočnou válku proti Ukrajině, unáší děti, bombarduje města a systematicky používá sport, kulturu i „neutralitu“ jako součást státní propagandy.
- Kreml podobné kroky vítá, protože každý návrat ruských sportovců do mezinárodního provozu se dá doma dobře prodat. V ruském systému je sport dlouhodobě součástí státní reprezentace, armádních klubů, propagandy a mýtu o velmoci.
- Ne každý ruský sportovec je vrah a kolektivní vina je špatný směr. Pokud má však ruský sportovec soutěžit, nestačí říct „jsem neutrální“. Neutrální vůči čemu? Vůči invazi? Vůči okupaci? Vůči mrtvým ukrajinským sportovcům, kteří už na žádné závody nepojedou, protože jejich stát byl napaden a oni šli bránit domov? Neutralita uprostřed zločinu je jen dobře vyžehlené mlčení.
- Lávky mají smysl tam, kde vedou k rozhovoru, odpovědnosti a možnosti změny. Nemají sloužit k tomu, aby agresor pohodlně přešel zpátky do civilizované společnosti, zatímco na druhém břehu ještě doutnají trosky.
- Obnovitelné zdroje se v roce 2025 poprvé po více než sto letech staly největším světovým zdrojem elektřiny a předběhly uhlí. Solár a vítr už nejsou dekorace pro zelené prezentace, ale hlavní motor růstu výroby elektřiny.
- Homo sapiens objevil, že obří termojaderný reaktor nad hlavou lze využít i jinak než k opalování, stížnostem na vedro a výrobě klimatické úzkosti.
- Ale – poptávka po elektřině dál roste, fosilní zdroje nezmizely a procenta v grafu někdy klesají i zdrojům, které v absolutním množství neklesají.
- Přesto je to zlom. Uhlí už není neotřesitelný král elektřiny. Jen starý černý nájemník, kterému se snad konečně začíná balit kufr.
- Japonsko upravilo pravidla císařského nástupnictví, ale zákaz císařoven zůstal. Tradice tak opět zvítězila nad biologickou realitou, demografií a veřejnou podporou ženské nástupnictví. Některé instituce se bojí žen tak vytrvale, až raději začnou řešit, kde sehnat dostatečně vhodného muže z genealogického sklepa.
- Evropská unie zakázala dovoz súdánského zlata a vývoz rtuti a kyanidu do Súdánu. Nejde o symboliku. Zlato je v súdánské válce jedním ze zdrojů financování násilí. I krásný kov může být jen elegantně naleštěná krevní sraženina v globálním obchodě.
- Indie vypustila do vesmíru první soukromě vyvinutou orbitální raketu Vikram-1. Další připomínka, že nízká oběžná dráha už není romantické nebe nad lidskou hloupostí, ale infrastruktura, trh, prestiž, obrana a budoucí bojiště.
- Sama planeta se tentokrát otřásla u pobřeží Mexika a Guatemaly. Došlo k zemětřesení o síle 7,3; tsunami varování bylo později zrušeno.
EVROPA
V minulých dílech jsme viděli:- Bohatou a rozvinutou společnost, která o sobě neustále pochybuje a tváří se, jako by bydlela ve zchátralé garsonce nad nádražím. A vedle ní rychlé sebejisté blby, kteří nepochybují nikdy, protože pochybnost vyžaduje vnitřní prostor, a ten byl zřejmě pronajat na sklad sloganů.
- Gravitační sílu Evropské unie – přitahuje nejen jednotlivce druhu Homo sapiens, ale celé země. Kdyby byla EU opravdu tak odpudivá, slabá, totalitní a mrtvá, jak o ní roky vyprávějí její hateři, nestála by před jejími dveřmi fronta na členství. Fronty se obvykle nestojí na rozklad. Na ten se spíš čeká z bezpečné vzdálenosti a s popcornem.
- Legitimizaci režimu, který systematicky zbavuje afghánské ženy a dívky základních práv, a výměnný obchod, v němž se lidská práva zabalí do kufru a odbaví jako nadměrné zavazadlo. Viděli jsme Británii pokračující v oblíbené disciplíně poslední dekády: hledání premiéra, který vydrží déle než jogurt v lednici spolubydlících.
- Ruské vojáky, kteří vítězí hlavně v kremelské propagandě, zatímco v reálné válce umírají po tisících. A ruskou periferii připomínající týranou ženu: z okna vidí Asii, moře a svět, který by bez moskevského krunýře možná dával větší smysl, ale pořád nemá dost sil odejít ze vztahu, který ji ničí a už dávno nic dobrého nepřináší.
- Ukrajinu, která rozbila mýtus o neporazitelném ruském medvědovi a připomněla, že agresor nemá nárok na pohodlí domácího publika. Viděli jsme jachtu Graceful, zvanou Kosatka, která priority Kremlu vysvětluje lépe než jakákoli tisková konference: lidé jsou spotřební materiál, území ideologie, ropné terminály problém – ale pánova luxusní kocábka, ta musí přežít.
- Podněstří, Krym a Bělorusko jako uzly, bez nichž se o míru v Evropě nedá mluvit vážně. A také věci nečekané: vzdušné motocykly, buginy jako ze sci-fi a vyšívanky v kouzelné zemi Nippon.
- Vedro. Británie překonala červnový teplotní rekord, Francie zažila nejteplejší den od začátku měření, ve Španělsku padaly červnové průměry a Itálie vyhlašovala červené výstrahy. Klimatická změna má tu drzost, že nečeká na koaliční dohodu, tiskovou konferenci ani kulturní válku. Prostě dorazí a zahřeje místnost.
- Bezpečnost není póza, ale práce. Je třeba zajistit výrobu, munici, průmysl, plán, spojence a mít schopnost nevyrábět z každého summitu domácí grotesku. Z toho důvodu pozorovatel přejímá informace raději od praktických Finů než od chaotických Čechů.
- Finové rozhodně nepůsobí jako „nová země NATO“. Jsou uvnitř. Integrovaní. Užiteční. Menší stát, který se chová jako bezpečnostní producent, ne jako pasažér s poznámkami k ceně jízdenky.
- Finský prezident Alexander Stubb popisoval dobrou a konstruktivní atmosféru na summitu NATO. Hlavním výsledkem bylo udržení jednoty, politické přijetí větší evropské odpovědnosti a její praktické posouvání přes obranný průmysl, společné nákupy a nové kontrakty. Bezpečnost se přestává tvářit jako abstraktní hodnota na slavnostním projevu a začíná se počítat v továrnách, licencích, munici, radarech, bateriích a výrobních linkách.
- Téměř ve všech vystoupeních se nějakým způsobem skloňovala Ukrajina. Její význam pro evropskou bezpečnost je obrovský. Evropa od Ukrajiny získává zkušenosti z moderní války, z používání dronů, z nastavení protivzdušné obrany, logistiky, odolnosti a schopnosti rychle reagovat na změny, což je skill, ve kterém Evropa trochu pokulhává.
- Evropa ukrajinskou válečnou zkušenost stále víc zapojuje do vlastní bezpečnostní architektury. V Paříži se sešla koalice ochotných a místo dalšího tradičně slavnostního soucitu přinesla konkrétnější bezpečnostní rámec: Ukrajina a devět evropských zemí oznámily záměr budovat společnou schopnost obrany proti balistickým raketám. Cílem není jen pomáhat Ukrajině přežít další zimu, ale využít její válečnou zkušenost k obraně Evropy jako celku.
- V první sestavě jsou Francie, Německo, Británie, Itálie, Nizozemsko, Dánsko, Norsko, Španělsko a Švédsko. Česko mezi nimi není. To samo o sobě ještě nemusí znamenat konec světa. Plán má zůstat otevřený i dalším zemím. Ale je to nepříjemně výmluvný obrázek: zatímco část Evropy dorazila s materiálem, výkresy a výrobními kapacitami, jiní zcela mimo mísu plácali něco o tom, že by bylo dobré, kdyby to celé nějak vzniklo, nejlépe s jejich pozdě dodaným názvem.
- S Čínou řeší EU závislosti, technologie, klima, průmysl, suroviny, obchod, data, dodavatelské řetězce a otázku, zda se dá spolupracovat s režimem, který nechceme napodobovat, ale bez kterého se globální transformace těžko zvládne. Evropská komise svůj přístup formulovala přesně: de-risking, not decoupling – tedy snižovat rizika a závislosti, ne se úplně odstřihnout.
- Podle uniklých materiálů Rusko a Čína řeší způsoby, jak narušit nebo odstavit Starlink – systém, který je klíčový pro Ukrajinu, její komunikaci, drony, velení a přenos dat. Pro Evropu z toho plyne jediné: žádné romantické spoléhání na USA, žádné naivní objímání Číny. Vlastní kapacity. Vlastní odolnost. Vlastní průmysl. Vlastní obrana. A méně iluzí, protože ty jsou v geopolitice stejně užitečné jako papírový deštník v Hormuzu.
- Edward Lucas upozorňuje, že Rusko je dnes pravděpodobně příliš slabé na otevřenou válku s NATO, ale o to silněji útočí jinde: v psychologické, informační a sabotážní šedé zóně. Cílem není dobýt Vilnius nebo Varšavu. Cílem je přesvědčit Východoevropany, že je Západ nikdy nebude brát jako sobě rovné, a Západoevropany, že východní křídlo jsou nebezpečné horké hlavy.
- Devět zemí EU vyzvalo eurokomisaře pro sport Glenna Micallefa, aby Unie přestala financovat Mezinárodní olympijský výbor kvůli jeho rozhodnutí zrušit zákaz pro Ruský olympijský výbor. Dopis podepsali ministři ze Švédska, Estonska, Nizozemska, Litvy, Lotyšska, Polska, Rumunska, Finska a Dánska.
- Sportovní neutralita je krásné slovo, ale jen do chvíle, kdy se stane prádelnou pro stát, který vede útočnou válku, unáší děti, bombarduje města a každou mezinárodní normalizaci doma prodává jako důkaz, že svět už se zase unavil vlastními zásadami.
- Právní stát se pozná podle toho, zda si kromě chudých a bezmocných troufne i na mocné, hlasité a dobře nalíčené. Soud uložil Marine Le Pen tři roky vězení, z toho dva podmíněně a jeden rok domácího vězení s elektronickým náramkem. K tomu pokutu a zákaz výkonu veřejné funkce. Je vinna ze zneužití veřejných prostředků. Politicky to vytváří elegantní evropský paradox: vůdkyně strany, která ráda poučuje ostatní o pořádku, pravidlech a zneužívání systému, sama narazila právě na pravidla.
- Propaganda nezhasne jako lampička. Nezůstane zavřená v archivu, ale v hlavách, návycích a jazyce společnosti. Maďarská veřejnoprávní televize M1 po nástupu vlády Pétera Magyara dočasně zastavila zpravodajství. Na černé obrazovce se objevila omluva: „Veřejnoprávní média nesmějí lhát.“ V zemi, kde Viktor Orbán roky přestavoval veřejnoprávní média na státní propagandistický amplion, to zní skoro jako začátek detoxu.
- Maďarský parlament pod vládou Pétera Magyara přijal ústavní změnu, která míří na ukončení mandátu prezidenta Tamáse Sulyoka, zavádí i další reformy včetně protikorupčního úřadu a limitu mandátů poslanců. Je lákavé tleskat každému pádu orbánovského zbytku, ale rychlé ústavní řezání je vždycky nástroj, který se má držet v rukavicích. I návrat k právnímu státu může být nebezpečný, pokud se dělá nástroji, které předtím používal autoritář.
- Ruská válka nepotřebuje tank. Někdy stačí mladý člověk, sprej, památník a stará bolest, kterou lze znovu rozškrábnout. Impérium pracuje levně, když najde dost slabých míst v cizí paměti. Polsko řeší případ osmnáctiletého mladíka obviněného ze sabotáží pro Rusko. Většina činů měla mířit na citlivé polsko-ukrajinské historické rány.
- Británie se seznamuje s érou Andyho Burnhama. Ten se podle Guardianu dostal hned první týden pod tlak kvůli možnému obratu Labour Party v otázce nových licencí na těžbu ropy a plynu v Severním moři.
- Energetická bezpečnost je skutečný problém, jenže nové fosilní sliby mají zvláštní vlastnost – tváří se jako řešení krize, kterou zároveň pomáhají udržovat při životě. Topit dál pod kotlem u hořící planety je přinejmenším žánrově odvážné.
- Londýn spustil mapu chladných veřejných prostor a podobné mapy vytváří i občanská společnost zdola ve více městech. Vznikají klimatické přístřešky, chladicí stanice, mapy knihoven, muzeí, kostelů, koncertních sálů a dalších míst, kam může člověk v horku utéct. Úroveň civilizace se pozná i podle toho, že najde chladné místo pro starého člověka ve třetím patře bez výtahu.
- Balkán není uzavřená kapitola, ale kniha položená příliš blízko ohně. Stačí jedna věta člověka ve funkci a znovu je cítit kouř. Srbská ministryně Snežana Paunović pronesla větu, která by v civilizované politice měla znamenat okamžitý konec kariéry: prohlásila, že kdyby byla na místě Slobodana Miloševiće, „etnicky by vyčistila Kosovo“.
- Válku z let 1998–1999 ukončilo bombardování NATO a stažení srbských sil; zemřelo přibližně 13 tisíc lidí, převážně kosovských Albánců, a vztahy Srbska a Kosova zůstávají dodnes křehké.
- Výrok ministryně ukázal, co zůstává i po letech pod kůží, zatímco se navenek mluví o evropské cestě, stabilitě regionu, dialogu a normalizaci vztahů. EU výrok odsoudila.
- Válka se přesouvá z frontových šipek do logistiky. Palivo, trajekty, tankery, sklady, mosty a přístavy jsou stejně důležité jako tanky na bojišti. Někdy důležitější.
- Velitel ukrajinských dronových sil Robert Brovdi oznámil zásah až jednadvaceti lodí v Azovském moři. Jedná se většinou o tankery takzvané stínové flotily, které zásobují okupovaný Krym palivem. Když se zásobování začne měnit v ohnivou atrakci u Kerče, okupant zjišťuje, že anexe je snadnější na tiskové konferenci než v provozu.
- Ukrajina tím Rusku připomíná nepříjemnou fyziku okupace: co si ukradnete, musíte udržet. Co chcete udržet, musíte zásobovat. A co zásobujete přes moře, může začít hořet.
- Na Ukrajině se protestuje proti odvolání ministra obrany Mychajla Fedorova. A právě tahle nepohodlná, hlučná, válečná scéna je možná jedním z nejlepších důkazů, že Ukrajina je demokratická země – navzdory všemu, co o ní roky mele ruská propaganda.
- Ukrajinská společnost si zvolila odpor proti okupaci. A právě ona za tuto volbu platí nejvyšší cenu: životy, únavou, rozbitými městy, frontou, mobilizací, ztrátami, zimou, drony, raketami a každodenní nejistotou. Proto má také právo říct vlastnímu prezidentovi: tady podle nás děláte chybu.
- Protesty jsou připomínkou, že zdrojem moci v demokracii není jeden muž, jedna kancelář ani jeden generální štáb, ale občanská společnost. V některých zemích EU i v Americe by si občané mohli tuto poučku zapsat do svých osobních deníčků a každé ráno si ji připomenout.
- Opozice včetně Porošenkovy Evropské solidarity se toho samozřejmě politicky chytá. Tak politika funguje i ve válce; občas s hrdostí, občas s kalkulačkou v ruce. Ale redukovat celé protesty jen na Porošenka by bylo stejně pohodlné, jako vyhlásit, že Zelenskyj se najednou mýlí ve všem.
- I během války mohou v demokraciích lidé zároveň bránit stát, kritizovat vlastní vedení, bát se ruské propagandy, podezírat opozici z kalkulu a přesto trvat na tom, že moc musí své kroky vysvětlovat. Je to hlučné, nepohodlné a pro Moskvu jistě lákavé k překroucení. Ale právě v tom je rozdíl mezi společností a režimem.
- V Rusku se dnes mluví i o fotografii zavražděného opozičního politika Navalného jako o „extremistickém symbolu“. Na Ukrajině lidé během války vyjdou do ulic a kritizují prezidenta. První případ ukazuje režim, který se bojí mrtvého na obrázku, druhý společnost, která si i pod palbou hlídá právo mluvit. Kdo v tom nevidí rozdíl, ten buď nedává pozor, nebo má v hlavě zapnutý ruský dabing.
- Ukrajinské drony už zasáhly mnoho ruských cílů hluboko ve vnitrozemí Ruska. Tentokrát např. sklady Wildberries, ruského internetového retailového obra. Zemřeli lidé a desítky dalších byly zraněny. Válka už dávno není cizí katastrofa pro domácí reality show. Vrací se na cestách, potrubích, skladech, terminálech a výdejních místech impéria.
- Rusko o svém válečném tažení nepochybuje. Když docházejí pohonné hmoty, ptá se, proč občané pořád někam jezdí. Palivovou krizi řeší omezením prodeje, zákazem vývozu pohonných hmot nebo povolením horší kvality benzínu.
- Putinův režim se nebojí ani tak armád NATO, jako spíš ostrůvku slušnosti v hlavě starého fyzika. Za nesouhlas s válkou byl odsouzen 71letý fyzik Viktor Kazakov z Novouralsku. Mluvil o „maličkém lidském ostrůvku“ slušnosti a zdravého rozumu uprostřed města, které podporovalo invazi. V normální zemi by taková věta zněla jako projev svědomí, v Putinově Rusku je to materiál pro spis. Autoritářský režim nesnáší ostrůvky. Ani malé a už vůbec ne lidské.
- Ruský protiválečný politik Boris Naděždin byl krátce zadržen kvůli obrázku Alexeje Navalného, který se objevil ve starším online rozhovoru. V Rusku už zjevně nestačí člověka zabít, umlčet nebo vymazat z voleb. Režim musí kriminalizovat i jeho obraz. Tak moc se bojí mrtvých, kteří připomínají, že někdo kdysi říkal pravdu nahlas.
- U tureckého Bodrumu se podle ruského exilového webu Vjorstka a dat MarineTraffic shromáždily jachty nejméně šesti ruských miliardářů nedaleko plavidla Victoria spojovaného s nejbližším Putinovým okolím. Důvod náhlé koncentrace luxusních lodí není známý. Symbolika ano. Rusko posílá jedny občany do zákopů a druhým nechává moře, paluby a bezpečný odstup od krve, která jejich svět drží nad vodou.
- Ruský oligarcha Andrej Melničenko publikoval v Economistu esej o čtyřech možných scénářích ruské budoucnosti. Rusko podle něj může skončit jako závislý přívěsek Číny, izolovaný militarizovaný stát po vzoru Severní Koreje, rozvrácená země vnitřních bojů o zdroje a moc, nebo chudý evropský okraj po vyčerpávající válce.
- Melničenko je člověk z nitra ruské oligarchické vrstvy, která z Putinova systému dlouho bohatla, mlčela, přizpůsobovala se a kupovala si vzdálenost od důsledků. Jeho hlas je zajímavý. Ukazuje, že i v salonku první třídy začíná být cítit kouř z motoru.
- V ukrajinském parlamentu vystoupil Džambulat Sulejmanov, představitel čečenského národněosvobozeneckého hnutí Čečenská sjednocená síla. Rusko podle něj nelze demokratizovat bez dekolonizace: impérium nepřestává být impériem jen proto, že změní ústavu, název nebo fasádu.
- Rusko není monolit. Je to impérium s mnoha národy, periferiemi a starými ranami, které Moskva drží pohromadě směsí strachu, dotací, násilí a státní televize. Evropa se samozřejmě bojí rozpadu jaderné mocnosti. To je rozumný strach. Méně rozumné by ale bylo dál snít o tom, že stačí vyměnit portrét v Kremlu a ze stejné imperiální konstrukce najednou vznikne pokojná federace.
- Severní Kavkaz je v tomto smyslu jedna z prasklin, kterou stojí za to sledovat. Ne proto, že by kdokoli měl lehkomyslně fandit chaosu. Ale proto, že mír po Rusku se nebude stavět jen s Moskvou, ale i s těmi, které Moskva po staletí považovala za vlastní materiál.
- Edward Lucas připomíná nepříjemnou věc: Rusko je sice příliš slabé na otevřený vojenský střet s NATO, ale to neznamená, že neútočí. Vybírá si levnější, špinavější a často účinnější bojiště. Naše mozky.
- Nikolaj Patrušev v rozhovoru pro ruský vládní tisk zkusil starý imperiální trik: vrazit klín mezi východ a západ Evropy. Východoevropanům vzkazuje, že jimi Západoevropané pohrdají, nikdy je nebudou považovat za sobě rovné a v rozhodující chvíli je nechají napospas. Západoevropanům naopak podsouvá obraz Východoevropanů jako nebezpečných horkých hlav, které chtějí zatáhnout kontinent do války s Ruskem.
- Nepotřebuje přesvědčit všechny. Stačí zasít pochybnost, že Estonce nikdo bránit nebude, že Poláci provokují a Litevci jsou blázni. Že se Britové bojí, Američané odejdou a NATO je jen papírový tygr. Že Západ je pokrytecký, rozdělený a v rozhodující chvíli couvne.
- Lucas připomíná i starý scénář operace pod falešnou vlajkou: zinscenovaný incident, který by mohl vypadat jako útok z území Polska nebo Pobaltí na Kaliningrad, aby vzniklo napětí, diplomatická krize, hrozba odvety, tlak na vyšetřování, odškodnění a především spor uvnitř NATO, který poukáže na nejednotnost.
- Válka pod prahem ozbrojeného konfliktu má jednu výhodu: oběť si dlouho není jistá, jestli už je opravdu napadena. Všechno se dá označit za incident, náhodu, selhání jednotlivce, neověřenou informaci, práci neznámých pachatelů nebo „přehnanou hysterii východního křídla“. A než se společnost shodne, že nejde o sérii náhod, ale o metodu, lávka důvěry mezi spojenci už může být prořezaná zespodu.
ČR
V minulých dílech jsme viděli:- Učebnicový rozdíl mezi vládnutím a kořistní správou: v prvním případě spravujete stát, ve druhém zjišťujete, co se z něj dá ještě odnést.
- Nekonečný domácí seriál o okopávání kotníků prezidenta, Babišově střetu zájmů, bytech a majetcích lidí z jeho okolí a trvalých pochybnostech, zda někteří aktéři zvládnou řídit trojkolku, natož stát.
- Vládu, která chápe Ústavní soud jako puč, veřejnoprávní média jako problém, odborníky jako překážku, vedra jako osobní odpovědnost občana – ale alkohol ve Sněmovně jako prostor pro osobní zralost. Pozoruhodná hierarchie priorit. Civilizace hoří, ale hlavně opatrně s prohibicí v zákulisí.
Rozhovor pro Türkiye Gazetesi, hádku o letadlo, akreditaci a prezidentskou roli. Ale za tím také rozebírání pojistek, obsazování pozic, oslabování institucí a přepisování veřejného zájmu na provozní potřeby mocenské většiny.
Pokus uvázat veřejnoprávní média na rozpočtové vodítko, uklidit lidskoprávní agendy do resortních šuplíků, osadit ministerstva loajálními a věrnými a instalovat Radima Fialu z SPD do čela dozorčí rady ČEZ.
Návrh omezit pravomoci prezidenta u stálých misí při mezinárodních organizacích.
Debatu o euru, v níž dál vítězí méně výhodná varianta, protože českou společnost často víc baví mávat symbolem v kulturní válce než řešit věcnou stránku. Totéž s levnými novými zdroji energie.
Stát, jehož vedení chápe digitální svět jako něco, co se dá vytisknout, secvaknout sponkou a založit do šanonu.
Pozoruhodný model krizového řízení: občane, přežij sám. Kdo má vodu, stín, klimatizaci a zdravé srdce, dostal lepší karty. Kdo ne, nechť se spoléhá na sousedy, rodinu, náhodu a modlitbu ke klimatizační jednotce.
Dividendy od Agrofertu před dalším kolem vyprávění, že střet zájmů je vlastně vyřešený, a slyšeli známý vzkaz: mohlo to být horší, buďte rádi.
Rozdíl mezi podnikatelem a oligarchou. Podnikatel podniká ve státě. Oligarcha se snaží zařídit, aby stát podnikal v jeho zájmu.
Rozdíl mezi úctou ke kultuře a touhou kulturu vlastnit. Protože kultura je v autoritářských rukou snesitelná jen tehdy, když stojí v pozoru, děkuje za dotaci a neklade otázky.
Renatu Veseckou v čele ústavně-právního výboru a její figurování ve spolku s jazykem čínské propagandy.
- Když se v zemi zřítí Rovnováha, metafora už si ani nebere kabát. Planeta SOL-3 tentokrát nešetřila scenáristickou doslovností a vydala jasnou zprávu o stavu společnosti, která si pořád myslí, že údržba je méně sexy než slavnostní otevření, méně viditelná než tisková konference a méně naléhavá než další kulturní válka.
- Beton stárne, výztuž rezne, klima přidává zátěž a instituce dělají to, co umí nejlépe: projednávají, odkládají, čekají, plánují a doufají, že fyzika bude mít trpělivost veřejné správy. Rovnováha se mezitím sesunula na silnici a cyklostezku. Nikdo nebyl zraněn, takže se to v českém provozním deníku řadí do kolonky „měli jsme štěstí“. Civilizace nepadá najednou. Zpočátku jen trochu koroduje.
- Ministerstvo kultury ve vlastním hodnocení dopadů označilo Klempířovu variantu převedení ČT a ČRo pod státní rozpočet za nejrizikovější. Varuje před oslabením nezávislosti, rozpočtovou nejistotou, politickým vlivem i korupčními riziky. Klempíř tvrdí, že jeho návrh obsahuje pojistky. Pojistka je užitečná jen tehdy, když není připevněná k rozbušce provázkem z programového prohlášení vlády.
- Veřejnoprávní média jsou důležitou součástí informační infrastruktury státu. Pokud nás samotné ministerstvo varuje před vlastním ministrem, je to červeně svítící výstražná kontrolka na palubní desce systému. S houkající sirénou k tomu. Kdo ji nebere vážně, dopadne jako hluchý Turek na pražské křižovatce.
- Ministerstvo pro místní rozvoj zpřesňuje pravidla pro drobné stavby a do hledáčku se dostávají přístřešky na auta. Jakmile přerostou zákonné limity, může se z praktického řešení na zahradě stát problém se stavebním úřadem.
- Kdyby si každý postavil, co chce a kam chce, krajina by brzy vypadala jak chráněná louka Tykačových ve Špindlerově Mlýně.
- Problém je v civilizačním dojmu, že český stát je nejsilnější tehdy, když kontroluje malého člověka. Stát, který se umí roky tvářit bezmocně u miliardových střetů zájmů, dotací, holdingových konstrukcí a legislativních mlh, najednou nachází úžasnou rozhodnost u přístřešku na zahradě.
- Homo sapiens český tak dostává další lekci z rovnosti před zákonem: všichni jsme si rovni, jen někomu přijde kontrola na pergolu a někomu metodika k optimalizaci reality.
- Voxpot popsal zákulisní roli rodiny Chodžajanových v SPD. Akop Chodžajan je oficiálně asistentem poslankyně Lucie Šafránkové, Diana Chodžajanová místopředsedkyní Mladé SPD.
- SPD, které si postavilo značnou část své politické identity na odporu k migraci, má ve vlastním provozu výraznou rodinu s migrační zkušeností. Problém není v tom, že lidé s migrační zkušeností dělají politiku. Nastává až poté, co tito lidé vysvětlují jiným migrantům, že migrace je civilizační hrozba.
- Akop Chodžajan navíc působil před svou politickou kariérou v brněnském nočním a erotickém byznysu. Nyní se převlékl do konzervativního kabátu, začal kázat o tradičních hodnotách a brání národ před mravním úpadkem. Zkrátka: SPD umí z migrace udělat hrozbu, z vlastenectví marketing a z tradičních hodnot kulisu, za kterou se vejde překvapivě pestrý zákulisní provoz.
- Summit NATO v Ankaře ukázal českou politiku v laboratorně čisté podobě. Vláda se nejdřív pokusila prezidenta Pavla odsunout, Ústavní soud jí do toho vstoupil, turecký protokol mezitím celkem klidně připomněl, že prezident je pořád hlava státu, a Erdogan ho pozval na neformální večeři lídrů. Domácí hierarchická kreativita tak narazila na mezinárodní protokol, který kupodivu nečetl české koaliční tiskovky.
- Babiš přijel se dvěma cíli: nedostat kartáč od Trumpa a ideálně si odvézt společnou fotku. Pavel mezitím mluvil o obranných výdajích, podpoře Ukrajiny a evropské schopnosti rozhodovat. Na společné fotografii stáli naši představitelé na opačných koncích. Náhoda? Nemyslím si. Prezident vpravo, premiér vlevo, mezi nimi aliance, bezpečnostní krize a pár desítek lídrů, kteří by raději řešili Rusko než českou domácí terapii.
- Babiš vystoupil na Severoatlantické radě jako poslední z dvaatřiceti lídrů, protože pořadí určovalo procento HDP věnované na obranu. Pro člověka, který rád přednáší o suverenitě, lehce ponižující.
- Babišova část delegace nakonec přislíbila příspěvek do amerického fondu, který pořizuje zbraně pro Ukrajinu. Prý to není totéž jako poskytnout Ukrajině prostředky na zbraně. SPD tomu „zjevně nerozumí“. Bouří se, protože její značka stojí na jednoduché větě: Ani korunu na zbraně pro Ukrajinu.
- Premiér Babiš i ministr Zůna (SPD) jednomyslně vysvětlují: neposíláme peníze Ukrajině přímo, posíláme je prostřednictvím amerického fondu, který koupí zbraně pro Ukrajinu. SPD stále nerozumí. Není to totéž, opakuje trpělivě Babiš. Samozřejmě, že není. Stejně jako si nedáte dort, pokud jen použijete lžičku k přesunu sousta do vlastního organismu.
- Na poměry SOL-3 je výsledek paradoxně lepší než motivace. V SPD sice praskne pár žilek, ale Ukrajina dostane zbraně, NATO uvidí alespoň nějaký český příspěvek a česká vláda si bude chvíli namlouvat, že to vyřešila pružně, jen to svět a SPD zvlášť nepochopili.
- Prezident Petr Pavel označil české vystoupení na summitu NATO v Ankaře za diplomatický výprask. Upozornil na Trumpovu formulaci, že všichni spojenci až na jednu specifickou výjimku pochopili význam zvyšování obranných výdajů.
- Někdy je diplomatická kritika nejostřejší ve chvíli, kdy zůstane zdvořilá. Spojenci nemusí zemi veřejně ponížit, aby jí dali najevo, že se chová jako pasažér s nárokem na bezpečnostní pás, ale s alergií na placení jízdného. Stačí pronést větu, kterou bez problémů pochopí všichni v místnosti, ale tak, aby dotyčný mohl doma ještě chvíli předstírat, že se mluvilo o někom jiném.
- Česko tedy v zásadě přijelo do Ankary s nejsilnější možnou ústavní sestavou, ale Homo sapiens český potvrdil, že i z takové výhody lze při troše snahy, ega a domácího marketingu vyrobit totální propadák.
- Už v únoru oznámil Babiš konec dosavadního formátu koordinačních schůzek nejvyšších ústavních činitelů k zahraniční politice. Prezident Pavel tehdy navrhoval pravidelná jednání s premiérem po čtyřech až šesti týdnech nebo podle potřeby.
- Po nepochopitelně roztříštěném zastoupení v Ankaře prezident Pavel znovu vybídl k pravidelnému setkávání a koordinaci zahraniční politiky, tedy nudnou, ale užitečnou civilizační činnost, při níž se lidé u stolu snaží předejít tomu, aby stát vypadal v zahraničí jako rozvodové řízení s vlajkou. Babiš k tomu nevidí důvod. Pozorovatel přemýšlí, jak tento člověk mohl kdy řídit cokoliv náročnějšího, než šlapací autíčko.
- Vláda není firma a premiér není majitel republiky. Členové vlády jsou placeni z veřejných peněz a mají povinnost snést otázky o svých rozhodnutích, motivech, vztazích i zájmech. Veřejnost má nárok na odpovědi. Aby je dostala, platí si média a novináře.
- Politik, který útočí na média, tedy útočí na právo veřejnosti ptát se. Politik, který uráží novináře, uráží veřejnost, kterou novináři zastupují. Politik, který si tiskovou konferenci nastaví jako monolog bez doplňujících dotazů a zmizí dřív, než se dostane na podstatu, útočí na právo občanů ptát se. Pohrdá veřejností nebo se jí bojí. A je důležité ptát se, proč.
- Novinář Radek Bartoníček se na vládní tiskovce ohradil proti tomu, že novináři často nemají skutečnou možnost reagovat. Pozorovatel oceňuje, že se ozval nahlas. Bez náročných otázek zůstane občanům už jen tisková zpráva, stranický klip a premiérův pocit, že veřejnost má hlavně poslouchat.
- Zkrátka, tiskovka není milost od vlády, ale součást kontroly moci. Demokracie se neláme jen u soudů a zákonů, ale také u ochoty odpovídat na položené otázky.
- Ve Zlíně hořela budova č. 34 v bývalém areálu Svitu. Hasiči vyhlásili zvláštní stupeň poplachu, část budovy se zřítila, nikdo však podle dostupných informací nebyl zraněn.
- Když shoří sklad malé nebo střední firmy, hoří práce, plánování, řemeslo, logistika a kus místního příběhu. Ve městě, kde boty nejsou jen produkt, ale skoro geologická vrstva identity, je to rána s nepříjemně symbolickým zápachem spálené kůže a dějin.
- Nadace Tomáše Bati přišla v budově č. 34 o celou edici baťovské literatury, tedy bezmála o třicet tisíc knih. To je jiný druh ztráty. Shořelo tiché skladiště lidské paměti a zkušenosti, péče a víry, že má smysl něco uchovávat pro druhé. Nadace proto pořádá sbírku na obnovu knihovny. Pojmenovala ji prostě: „Jdeme dál.“
- Homo sapiens občas narazí do něčeho křehčího, než je vlastní ego, a „Motoristy“ občas potká dopravní realita tak doslovně, až to přestává být vtipné. Filip Turek po nehodě se zdravotnickým vozem dočasně odložil poněkud zbytečnou funkci vládního zmocněnce pro Green Deal. Právní závěr nechme policii.
- Zůstává obraz: auta stojící na zelenou, černý mercedes jedoucí rovně z odbočovacího pruhu, zdravotnické auto na střeše, zraněný řidič a fanoušci, kteří místo odpovědnosti hledají záminku, proč ji po svém člověku nechtít. „Hlavně, že se nikomu nic nestalo.“
- Veřejná funkce není tuningový sraz a otázky médií nejsou projevem závisti. Je zcela relevantní ptát se: „Kdo platí vaše hračky? Za jakých podmínek je v pozici vládního zmocněnce užíváte? Proč nedokážete normálně odpovědět?“
- Ondřej Prokop z ANO skončil v politice, ale jeho majetková přiznání dále žijí vlastním životem. Ministerstvo spravedlnosti po kontrole předalo věc přestupkovému orgánu a podalo podnět finančnímu úřadu.
- Ve hnutí, kde se jinak majetkové otázky obalují do mlhy, emocí a výkřiků o kampani, je to téměř učebnicový případ vnitrodruhové hygieny: menší kus problému se odřízne dřív, než začne zapáchat moc blízko náčelníkova stanu.
- Zuřivý zastánce tradiční rodiny poslanec SPD Jaroslav Foldyna byl policií vykázán z domu kvůli podezření z domácího násilí. Současně mu byly odebrány všechny legálně držené zbraně. Vykázání potvrdil, vinu odmítá a zatím nebyl obviněn. Foldynovo urputné odmítání Istanbulské úmluvy začíná mít poněkud ironický kontext.
- U některých případů se část politiků a veřejnosti zoufale domáhá informace o národnosti pachatele, jako by bez ní nebylo možné pochopit podstatu zla. Ve výše uvedených případech nemluvíme o české národnosti. Vystačíme si s označením „pazgřivec“.
- Civilizovaný stát se pozná podle toho, zda právo na život platí i pro člověka, kterého si většina nechce vzít na plakát – Roma, člověka pod vlivem drog, člověka v krizi a člověka, kterého si většina nechce představit jako oběť.
- Evropský soud pro lidská práva zasáhl do případu smrti Stanislava Tomáše v Teplicích. Česko podle soudu porušilo právo na život, zákaz nelidského a ponižujícího zacházení i zákaz diskriminace. Policisté podle rozsudku drželi zranitelného člověka v nebezpečné poloze na břiše, nesledovali dostatečně jeho zdravotní stav a nezareagovali včas poté, co ztratil vědomí.
- Soud se netýkal jednotlivců, ale celého systému. Policie vinu odmítla. GIBS jí dala za pravdu. Systém se podíval do zrcadla a prohlásil, že je v pořádku. Evropský soud ho vyvedl z omylu.
- Stát má právo použít sílu, ale právě proto musí být tahle síla pod mimořádnou kontrolou. Policista není soukromý rváč v uniformě, ale prodloužená ruka veřejné moci. A když někdo zemře pod rukama státu, nestačí říct „postup byl v pořádku“ a zavřít složku.
- Klimatická změna nepřichází jako filmová katastrofa s dramatickou hudbou. Projeví se potichu, pomalu a nenápadně poklesem hladiny ve studni, zákazem napouštění bazénu, popraskanou půdou a suchými chuchvalci v místech, kde se obvykle zelenaly louky. Kraj, který se navenek prodává jako pohlednice s vinným sklípkem, meruňkou a západem slunce nad vinohradem, zjišťuje, že slunce bez vody není ta správná letní idyla.
- Modlíte se za vlahý zahradní deštík a dočkáte se průtrže s kroupami, vichřicí a intenzitou, která dílo zkázy dokoná. Rychlá voda rychle škodí. Pak rychle odteče, zoncna zarumpluje (slunce se rozžhaví) a celý cyklus se opakuje.
- Adaptovat se na vedro během jedné generace není lehký úkol. Pro začátek by snad stačila mapa chladných míst, jasné pokyny pro obce, domovy seniorů, školy, zaměstnavatele a nemocnice, krizové SMS, kontrola osamělých starších lidí a veřejná místa, kde se dá sednout, napít a přežít nejhorší hodiny dne. A hlavně stát, který chápe, že horko není kulturní válka, ale důsledek přírodních zákonů.
- Studenti z brněnského VUT poslali na oběžnou dráhu vlastní družici. Jmenuje se KOSTKA a je první českou družicí navrženou a sestavenou výhradně studenty. Vyvinul ji tým YSpace, do vesmíru ji vynesla raketa Falcon 9 společnosti SpaceX a po vypuštění se úspěšně ozvala a řídicí stanice na střeše FEKT v Brně přijala první data.
- KOSTKA je důkaz, že pod politickým nánosem pořád existuje země, kde mladí lidé dokážou čtyři roky pracovat na složitém projektu, spojit fakulty, zvládnout testy, čisté prostory, administrativu, průmyslové partnery, nervy a nakonec poslat kus vlastní práce do vesmíru.
- Když se člověk dívá jen na politiku, má chuť tento druh odepsat. Když se podívá na studenty, kteří pošlou vlastní družici do vesmíru, musí rozsudek alespoň odložit.
- Z místa, kde se veřejná debata o technologiích pohybuje mezi „zakázat dětem mobily“ a „nemáme na digitalizaci, protože se nám zase ztratil formulář“, přichází nápad, který spotřebuje méně výpočtů na to, aby řekl totéž, co velké jazykové modely. BottleCap AI kolem Tomáše Mikolova a Jaroslava Becka ukazuje, že umělá inteligence může být chytřejší tím, že méně plýtvá. Méně výpočtů, podobný výkon, nižší náklady.
- V době, kdy se kolem umělé inteligence staví nové chrámy z grafických karet, datacenter, marketingových slibů a spotřeby energie, je to skoro kacířská myšlenka. Možná budoucnost AI nebude stát jen na tom, kdo má největší model, ale také na tom, kdo ho dokáže přimět, aby se choval méně jako přemotivovaný konzultant placený od slova.
- Na druhu Homo sapiens je nutné ocenit každý okamžik, kdy se místo dalšího nafukování ega pokusí snížit spotřebu. Je to vzácné. Skoro jako kdyby se opice s laserovým ukazovátkem na chvíli rozhodla neoslepit sama sebe.
- A co teprve tenis!
Závěr
Úroveň civilizace neurčuje jen pevnost kamenných mostů, ale také ochota stavět křehké lávky. Mosty jsou bytelné, slavnostní a zpravidla bezpečné. Staví se dlouho, slibují provoz oběma směry, mají projektovou dokumentaci, statický posudek a někde v šanonu razítko. Pokud výjimečně spadnou, bývá to obrovský průšvih a překvapení pro všechny, kdo si do té chvíle mysleli, že beton nestárne, výztuž nekoroduje a fyzika trpělivě čeká na další rozpočtové období.Lávky jsou skromnější a rychlejší. Stačí pár prken, odvaha a důmysl Leonarda da Vinciho. Jsou pomíjivé a ne zrovna pohodlné. Mohou se zlomit a může to na nich klouzat. Člověk na ně vstupuje opatrně, jednou rukou drží balanc a druhou zbytky důstojnosti. Právě v tom je jejich síla. Umožňují nahlédnout na druhý břeh, aniž by člověk musel stavět celý most, podepsat ideologickou kapitulaci a spálit vlastní tábor. Umožňují zahlédnout jinou možnost, položit otázku, přinést zpět kus nové zkušenosti a neztratit při prvním kroku tvář.
Někdo lávku nevidí, někdo ji přehlíží a někdo ji rovnou zapálí, protože na druhém břehu zahlédl člověka s jiným názorem. To není příliš lichotivé, ale lidské. Naštěstí se dá lávka vždycky znovu a rychle postavit.
Bez lávek zůstanou lidé stát na svých březích, křičet přes proud a házet po sobě mokré argumenty. Což je sice oblíbený sport druhu Homo sapiens, provozovaný od jeskynních ohňů po sociální sítě, ale jako civilizační strategie to má jisté nedostatky.
Pravda musí umět dojít pěšky až k člověku, který se bojí, cítí se přehlížený, ponížený nebo unavený. Musí mluvit jazykem, kterému rozumí. Pokud má člověk pocit, že přijetím vašeho argumentu musí zároveň přiznat, že byl hlupák, brání se. Pokud si může zachovat tvář, lépe se mu udělá první krok.
Co tedy řešit na lávce?
- Nezačínat politikem, ale hodnotou.
Ne „Babiš je problém“, ale „vadí mi, když politik vlastní média, útočí na novináře nebo si plete stát s firmou“. - Nechtít konverzi, ale posun.
Cílem nemusí být okamžité obrácení na víru. Někdy stačí jedna pochybnost, jedna otázka, jedna trhlina v betonové jistotě. - Neříkat lidem, že jsou hloupí, ale ptát se, čeho se bojí.
Populista strach pojmenuje a zneužije. Demokrat ho často přeskočí a rovnou opravuje formulace. Což je lidsky možná přesné, ale komunikačně asi jako hasit požár komentářem k požární vyhlášce. - Přinášet příběhy, ne jen korekce.
Předsudek se často neláme grafem, ale konkrétním člověkem. Jménem, tváří, zkušeností. Člověk je bohužel tvor, který si někdy lépe pamatuje souseda než statistiku. Evoluce nepracovala s powerpointem. - Učit poznávat triky dřív, než dorazí lež.
Falešné dilema. Obětní beránek. „Všichni vám lžou.“ Vytržený graf. Fotka bez kontextu. Když člověk pozná mechanismus manipulace předem, nemusí se pak ze lži vyhrabávat jako jezevec z kanalizace.