Zpráva o sektoru SOL-3 / 019

dne

Rok 2026: Winston Churchill pronesl 19. září 1946 ke studentům na univerzitě v Curychu tato slova: „Děla přestala střílet. Boje skončily. Ale nebezpečí neskončila.“ V roce 2026 už bohužel neplatí první dvě věty. Poslední však zůstala beze změny.
Churchill tehdy studentům nabídl řešení: „Existuje lék, který […] by během několika let učinil celou Evropu, nebo její větší část, stejně svobodnou a šťastnou, jako je dnes Švýcarsko. Musíme znovu vytvořit evropskou rodinu – nebo alespoň tolik z ní, kolik dokážeme – a dát jí strukturu, v níž bude moci žít v míru, bezpečí a svobodě. Musíme vybudovat jakési Spojené státy evropské […] Jestliže zpočátku nebudou všechny evropské státy ochotny nebo schopny vstoupit do unie, musíme přesto začít spojovat ty, které chtějí a mohou.“
Osmdesát let od výzvy „Nechť Evropa povstane“ se znovu ukazuje, kdo zůstává spolehlivým a odpovědným členem evropské rodiny.

Období: 14. 9. – 27. 9. 2026

Stav druhu: Homo sapiens si vyrobil planetární problémy, poté je rozdělil podle státních hranic a čeká, zda se neurazí a neodejdou.

SVĚT

Čtyři zkoušky moci
  • António Guterres vystoupil 22. září naposledy před Valným shromážděním jako generální tajemník OSN.
  • Po deseti letech ve funkci shrnul stav světa větou, že jeho trhliny se změnily v kaňony. Války, nerovnost, klimatická krize a umělá inteligence nejsou oddělené problémy, ale jednotlivé kapitoly „příběhu moci“, kdo ji má, komu je odepřena, jak se používá a kam se přesouvá. Budoucnost určí čtyři její zkoušky: válka a mír, koncentrace bohatství a nerovnost, klimatická krize a umělá inteligence. Všechny se nakonec týkají toho, kdo ovládá sílu, peníze, energii, technologie, pravidla a budoucnost.
  • Podle Guterrese se moc proměňuje třemi způsoby: přesouvá se mezi státy, od vlád k několika soukromým společnostem a jednotlivcům a od lidí ke strojům. Výslovně zmínil informační toky, veřejný prostor, autonomní systémy a smrtící autonomní zbraně. Instituce přitom stále odpovídají rozložení světa před osmdesáti lety.
  • Lidská civilizace podle něj nezadržitelně směřuje k multipolaritě. Může z toho vzniknout fragmentovaný svět soupeřících bloků, nebo propojený systém opřený o společná pravidla. Základem je, aby zejména supervelmoci uznaly, že „jejich moc není tak super“. Vojenská síla sama nezajistí mír, ekonomická moc stabilitu ani technologická převaha bezpečnost.
  • Velmoc může rozbít mezinárodní dohodu, bombardovat souseda nebo vlastnit globální platformu, ale pořád nedokáže sama vyřešit válku, pandemii ani klima.
  • Ruskou invazi na Ukrajinu označil Guterres za brutální válku proti suverénnímu státu a zjevné porušení Charty OSN. O Gaze řekl, že rozsah zabíjení a ničení nemá během jeho působení ve funkci obdoby. Násilí, vysídlování a rozšiřování izraelských osad na Západním břehu podle něj vyvolávají přízrak etnické čistky. Súdán popsal jako válku o moc podporovanou vnějšími aktéry, která se změnila ve válku proti civilistům, zatímco svět odvrací pohled. Myanmar podle něj rovněž mizí z pozornosti navzdory násilí, vysídlování a růstu přeshraniční kriminality.
  • Požaduje obranu Charty OSN bez dvojích standardů, ochranu civilistů bez výjimek, přístup humanitární pomoci bez překážek a odpovědnost bez ohledu na to, kdo se porušení dopouští. Současně označil absenci stálého afrického zastoupení v Radě bezpečnosti za nespravedlivou a neobhajitelnou.
  • Klimatickou krizi popsal jako mezigenerační nerovnováhu, při níž jedna generace spotřebovává budoucnost té další. Dočasné překročení hranice oteplení o 1,5 °C je podle něj již nevyhnutelné. Fosilní společnosti po desetiletí používaly atmosféru jako otevřenou kanalizaci; pět velkých západních ropných firem vydělalo od ruské invaze téměř půl bilionu dolarů, zatímco mezinárodní veřejné finance na přizpůsobování rozvojových zemí klimatickým změnám dosáhly v posledním vykázaném roce jen 34 miliard.
  • Moc dnes plyne také z dat, výpočetní kapacity a algoritmů a je mimořádně koncentrovaná. Země s největšími schopnostmi v oblasti AI mají podle Guterrese také největší odpovědnost. Nutnost jejich spolupráce přirovnal ke kontrolním mechanismům mezi jadernými soupeři za studené války. Požadoval společné testování, sdílení informací o rizicích, mezinárodní rámec řízení a nezávislý dohled. Rozhodnutí o životě a smrti nesmějí být přenechána strojům a smrtící autonomní zbraně nemají mít v budoucnosti místo.
  • Svou řeč uzavřel slovy: „Moc práva musí převládnout nad právem moci.“
Když se sejdou státy OSN
  • Krátce poté, co Guterres žádal, aby moc podléhala právu, předvedl Donald Trump opačnou doktrínu: dostatečně úspěšné použití síly si své oprávnění vyrobí zpětně. „Zatímco ostatní mluvili, já jsem jednal,“ prohlásil. Válku s Íránem představil jako důkaz rozhodnosti a svůj další postup zúžil na dvě možnosti: dohoda, nebo „zničení Islámské republiky“.
  • Trump válku obhajoval jako preventivní zásah proti režimu, který podle něj odmítl diplomacii, směřoval k jaderné zbrani, podporoval terorismus a vraždil vlastní obyvatele. Důkaz správnosti svého rozhodnutí hledal především ve zničených cílech a oslabení protivníka. Otázky bezprostřednosti hrozby, právního oprávnění a konečného cíle války nechal stranou.
  • Společné politické prohlášení 50 států a Evropské unie před jednáním Rady bezpečnosti velmi přesně zachytilo rostoucí rozdíl mezi evropským a americkým pojmenováním války na Ukrajině. Signatáři vyzvali Rusko, aby přijalo úplné, okamžité a bezpodmínečné příměří, k němuž se Ukrajina přihlásila už v březnu 2025. Vedle členských zemí EU, včetně Maďarska a Slovenska, se připojily například Británie, Kanada, Austrálie, Japonsko, Jižní Korea, Izrael a Ukrajina. Spojené státy podpis nepřipojily.
  • Americká nepřítomnost neznamená, že USA odmítly samotné příměří. Při následném jednání Rady bezpečnosti je americký zástupce podpořil. Současně však důsledně mluvil o „obou stranách“, o nutných ústupcích „všech stran“ a zdůrazňoval, že nemá vyhrát ani jedna. Rusko jako agresora vůbec neoznačil.
  • USA se tedy s Evropou a dalšími státy nerozcházejí v tom, zda má válka skončit, ale v otázce, kdo za její pokračování nese odpovědnost a koho je třeba vyzvat, aby ji zastavil. Lze to vysvětlovat snahou prostředníka neznepřátelit si Moskvu. Jenže prostředník nemusí předstírat, že požár vznikl sporem ohně s domem. Právě rozpouštění rozdílu mezi agresorem a napadeným patřilo k důležitým zprávám letošního jednání OSN.
  • Petr Pavel přistoupil ke stejnému problému z opačné strany. Pravidla podle něj musí zavazovat především mocné státy, protože právě ony mají největší možnost je porušovat. Rusko jako stálý člen Rady bezpečnosti vede válku v přímém rozporu s Chartou OSN. Čína má dostatek moci a vlivu k předcházení konfliktům a ukončování válek, a tomu musí odpovídat i její odpovědnost. Úspěch reformy OSN se podle Pavla nebude měřit novými strukturami a slovníkem, ale její schopností chránit civilisty, prosazovat mezinárodní právo a skutečně jednat.
  • Také umělá inteligence se stala tématem několika projevů. Alexander Stubb řekl, že lidé musí „zůstat za volantem“. Petr Pavel formuloval stejný princip slovy: „Člověk musí zůstat tím, kdo technologii ovládá, a nikoli tím, kdo technologii podléhá.“ Evropě proto zbývá docela praktická otázka: kdo dnes drží volant a na čí straně Atlantiku se nachází vypínač?
  • Ve stejné době čelila Demokratická republika Kongo největší zaznamenané epidemii eboly ve svých dějinách. K 23. září evidovala 7 890 potvrzených případů a 3 799 úmrtí, tedy smrtnost přes 48 procent. Ohnisko způsobené virem Bundibugyo zasáhlo sedm provincií a dál se geograficky šířilo.
  • Státy OSN se přesto nedokázaly shodnout ani na nezávazné politické deklaraci o přípravě na příští pandemii. Americká zástupkyně odmítla „rozdělující ideologie bez obecně přijímané definice“ a neuzavřená jednání o sdílení patogenů, léčiv a vakcín. Z dřívější verze amerických připomínek vyplynulo, že Washington požadoval odstranit také odkazy na rovnost, solidaritu a všeobecný přístup k sexuální a reprodukční péči. Evropská unie zase odmítla ustanovení o duševním vlastnictví a transferu technologií. Dokument nebyl přijat konsenzem a Valné shromáždění se k němu má vrátit později.
  • Virus měl opět jednodušší proceduru. Nepotřebuje konsenzus, licenci ani společně přijatou definici solidarity.
  • Když 24. září vystoupil před Valným shromážděním Benjamin Netanjahu, desítky delegací opustily sál. Netanjahu je označil za „morální zbabělce“ a odmítl obvinění z genocidy v Gaze. Mezinárodní soudní dvůr o této otázce dosud nerozhodl a řízení stále pokračuje. Odchod delegací nebyl právním verdiktem, ale mimořádně viditelným politickým gestem a dalším dokladem rostoucí izolace Netanjahuovy vlády. Podobný odchod se odehrál už při jeho loňském vystoupení.
  • Islandská ministryně zahraničí Þorgerður Katrín Gunnarsdóttir mu o dva dny později odpověděla ze stejného pódia. Za morální zbabělce označila světové vůdce, kteří odmítají jednat o spravedlivém a trvalém míru, brání přístupu humanitární pomoci k lidem v zoufalé nouzi a opakovaně porušují mezinárodní právo.
  • Co se skrývá za slovem Gaza, přiblížil český farmaceut a člen Lékařů bez hranic Stanislav Havlíček, který tam působil v únoru a březnu 2024. Podal svědectví o zásahu domu výrazně označeného symbolem MSF. Izraelský tank na budovu 20. února 2024 vystřelil, dva členové rodin pracovníků MSF zahynuli a šest lidí bylo zraněno. Přesná poloha domu byla izraelské armádě opakovaně oznámena. Izraelský vojenský generální prokurátor letos v srpnu případ uzavřel bez zahájení trestního vyšetřování. MSF požaduje jeho přezkoumání nezávislým orgánem.
  • Havlíček je brutálně konkrétní. Vzpomíná na převazy popáleného dvouletého dítěte, pro něž byla použita jedna z posledních pěti ampulí morfinu na celé klinice. V roce 2026 zoufalý stav přetrvává. Podle MSF chybějí léky, zdravotnický materiál, voda i potraviny a přibývá podvyživených dětí a těhotných žen. Izraelské úřady navíc od začátku roku nepovolují vstup mezinárodních pracovníků ani zásob MSF do Gazy. Místní týmy pokračují v práci, dokud ještě mají s čím.
Kdo je hlasitější?
  • Svoboda projevu mnoho neznamená, smí-li někdo jiný předem rozhodnout, kdo dostane mikrofon. Pokus umlčet jeden hlas však někdy způsobí, že jeho sdělení převezmou hlasy mnohem silnější. Anebo někdo umlčí i je.
  • FCC v lednu zpřísnila výklad pravidla „rovných příležitostí“ pro kandidáty a zpochybnila, že politické rozhovory v zábavných pořadech automaticky spadají pod novinářskou výjimku. Zákon se nezměnil a každý případ se má posuzovat jednotlivě, právní riziko pro televizní stanice však vzrostlo. Pravidla se navíc vztahují na televizní vysílání, nikoli na YouTube.
  • Jimmy Kimmel tvrdí, že kvůli výhrůžkám FCC stáhl z vysílání rozhovor s Jamesem Talaricem, demokratickým kandidátem do Senátu, který v řadě průzkumů vede nad republikánem Kenem Paxtonem. Rozhovor nakonec zveřejnil právě na YouTube.
  • Výsledek je učebnicový. Během několika dnů video překonalo deset milionů zhlédnutí a stalo se Kimmelovým nejsledovanějším rozhovorem na YouTube za poslední dva roky. Co televize kvůli regulačnímu riziku neodvysílala, dostalo na internetu mnohonásobně větší publikum.
  • Předseda FCC Brendan Carr popírá, že by úřad rozhovor zakázal nebo někomu vyhrožoval. Moc však nemusí vydat přímý zákaz. Stačí vytvořit takové právní a ekonomické riziko, aby se médium umlčelo samo.
  • Sešly se tu dva jevy: chilling effect, kdy regulační tlak vede k preventivní autocenzuře, a Streisand effect, kdy právě nevysílání rozhovoru přivede k jeho náhradní verzi miliony lidí.
  • Podobný výsledek přinesla snaha odstranit politiku z amerického turné Eda Sheerana. Pořadatelé a provozovatelé stadionů vyřadili z programu rappera Macklemora kvůli jeho propalestinským výrokům. Politika vzápětí pohltila celé turné.
  • Na protest odešli všichni čtyři další předskokani i Sheeranova doprovodná kapela. Sheeran nakonec na prvním koncertě před plným stadionem odsoudil hrůzu 7. října, zkázu Gazy i systémovou nespravedlnost na Západním břehu a odmítl, aby provozovatelé stadionů předem schvalovali obsah vystoupení. Macklemore věnoval svůj milionový honorář palestinské pomoci.
  • Macklemore původně před stadionovým publikem zvolal „Free Palestine“, zdůraznil, že kritika izraelské vlády není útokem na Židy, a zazpíval protestní skladbu Hind’s Hall. Rozhodnutí pořadatelů udělalo z několika minut jeho vystoupení světovou událost.
  • Připomeňme také zprávu z 18. části SOL-3. Městské kulturní středisko v Třebíči preventivně zrušilo koncert kapely Ganifim, protože se obávalo politických vyjádření skupiny, která dříve podpořila kritické izraelské organizace. Kapela přitom žádný politický projev na festivalu neohlásila.
  • A když už jsme u Gazy, izraelští filmaři Rachel Szor a Yuval Abraham natočili dokument NAZA. Vychází z výpovědí 24 anonymních příslušníků armády a zpravodajských služeb a popisuje systém výběru cílů v Gaze včetně předem odhadovaných civilních ztrát. Jedno z nejzávažnějších svědectví tvrdí, že byl kvůli jedinému cíli schválen útok s možnými pěti sty civilními oběťmi.
  • Izraelská armáda tvrzení kategoricky odmítá. Svědci zůstávají anonymní a jednotlivé výpovědi zatím nelze nezávisle ověřit. Místo požadavku na jejich důkladné prověření však přišly výhrůžky filmařům a jejich rodinám. Vládní představitelé označili autory za zrádce a premiér Benjamin Netanjahu slíbil prosadit zákon umožňující odebrat občanství lidem, kteří podle něj „hanobí“ izraelské vojáky.
  • Čím hlasitěji vláda křičela „zrada“, tím více lidí se začalo zajímat o obsah filmu. Dokument oceněný zvláštní cenou poroty v Benátkách by titulky získal tak jako tak, izraelská vláda mu však pomohla postavit ještě větší mezinárodní reproduktor.
  • Třešničkou na dortíku je příběh prezidenta, který chtěl umlčet nepohodlná média a na chvíli místo toho umlčel sám sebe. Při slavnostním otevření nového heliportu odvysílal Bílý dům vlastní obrazový přenos, v němž Trumpova slova zcela přehlušil vrtulník.
  • CNN měla právě službu v pětičlenném televizním poolu. Když jí Bílý dům zabránil tuto úlohu plnit, ABC, CBS, NBC a dokonce i Fox News ji odmítly nahradit. Ostatní novináři dál informovat mohli, nevznikal však společný nezávislý televizní záznam.
  • To už není Streisand efekt, ale druhá možnost obrany: když moc vyhodí od mikrofonu jednoho novináře, ostatní nemusejí mikrofon převzít. Účast Fox News dodala rozhodnutí zvláštní váhu. Nebyla to solidarita jednoho politického tábora, ale obrana společných profesních pravidel. Všimli si toho čeští novináři? Měli by.
Trampoty s Trumpem
  • Bill Clinton: „Jsou dny, kdy se mi téměř nechce věřit tomu, co se děje v této zemi, kterou tolik miluji.“ Lidé u moci si podle něj vytvořili jedny zásady pro sebe a jiné pro všechny ostatní, proměnili státní moc v nástroj osobní odvety, stíhání nepřátel a potlačování svobody slova a z federální vlády udělali zdroj zisku pro sebe a své spojence. To podle Clintona porušuje ducha i literu ústavního ustanovení o požitcích.
  • V listopadu budou Američané rozhodovat o kontrole Sněmovny reprezentantů a Senátu, tedy také o tom, zda bude mít Donald Trump ve druhé polovině mandátu proti sobě Kongres schopný brzdit jeho kroky a vyšetřovat vládu. Senát navíc rozhoduje o prezidentských nominacích včetně federálních soudců.
  • Trump však výsledek nenechává pouze na voličích. Na jeho výzvu začaly republikány ovládané státy mimo obvyklý desetiletý cyklus překreslovat volební obvody ve prospěch vlastní strany. Demokraté na některých místech odpověděli vlastními účelovými mapami. Prezidentským příkazem a následnými pravidly se Trumpova administrativa pokusila také vytvořit federální seznam „ověřených“ voličů a omezit korespondenční hlasování.
  • Nejvyšší soud nová pravidla pro rozesílání korespondenčních lístků před listopadovými volbami zastavil. O několik dní později však dočasně povolil používání rozšířeného federálního systému SAVE k ověřování občanství voličů. Tento systém už některé oprávněné voliče chybně označil za cizince.
  • Ministerstvo spravedlnosti současně žaluje třicet států a District of Columbia, aby získalo jejich nezkrácené seznamy voličů včetně citlivých osobních údajů. Celé tažení se opírá o stále opakovaná, ale nepodložená tvrzení o masovém hlasování cizinců a rozsáhlých podvodech.
  • Muellerovo vyšetřování zdokumentovalo řadu kontaktů lidí z Trumpovy kampaně roku 2016 s osobami napojenými na Moskvu. Patřila k nim schůzka Donalda Trumpa juniora, Jareda Kushnera a Paula Manaforta s ruskou právničkou, která jim měla přinést materiály proti Hillary Clinton, projekt Trump Tower Moscow i Manafortovo předávání interních volebních dat Konstantinu Kilimnikovi, napojenému na ruské zpravodajské služby.
  • Rusko se nyní do rodinného alba Trumpů vrátilo. Oligarcha Umar Kremlev, člověk blízký Putinovi a čerstvý držitel jeho Řádu přátelství, zaplatil stovky tisíc dolarů za dvě noci oslav během svatebního víkendu Donalda Trumpa juniora na Bahamách. Uhradil mimo jiné pronájem soukromého ostrova a ohňostroj a pomáhal s organizací. Sám se účastnil soukromé oslavy s přibližně padesáti hosty, mezi nimiž byli členové Trumpovy rodiny.
  • Trump junior a jeho žena označili Kremlevovo plnění za mimořádně štědrý svatební dar od přítele. Prezident tvrdil, že vše bylo legální, po zveřejnění případu však oznámil, že jeho syn výdaje vrátí. Republikánský senátor John Curtis následně požádal senátní justiční výbor, aby předvolal Trumpa juniora i Huntera Bidena a prověřil, zda jejich rodinné vazby nepřinášely soukromý zisk nebo privilegovaný přístup ze zahraničí.
  • Jednotlivě lze každou epizodu vydávat za dar mezi přáteli, technickou změnu volebních pravidel, spor s novináři nebo běžný konflikt se soudem. Dohromady však vytvářejí čitelný obraz: zahraniční peníze a soukromé zájmy se prolínají s veřejnou mocí, loajalita má nahrazovat institucionální kontrolu a demokratická pravidla platí jen tehdy, když přinášejí požadovaný výsledek.
  • Listopadové volby rozhodnou, zda vedle soudů, jednotlivých států a médií zůstane protiváhou prezidenta také Kongres.
  • V SOL‑3/001, v oddílu „7. 1. – Stát vs. občan (případ Renée Good)“, pozorovatel konstatoval, že „identita oběti bývá používána jako dodatečný argument pro snížení empatie“. Trump k tomu později dodal téměř laboratorní potvrzení. Řekl, že ho smrt Renée Good zasáhla ještě více než smrt Alexe Prettiho, protože její rodiče byli „velcí Trumpovi příznivci“. Empatii tedy sám odstupňoval podle politické příslušnosti.
  • Matka Renée Good Donna Ganger vystoupila na veřejném dvoukomorovém fóru svolaném demokratickými členy kongresových kontrolních výborů: „Jsem registrovaná republikánka a volila jsem prezidenta Trumpa. Měla jsem za to, že tito agenti jsou tu proto, aby chránili občany Spojených států, nevinné lidi jako naši rodinu, před teroristy.“ Místo toho podle ní začali označovat za teroristy právě je a brát lidské životy. „Tohle je šílenství,“ řekla. Její dcera podle ní neměla zemřít a rodina požaduje odpovědnost i změnu.
  • Just Security k 25. září sledoval 969 soudních sporů napadajících kroky Trumpovy administrativy. Trump přitom nemusí každý spor vyhrát, aby z něj politicky těžil. Buď soud jeho mocenský krok připustí, nebo mu poskytne dalšího „nepřítele lidu“. Spor o zákonnost vlastního jednání pak prezident promění ve spor o legitimitu soudu. Místo otázky, zda překročil své pravomoci, nastolí otázku, jak se „nikým nevolený soudce“ opovažuje bránit vůli lidu. Brzda demokracie je postupně přejmenována na sabotáž.
  • Podobný politický mechanismus, tedy slíbit maximum a každou právní, finanční či institucionální překážku vydávat za spiknutí proti voliči, nevyužívá jen Trump. Pozorovatel jej zaznamenal v různých koutech světa včetně jedné kotliny ve střední Evropě.
Netanjahu na tahu
  • Také v Izraeli se blíží volby. Pro izraelské instituce mohou být přelomové, pro Palestince jsou důležité pouze potenciálně. Ústřední volební výbor odhlasoval vyřazení Ra’am a Společné kandidátky, která sdružuje Balad, Hadash a Ta’al. Fakticky tak zakázal kandidovat všem hlavním arabským stranám. Rozhodnutí však musí přezkoumat Nejvyšší soud.
  • Případná Netanjahuova porážka nebude znamenat rovnici „Netanjahu odejde = problém vyřešen“. Říjnové volby mohou přinést tři velmi rozdílné druhy změny.
  • Politicky by změna vlády mohla být výrazná: zastavení útoku na soudy a kontrolní instituce, ustavení nezávislé komise k vyšetření selhání před 7. říjnem, omezení vlivu Ben Gvira a Smotriče a alespoň důslednější postup proti násilným osadníkům. To není málo.
  • Pro samotného Netanjahua může být ztráta moci zásadní. Premiérský úřad mu neposkytuje trestní imunitu, dává mu však politickou sílu a pracovní povinnosti, jimiž opakovaně zdůvodňoval žádosti o změny soudního programu. Po odchodu by část praktických důvodů k odkladům zmizela. Netanjahu už v červnu dokončil vlastní výpověď po 98 jednacích dnech a obhajoba nyní pokračuje dalšími svědky.
  • Netanjahu čelí ve všech třech kauzách obvinění z podvodu a porušení důvěry; české „zpronevěra“ je nepřesným překladem anglického breach of trust. V nejzávažnější kauze 4000 je navíc obžalován z úplatkářství. Soudci kvůli obtížnému dokazování už podruhé doporučili žalobě, aby toto obvinění stáhla. Žalobci to však dosud odmítli, takže obvinění trvá. Pravomocné odsouzení a vězení proto zůstávají reálnou možností, nikoli blízkým či automatickým výsledkem.
  • Pro Palestince by mohl být obrat podstatně menší. Nedůvěra k palestinskému státu, podpora osadnického projektu i tvrdý bezpečnostní přístup zdaleka nejsou omezeny na Netanjahuovu krajní pravici. Středová nebo středopravá vláda může být demokratičtější uvnitř Izraele a současně nenabídnout Palestincům žádnou skutečnou politickou perspektivu.
  • Válka v Gaze rozbila představu, že lze dál normalizovat vztahy Izraele s arabskými státy a palestinskou otázku přitom obejít. Saúdská Arábie trvá na tom, že bez věrohodné a nezvratné cesty k palestinskému státu nenastane normalizace vztahů s Izraelem. Palestinskou státnost zároveň označuje za základní podmínku trvalého míru a regionální stability. SAE a další arabské a muslimské státy ve společných prohlášeních znovu označily dvoustátní řešení za jedinou životaschopnou cestu ke spravedlivému a trvalému míru.
  • Netanjahuova porážka by tedy mohla být začátkem opravy izraelské demokracie. Změnit premiéra je však snazší než změnit politiku, kterou už dávno nepředstavuje jen jeden člověk. Stále platí, že Izrael není Netanjahu. Palestinci nejsou Hamás. Židé nejsou izraelská vláda a kritika její politiky není automaticky antisemitismus. Stejně jako skutečný antisemitismus nepřestává být antisemitismem jen proto, že se ukryje za palestinskou vlajku.
  • Rozhovor s Natašou Dudinski na DVTV vede ještě k jednomu závěru. Český soucit s Izraelem se příliš často mění v přesvědčení, že kvůli jednomu národu musíme přestat vidět druhý. Bezpečnost izraelských civilistů a lidská práva Palestinců nejsou soupeřící hodnoty. Buď platí obě, nebo jsme si z lidských práv udělali věrnostní program.
Otázka suverenity
  • Stále více států zjišťuje, že jsou závislé na vypínačích v rukou někoho, koho nemohou přímo ovlivnit. Může jít o zahraniční vládu, instituci, firmu nebo jejího vlastníka, jejichž priority se změní a sídlo leží na jiném kontinentu. Digitální suverenita neznamená nepoužívat cizí software. Znamená mít možnost jej odmítnout, nahradit nebo provozovat dál, aniž vám někdo zničehonic „vypne systém“ v celém státě.
  • Oxygen Forensics se vydávala za nezávislou americkou společnost se softwarem vyvíjeným ve Spojených státech. Podle trestního podání ji však prostřednictvím kyperské holdingové společnosti vlastnilo a ovládalo pět ruských občanů. Vlaječka u sídla firmy zkrátka ještě neříká, kdo vlastní kód, píše aktualizace a drží skutečný vypínač.
  • Stejných pět lidí ovládalo ruskou firmu, která tento software pod jinými názvy dodávala také zákazníkům, mezi něž podle vyšetřovatelů patřily FSB, ruský Vyšetřovací výbor a ministerstvo vnitra. Po rozšíření protiruských sankcí v roce 2022 firma odstranila ruské vlastníky z veřejných dokumentů, do čela dosadila Američana Leeho Reibera a začala výslovně popírat ruský původ vývoje. Skutečná rozhodovací pravomoc však podle obvinění zůstala ruským vlastníkům.
  • Software psal a spravoval tým v Rusku pod vedením Olega Davydova a pracoval v cloudovém prostředí spravovaném jedním z ruských vlastníků. Šlo přitom o nástroj pro získávání, uchovávání a analýzu dat z telefonů, počítačů a dalších zařízení. Už samotné zatajení toho, kdo tak citlivý produkt vlastní, vyvíjí a aktualizuje, představuje bezpečnostní problém.
  • Mezi výslovně uvedenými zákazníky byly americké ministerstvo války a tři složky DHS: Secret Service a její National Computer Forensics Institute, Homeland Security Investigations a inspekce DHS. FBI trestní podání jako zákazníka nejmenuje. Reiber byl zadržen v Idahu a Davydov na londýnském letišti Heathrow. Oba jsou zatím pouze obviněni ze spiknutí za účelem elektronického podvodu. Podání netvrdí, že software obsahoval škodlivý kód nebo byl použit k neoprávněnému přístupu do systémů zákazníků.
  • Podobnou otázku vyvolávají uzavřené modely umělé inteligence provozované v cizím cloudu. Úřad, nemocnice nebo firma si nekupují inteligenci do vlastnictví. Pronajímají si k ní přístup, jehož podmínky může změnit dodavatel nebo vláda, do jejichž rozhodování zákazník nevidí.
  • Dne 12. června nařídila americká vláda společnosti Anthropic zabránit zahraničním osobám, včetně těch pobývajících v USA, v přístupu ke dvěma jejím nejvýkonnějším modelům. Protože firma nedokázala okamžitě zajistit, že se k nim žádná zahraniční osoba nedostane, vypnula je dočasně všem zákazníkům. O dva týdny později poskytla OpenAI náhledový přístup ke svému novému modelu pouze zhruba dvaceti partnerům schváleným americkou vládou.
  • Podle údajů Epoch AI se v květnu 2025 nacházely ve Spojených státech přibližně tři čtvrtiny výpočetního výkonu velkých světových AI clusterů. Evropská unie drží méně než pět procent. Digitální suverenita proto neznamená zakázat všechno zahraniční. Znamená mít vlastní kapacitu, náhradní řešení a možnost pokračovat v provozu, i když někdo za Atlantikem přepne vypínač.
  • Další podobu závislosti ukázaly dva norské výzkumné projekty s čínským elektromobilem a elektro­busem. Moderní vozidla už nejsou jen dopravní prostředky, ale malá datová centra na kolech. Jejich řidiči ani provozovatelé přitom nemusejí být skutečnými správci všech systémů.
  • Tor Indstøy si pořídil čínský elektromobil NIO ES8 jako výzkumný objekt. Přibližně deset výzkumníků sledovalo jeho komunikaci dva a půl roku a vůz testovalo také hluboko v dole, kde mohli omezit vnější signály. Podle jejich výsledků směřovalo asi 90 procent zachycených datových paketů k adresám v Číně, a to i v době, kdy se vozidlo zdálo být vypnuté. Většina provozu byla šifrovaná, takže výzkumníci viděli jeho směr a rozsah, nikoli obsah. Test proto neprokázal předávání konkrétních osobních údajů čínským úřadům, odhalil však výrazný rozpor mezi naměřeným provozem a tvrzením, že evropská data zůstávají zpracovávána v Evropě.
  • V rámci stejného projektu byl pro dopravce Ruter testován také čínský elektrobus Yutong. Výzkumníci zjistili, že výrobce má přímý digitální přístup k aktualizacím a diagnostice a přes mobilní síť dosáhne také k systémům baterie a napájení. Autobus nemohl na dálku řídit, teoreticky jej však mohl zastavit nebo vyřadit z provozu. Ruter proto začal připravovat vlastní firewally, kontrolu příchozích aktualizací, přísnější požadavky na dodavatele a možnost vozidlo od vzdáleného spojení odříznout.
  • Proto dnes ve státech, institucích i korporacích probíhá de-risking. Jeho smyslem je, aby nemocnice, armáda, úřady, doprava nebo energetika nepřestaly fungovat ve chvíli, kdy zahraniční dodavatel změní podmínky, ukončí licenci, podlehne politickému tlaku nebo se dostane do konfliktu s místním právem.
Poznámka pozorovatele: Homo sapiens řídí svět jako mateřskou školku: mikrofony i vypínače umístil tak vysoko, aby na ně dosáhli jen ti, kdo mají dostatečně vysokou stoličku. Jenže vlastnictví stoličky není kvalifikací k vládnutí. Právo tak platí podle okamžité potřeby těch nahoře, svoboda projevu podle programu vysílání a suverenita do příští aktualizace. Z občanů se stávají uživatelé. Podmínky užívání lze změnit bez předchozího upozornění. A za „politikou“, která se nehodí do světového programu, se skrývá třeba voda, morfin, nemocnice, dvouleté dítě a možnost vrátit se ze záchranné mise domů.

EVROPA

Evropský růst
  • Evropská unie má stále 27 členů, její hospodářský, bezpečnostní a politický prostor však sahá stále dál. Ursula von der Leyen navrhla, aby se Kanada stala jejím prvním „přidruženým členem“. V pozadí stojí také Trumpův tlak na severního souseda. Hranice EU by tak poprvé mohla překročit Atlantik.
  • Háček je v tom, že „přidružené členství“ zatím neexistuje. Nemá stanovená práva, povinnosti, rozpočet ani zastoupení. Plné členství navíc článek 49 Smlouvy o EU vyhrazuje evropským státům. Kanada tedy dostala nabídku na dveře, které bude teprve nutné vyrobit.
  • Ottawa původně o tento název nežádala. Chtěla zvláštní ekonomické a bezpečnostní spojenectví, které by snížilo její závislost na USA. Základy už existují: CETA, spolupráce v technologiích, surovinách a bezpečnosti i účast v obranném programu SAFE, do něhož Kanada letos vstoupila jako první mimoevropská země.
  • Pro Ukrajinu a Moldavsko kanadská nabídka otevírá nepříjemnou otázku: je „přidružené členství“ lávkou dovnitř, nebo velmi zdvořilou formou pobytu přede dveřmi?
  • Moldavsko má navíc záložní východ: znovu se mluví o sjednocení s Rumunskem. Většinová podpora zatím chybí a formální hranice zůstává. Praktický život ji však pomalu gumuje prostřednictvím občanství, obchodu, energetiky, infrastruktury a bezpečnosti. Bez referenda, slavnostního aktu a čekání, až Brusel vyrobí další dveře.
Neházet flintu do žita
  • Radosław Sikorski, polský ministr zahraničí, promluvil v Radě bezpečnosti OSN k ruským zástupcům: „Donbas se snažíte dobýt přes dvanáct let. Kyjev přes čtyři. Zastavila vás hrdinská Ukrajina, země s desetinou ruského HDP. Polsko má téměř polovinu vašeho HDP, Evropa desetinásobek a NATO pětadvacetinásobek. Pořád můžete zabít spoustu lidí, ale vyhrát nemůžete. Tuto imperiální válku, kterou jste si sami zvolili, můžete kdykoli zastavit. Přestaňte ohrožovat Evropu a svět. Přestaňte ničit budoucnost Ruska.“
  • Zatímco Kanadu táhne k EU dobrovolná spolupráce a Moldavsko k Rumunsku bezpečnost a praktické propojení, Rusko drží pohromadě hlavně setrvačnost, strach a absence bezpečné cesty ke změně.
  • Putinův režim nepotřebuje, aby mu lidé věřili. Stačí, když nevěří, že mohou něco změnit. Bezpečnostní aparát zůstává loajální, elity nemají bezpečnou možnost společně vystoupit a společnost je atomizovaná. Slábnoucí popularita proto ještě neznamená slábnoucí moc.
  • Rusko není hospodářský obr schopný přeplatit NATO. Je to ekonomika přibližně velikosti Itálie, která však válce podřídila násobně větší část svých zdrojů. Evropa má větší peněženku, Rusko z té své menší utrácí hlavně za munici.
  • Sikorského čísla správně ukazují rozdíl hospodářské váhy, nikoli automaticky vojenské síly. Převod rublových výdajů na dolary Rusko částečně podhodnocuje: stát platí domácí mzdy, energii, ocel i provoz továren v rublech. Slabý kurz může zmenšit HDP v dolarech, aniž zastaví výrobu granátů. V paritě kupní síly je ruská ekonomika téměř dvakrát větší než italská.
  • V roce 2025 vydalo Rusko na armádu přibližně čtyřikrát více než Itálie: asi 190 miliard dolarů, 7,5 % HDP a více než třetinu plánovaných vládních výdajů. Evropské státy NATO dohromady utratily téměř třikrát tolik a celé NATO více než osmkrát tolik. Jejich peníze jsou však rozděleny mezi desítky států, armád, systémů a politických rozhodnutí.
  • Rusko proto může vytvořit místní převahu, dlouho vést opotřebovací válku a doufat, že bohatší protivník svou hospodářskou sílu nepřemění včas v munici, výrobu a politickou výdrž. Je silné ve velkosériové výrobě relativně levných zbraní a dronů, hůře však nahrazuje špičkové systémy, čipy, obráběcí stroje a leteckou elektroniku.
  • Rusko není nepřemožitelné a proti připravené alianci nemá dost sil. Nebezpečným se stává ve chvíli, kdy je aliance pomalá, rozhádaná a ochotná zaměnit vlastní nepřipravenost za mírumilovnost.
  • Proto Rusko podporuje v Evropě politiky, kteří předem oznamují, že za spojence nic riskovat nebudou. Ficovo zlehčování „nějakého článku 5“ je téměř názorným návodem, kde alianční soudržnost vyzkoušet.
  • Petr Pavel v New Yorku uvedl, že Rusko si otevřenou vojenskou konfrontaci s NATO jako celkem nyní nemůže dovolit. Za reálnější považuje rozsáhlý hybridní útok: kybernetickou, sabotážní či podvratnou akci, která naruší běžný život, vyvolá strach a otestuje spojeneckou soudržnost.
  • Ředitel BIS Michal Koudelka připustil omezený vpád, provokaci pod falešnou vlajkou nebo jiný test NATO již „v řádu měsíců, nikoli let“. Neřekl, že tajné služby znají konkrétní připravený útok. Popsal možný způsob ruského jednání.
  • Také scénář útoku na estonskou Narvu zveřejněný institutem ISW je model, nikoli předpověď. Počítá s obsazením několika budov ruskými agenty, vyhlášením „Narvské lidové republiky“ a následným nasazením dronů, elektronického boje a menšího počtu speciálních jednotek. Cílem by nebylo dobýt Estonsko, ale vytvořit dostatečný zmatek, aby se členové NATO začali přít, zda už nastal důvod použít článek 5.
  • Rusko totiž nemusí porazit NATO vojensky, podaří-li se mu přesvědčit NATO, aby se nejprve porazilo samo v procedurální debatě.
Sabotáže, žhářství, propaganda – stále ten samý vzorec
  • Dne 16. září 2026 začala hořet výrobní hala ZVS Holding v areálu bývalého Vihorlatu ve Snině. Podnik vyrábí munici pro tanky, dělostřelectvo a raketomety. Podle firmy vznikl požár při opravě střechy externím dodavatelem. Ve stejném areálu hořelo už v říjnu 2024, žádný důkaz sabotáže ani ruské účasti však zveřejněn nebyl.
  • Jiný případ byl podstatně méně náhodný. Slovenská policie s pomocí SIS a vojenského zpravodajství překazila připravovaný žhářský útok na závod výrobce dronů Skyeton u Prešova. Tři najatí cizinci měli připravenou zápalnou směs, nákres objektu, telefon i kameru.
  • Podle Frankfurter Allgemeine Zeitung, která se odvolává na německé bezpečnostní zdroje, patřili dva Bulhaři zadržení po žhářském útoku u mnichovských sídel firem Rohde & Schwarz a Helsing ke skupině operující ze Slovenska a napojené na ruskou vojenskou rozvědku GRU. Vyšetřovatelé tutéž síť spojují s překazeným útokem na závod Skyeton. Nejde zatím o pravomocný soudní závěr, ale o obraz přeshraniční sítě levně najímaných a snadno nahraditelných pachatelů.
  • Homo sapiens si hybridní válku stále představuje jako tajnou centrálu plnou agentů, hackerů a blikajících monitorů. Ve skutečnosti někdy přijde se zápalnou směsí a mobilem, jindy z Berlína s kamerou, německým telefonním číslem a zdvořilou prosbou o vyvážený rozhovor.
  • Právě tak oslovoval ruský projekt Rybar politiky, novináře a experty v Česku a dalších evropských zemích. Připravoval údajně dokumentární sérii o stavu Evropy. Ve skutečnosti sbíral materiál pro médium, které se samo staví do čela ruské „informační války“ a jehož hlavní telegramový kanál sleduje přes 1,5 milionu lidí.
  • Zakladatel Rybaru Michail Zvinčuk je na sankčním seznamu EU jako člen Putinovy pracovní skupiny podporující mobilizaci a válku proti Ukrajině. Projekt dříve financoval Jevgenij Prigožin a podle amerických úřadů dostává peníze také za zakázky od státní zbrojovky Rostec. Spojené státy nabízejí až deset milionů dolarů za informace o jeho zapojení do ovlivňování amerických voleb.
  • Producent Rybaru nabídl rozhovor českému expertovi na dezinformace Bohumilu Kartousovi. Připravené otázky už naznačovaly požadovaný výsledek: rostoucí euroskepticismus, omezená česká suverenita, nutnost obnovit vztahy s Ruskem a teze, že dezinformace jsou pouze jiný pohled na svět.
  • Kartous se proto spojil s reportéry Kristinou Cirokovou a Lukášem Valáškem ze Seznam Zpráv. Na pražské Letné jeden z filmařů před skrytou kamerou potvrdil, že pracují pro Rybar. Když se objevili novináři a začali se ptát, oba členové štábu se beze slova rozběhli opačnými směry. Česká policie je později zadržela, vyslechla a nařídila jim do tří dnů opustit zemi.
  • Bezpečnostní složky případ dále prověřují a informovaly také německé partnery, protože oba Rusové dlouhodobě žijí v Německu. Nešlo jen o dva nápadně běžící kameramany. Novináři odkryli celý distribuční řetězec: producent v Moskvě, štáb s evropským pobytem, zdánlivě seriózní žádost o rozhovor, vhodně vybrané otázky, účelový střih a výsledek předložený milionovému publiku jako autentická výpověď o rozkládající se Evropě.
  • Investigaci převzala média od Francie přes Polsko a Rumunsko až po Ukrajinu a ruský exil.
  • Jednou přijde hybridní válka se zápalnou směsí, podruhé se stativem. Objednavatel zůstává daleko a místní personál je spotřební zboží. Rybar chtěl natočit dokument o rozkladu Evropy. Místo toho vznikl názorný dokument o výrobě ruské propagandy.
Volby v Evropě
  • Volby – stejné slovo, tři velmi odlišné politické skutečnosti. Německo ukázalo, že nespokojenost může zamířit doleva i doprava, Švédsko, že vítězství ve volbách ještě nemusí znamenat schopnost vládnout, a Rusko, že hlasování může zachovat všechny vnější znaky voleb kromě možnosti skutečně si vybrat.
  • V Berlíně zvítězila Die Linke s 25,7 % před CDU s 18,8 % a AfD s 16,3 %. Protestní hlas tentokrát získala strana, která dlouhodobě spojovala nespokojenost s konkrétním existenčním problémem: bydlením a rostoucími nájmy.
  • Ve stejný den však v Meklenbursku-Předním Pomořansku vyhrála AfD s 38,2 % před SPD s 35,5 %. Die Linke spadla na 6,5 % a CDU získala 4,9 %, takže poprvé v historii vypadla ze zemského parlamentu. Německo se neposouvá jedním směrem. Štěpí se podle věku, prostředí a podle toho, kdo dokáže pocitu opuštěnosti dát přesvědčivější politickou adresu.
  • Ve Švédsku získal opoziční blok 176 mandátů z 349, dosavadní pravice 173. Premiér Ulf Kristersson výsledek přijal a rezignoval. Sociální demokraté Magdaleny Andersson zůstali nejsilnější stranou s 28 % hlasů, přestože ztratili osm poslanců. Švédští demokraté poprvé v parlamentních volbách ustoupili: klesli z 20,5 na 17,5 % a přišli o jedenáct mandátů.
  • Jenže Andersson vládu sestavit nedokázala a předseda parlamentu zřejmě pověří dalším pokusem Kristerssona. Vítězný blok a životaschopná vláda jsou dvě různé matematické disciplíny. Demokracie občas připomíná slovní úlohu, u níž voliči dodali správná čísla, ale strany se neshodnou na početním úkonu.
  • Ústup Švédských demokratů navíc neznamená návrat před rok 2022. Jejich témata, zejména migraci, občanství, integraci a kriminalitu, převzala velká část politického středu. V podpoře Ukrajiny a členství v NATO naopak zůstává široká shoda.
  • V ruských „parlamentních volbách“ bylo skutečné překvapení odstraněno předem. Protiválečné Jabloko nesmělo postavit celostátní kandidátku, kritika války je trestná a významní Putinovi odpůrci jsou ve vězení, v exilu nebo po smrti.
  • Podle ústřední volební komise získalo Jednotné Rusko téměř 58 % hlasů a rekordních 349 ze 450 křesel. Zbytek si rozdělily formálně opoziční strany podporující válku i hlavní kremelské návrhy. Do Dumy vstoupilo také 46 veteránů invaze, z nichž chce Putin vybudovat novou politickou elitu.
  • Rusko nepozvalo pozorovatele OBSE a hlasovalo také na okupovaných územích Ukrajiny, jejichž výsledky Evropská unie odmítla uznat. Smyslem nebylo rozhodnout, kdo bude vládnout, ale vyrobit veřejný mandát pro předem přijatá rozhodnutí a dodat další personál Dumě, která zůstává spíše hlasovacím zařízením Kremlu než kontrolou jeho moci.
  • V Berlíně volby otevřely otázku, kdo bude vládnout. Ve Švédsku ji nechaly složitou. V Rusku ji vůbec nepoložily.
Otázka suverenity v Evropě
  • Digitální suverenita nezačíná vlajkou na datovém centru, ale otázkou, kdo drží kód, smlouvu, jurisdikci a vypínač. Kdo ovládá cloud, čipy, výpočetní kapacitu a model, může určovat cenu služby, podmínky jejího provozu, přístup k datům i možnost odejít. De-risking je proto důležitý také pro Evropu.
  • Evropská komise v červnu 2026 představila balík technologické suverenity: Cloud and AI Development Act, Chips Act 2.0 a evropskou strategii open source. Během pěti až sedmi let chce nejméně ztrojnásobit kapacitu evropských datových center a zavést společná měřítka suverénního cloudu. Uložení dat v EU samo nestačí; rozhoduje také právo, vlastnictví, dodavatelský řetězec a schopnost systém provozovat bez zahraničního dodavatele.
  • Evropa buduje 19 AI Factories a 13 přidružených pracovišť včetně českého CZAI a připravuje až pět podstatně větších AI gigatováren. Je to infrastruktura, nikoli vyhlášení nezávislosti: špičkové čipy, největší cloudy i nejsilnější modely zůstávají převážně mimo evropskou kontrolu.
  • Co to znamená prakticky, ukázal Microsoft před francouzským Senátem. Americký CLOUD Act může dopadat na americkou společnost i tehdy, když její servery stojí ve Francii. Microsoft tvrdí, že nepodloženým žádostem odporuje a podobný případ podle jeho statistik evropskou instituci dosud nezasáhl. Současně však přiznal, že právně platnému americkému příkazu musí vyhovět a nemůže zaručit, že data francouzských občanů nikdy nevydá bez souhlasu Francie. Server může stát v Evropě; soudní příkaz stále cestuje s americkým pasem.
  • Německé Šlesvicko-Holštýnsko postupně nahrazuje Office, Outlook, Exchange a aplikace postavené na Accessu otevřenými řešeními a přechází od Windows k Linuxu.
  • Dánsko testuje Collabora a LibreOffice. Nechce technologické giganty zítra vyhodit, jen nechce zjistit pozítří, že bez nich neumí otevřít vlastní dokumenty.
  • Rakouská armáda během pěti let převedla přibližně 16 000 počítačů na LibreOffice. Její systémy mají fungovat bez cizího cloudu, externího datového centra i dobré vůle konkrétního dodavatele.
  • Francie zavádí státní videokonferenční systém Visio a asistenta založeného na modelu Mistral, provozovaného ve Francii. Reaguje tím také na „stínovou AI“: úředníci veřejné chatboty stejně používají, jen dosud bez pravidel a kontroly nad tím, co jim svěřují.
  • Ani open source není automaticky bezpečný, evropská firma automaticky kvalitní a migrace zdarma. Vyžaduje odborníky, audity, kompatibilitu, údržbu i školení.
  • Skutečná odolnost zkrátka vyžaduje roky nudné práce, během níž se zjišťuje, zda po výměně programu stále fungují tabulky, šablony a sledování změn.
  • Evropa tedy nemusí nutně vyrobit každý čip a napsat každý řádek kódu. Ale v okamžiku krize musí být v pozici správce systému nikoliv prostého uživatele.
Poznámka pozorovatele: V roce 1946 navrhl Churchill konstrukci, pod níž by Evropa mohla žít v míru. O osm let později odpálil Sovětský svaz čtyřicetikilotunovou pumu a nacvičoval průlom krajinou připomínající západní Evropu. Na společném domě se tedy pracovalo z obou stran: jedni stavěli, druzí testovali nosnost. Dnes Evropa přistavuje Kanadu, AI továrny a suverénní cloudy, Rusko dodává zákopy, žháře, propagandisty a volební kulisy. Pokrok je zřejmý: čtyřicetikilotunová puma už není nutná. Často stačí sirky, ochotný politik nebo cizí administrátor s právem změnit podmínky užívání.

ČESKO

Vždy připraven
  • Před ruskou hrozbou už nevarují pouze prezident, armáda a bezpečnostní služby. Stejný slovník začali používat také Andrej Babiš a ministr obrany za SPD Zůna. Možnost ruského útoku, sabotáže nebo testu soudržnosti NATO už tedy nelze jednoduše odmítnout jako strašení „válečných štváčů“. Bezpečnostní realita postupně proniká i do vlády složené ze stran, které získávaly hlasy jejím zlehčováním.
  • Andrej Babiš se konečně probral, promnul si očko a oznámil, že Rusko vede proti Česku hybridní válku. Tadá! Překvapení! Následně dodal, že „samozřejmě musíme zbrojit“ a připravovat se. To by bylo v jakéms takéms pořádku, kdyby současně neoznačil Evropu za „impotentní“.
  • Evropa není někdo cizí, kdo nám má dodat bezpečnost na klíč. Je tak silná, jak silnou ji udělají její členské státy. O její impotenci tady mluví premiér vlády, která sama omezuje český podíl na společné obraně. To připomíná nájemníka, který odmítne přispět na střechu a poté hlasitě kritizuje, že do domu zatéká.
  • Samotná kapitola ministerstva obrany pro rok 2026 činí jen něco přes 1,7 procenta HDP; nad dvě procenta se vláda dostává započtením téměř třiceti miliard z jiných resortů. Proti předchozímu plánu zároveň obranný rozpočet snížila přibližně o 21 miliard korun.
  • Vláda také odmítla českou účast na společném balíku vojenské pomoci Ukrajině. Muniční iniciativu zachovala pouze jako organizační projekt financovaný jinými státy a Česko nebylo mezi zakladateli evropské koalice protiraketové obrany. Babiš později prohlásil, že o jejím vzniku nevěděl, a navrhl vytvořit obdobný evropský projekt. Bezpečnostní politika České republiky se tak místy podobá pomalému objevování dveří, kterými už všichni ostatní bez váhání prošli.
  • Skutečnou zkouškou vládního obratu nebudou slova, ale činy, tedy jasná rozhodnutí, zda vláda upraví zákony, zajistí dlouhodobé financování, splní alianční závazky a přestane oslabovat pomoc Ukrajině, která dnes zadržuje velkou část ruské vojenské síly. Zatím jsme se posunuli od popírání hrozby k jejímu pojmenování. To je pokrok přibližně na úrovni člověka, který si při požáru konečně všiml kouře, ale stále vyjednává o ceně hasicího přístroje.
  • Bývalý náčelník generálního štábu a současný kandidát do Senátu Karel Řehka upozorňuje, že při dané úrovni financování se vládní sliby nenaplní. Výsledkem může být nesourodá směs nedostatečné protivzdušné obrany, munice, lidí, dronů a dalších schopností. Peníze slíbené na příští rok navíc nenahradí těch 21 miliard, které vláda z letošního plánu odstranila.
  • Řehka už dříve připomínal, že česká armáda nedohání žádné Hvězdné války, ale základy, které měly být hotové dávno. Výstavba jednotek, infrastruktury i protivzdušné obrany trvá roky. Vojenskou schopnost nelze slíbit zpětně. Co se dnes neobjedná, nebude za rok ve skladu a velmi pravděpodobně ani za několik let. Otázka tedy nezní jen, kolik obrana stojí, ale zda ještě máme čas postupovat stejně pomalu jako dosud.
  • Nový náčelník generálního štábu Miroslav Hlaváč upozorňuje, že varovací doba před možným konfliktem se zkrátila z let na týdny, možná dokonce na dny. Zároveň si otevřel vlastní oficiální komunikační kanál, aby mohl jménem armády mluvit přímo k veřejnosti. Armáda zřejmě neočekává válku příští týden. Chápe však komunikaci jako součást obrany a nechce začít budovat důvěru teprve ve chvíli, kdy už proti zemi poběží útok nebo rozsáhlá dezinformační operace.
  • Připravenost na válku není touha po válce. Je to základní způsob, jak zabránit tomu, aby se první krize změnila v chaos a paniku. Stát musí zajistit obranu, varování, kryty, infrastrukturu, zdravotnictví a krizové zásobování. Občané by měli mít:
zásobu vody, jídla a léků alespoň na 72 hodin;
svítilnu, rádio, baterie a nabité powerbanky;
hotovost a kopie důležitých dokumentů;
domluvené místo setkání a způsob spojení rodiny;
znalost varovných signálů a základů první pomoci;
přehled o sousedech, kteří mohou potřebovat pomoc;
dost rozumu, aby nesdíleli polohu jednotek, zásahů ani citlivé infrastruktury;
a pud sebezáchovy, který jim zabrání sahat na trosky dronů či munice.
  • Státní připravenost nelze nahradit batohem konzerv a občanskou připravenost tiskovou konferencí. Potřebujeme obojí – ideálně dřív, než někdo otestuje, co všechno jsme si zase nestihli připravit.
Před volbami
  • S blížícími se volbami se na sociálních sítích rozbíhají kulturní války: výběr bizarních postaviček do vládních poradních orgánů, spor o „použití“ živého zvířete při lidové tradici a další témata, k nimž lze během několika vteřin zaujmout mravně neposkvrněný postoj. Jejich výhodou je, že není třeba číst rozpočet, smlouvy ani zákony.
  • Přitom by se mělo mluvit o rozpočtovém a strukturálním schodku, nezajištěných slibech, rostoucích nákladech na obsluhu dluhu, cenách pohonných hmot proti heslu „máte všechno levnější“, financování Dukovan a dalších dlouhodobých závazků. Také o střetu zájmů, dotacích a pobídkách pro společnosti ze skupin Agrofert, SynBiol a Hartenberg Holding a o tom, kdo nakonec zaplatí evropské peníze, které kvůli českým rozhodnutím nepřijdou.
  • Účty za předvolební sliby totiž chodí až po volbách. V té době se s nimi už špatně tančí v reelsku a ještě hůře se vejdou do státního rozpočtu.
  • Ve dnech 9. a 10. října se ovšem nebude volit vláda ani Poslanecká sněmovna. V celé zemi se vybírají obecní zastupitelstva. Voliči nevolí přímo starostu, ale lidi, kteří vyberou ze svého středu vedení obce a budou společně spravovat obecní majetek a rozpočet, zadávat zakázky a rozhodovat o jejím rozvoji.
  • Zajímat by je proto měly konkrétní projekty, jejich cena a smysl, dosavadní hospodaření kandidátů i jejich schopnost udržet školy, dopravu, zdravotní a sociální služby, kulturu a veřejný prostor. Obec není pobočkou celostátní kulturní války. Je to místo, kde má téct voda, svítit lampy a sedět rozpočet.
  • Současně se ve 27 obvodech volí třetina Senátu. Senátoři mají šestiletý mandát a postupná obměna brání tomu, aby celou komoru převrátila jediná volební vlna. Senát projednává zákony, může je vracet nebo zamítat, vyslovuje souhlas s vybranými mezinárodními smlouvami a se jmenováním soudců Ústavního soudu. Ústavní a volební zákony bez něj přijmout nelze. Při rozpuštění Poslanecké sněmovny může na návrh vlády přijímat neodkladná zákonná opatření.
  • Právě proto se Senátu říká pojistka demokracie. Pojistka obvykle není nejnápadnější součást zařízení. Pozornost získá až ve chvíli, kdy se začne kouřit z rozvodů.
  • Od senátora by proto měl volič očekávat, že dokáže přečíst zákon a porozumět mu, pracovat ve výborech, orientovat se v ústavním systému a postavit se i vlastní straně nebo vládě, pokud překračují pravidla. K pracovní způsobilosti patří rozumný úsudek, nezávislost a osobní integrita. Ani jedno se zatím nepodařilo nahradit počtem sledujících.
  • Schopnost tajtrlíkovat v předvolebním reelsku dokazuje především to, že kandidát ovládá telefon. Sama o sobě nedokazuje, že zvládne šest let střežit pravidla demokratického státu. Na východ od Česka se sice ukázalo, že bavič může stát bránit lépe než leckterý protřelý politik. Z toho však ještě neplyne, že každý tajtrlík bude i dobrý státník.
Podoby komunikace
  • V informační válce nestačí mít pravdu. Je nutné být přítomen tam, kde se právě bojuje o podobu skutečnosti. Nejhorší chvíle pro hledání důvěryhodného komunikačního kanálu nastává ve chvíli, kdy už znějí sirény.
  • Náčelník generálního štábu Miroslav Hlaváč si proto založil oficiální účet na síti X, aby mohl veřejnosti přímo vysvětlovat své kroky, priority a směřování armády. Podle průzkumu CVVM důvěřuje armádě 71 procent Čechů, sociálním sítím pouhých šest. Nejdůvěryhodnější česká instituce tak vstoupila do prostředí, kterému Češi důvěřují nejméně. Právě tam ji ale nejspíš potřebují.
  • Ministerstvo zahraničí mezitím už podruhé nepustilo novinářku Deníku N Zdislavu Pokornou na tiskovou konferenci. Syndikát novinářů vyzval česká média, aby jeho mediální akce bojkotovala, dokud se ministerstvo neomluví a nezaručí rovný přístup. Výzvu podpořily Evropská i Mezinárodní federace novinářů.
  • V USA nezůstalo po vyloučení CNN jen u rozhořčeného stanoviska. ABC, CBS, NBC ani Fox News jednoduše nenastoupily na její místo v televizním poolu. V Česku nechybí odvaha jednotlivým novinářkám a novinářům. Schází ochota postavit se za kolegy a ochránit celou vlastní profesi. Nemusíte souhlasit s vyloučenou redakcí, abyste se za ni postavili. Snad stačí vědomí, že příště se mohou dveře zavřít před tou vaší.
  • Možnosti obrany přitom nejsou nijak složité. Pokud ministerstvo nepustí jednoho novináře, ostatní odejdou. Pokud premiér či ministr neodpoví, mohou všichni pokládat tutéž otázku tak dlouho, dokud odpověď nedostanou. A pokud politik promění tiskovou konferenci v jednostranné propagandistické vystoupení, nemusí mu média zajišťovat živý přenos.
  • Veřejnost má právo na relevantní informace. Politik nemá nárok na bezplatný a nepřerušovaný přenos vlastní sebepropagace. Pokud ignoruje otázky, vyhýbá se odpovědím a místo nich opakuje připravená sdělení, médium nemusí celé vystoupení živě přenášet. Může přenos ukončit, jeho výroky ověřit, zasadit do souvislostí a odvysílat pouze to, co má zpravodajskou hodnotu. To není umlčování politika, ale redakční práce. Mikrofon není veřejná služba poskytovaná politikům zdarma.
  • Svoboda tisku zahrnuje také schopnost neobsadit místo po kolegovi, kterého moc vyhodila ze dveří. Kdyby po otázce Nory Fridrichové ke střetu zájmů, na kterou premiér reagoval osobním útokem, položili tutéž otázku všichni ostatní novináři, urážka by přestala fungovat jako úniková cesta. To by byla účinnější obrana než další série článků konstatujících, že se politik zachoval nepřijatelně.
  • Ve Sněmovně se mezitím opakuje jiný vzorec. Novinář položí vládnímu politikovi otázky, politik neodpoví a novinář později přijde o akreditaci. Nora Fridrichová dostala zákaz po natáčení rozhovorů s Filipem Turkem a Otou Klempířem, Lukáš Valášek po otázkách Radimu Fialovi na skryté ovládání holdingu a možné daňové úniky.
  • Sněmovna oba zákazy zdůvodňuje porušením pravidel pro natáčení mimo vyhrazený prostor. Souvislost s obsahem reportáží proto nelze bez dalších důkazů vydávat za prokázanou odvetu. Dva dlouhé zákazy následující po nepříjemných otázkách však už nejsou bezvýznamná provozní drobnost, ale vzorec, který si zaslouží veřejnou kontrolu. Zvlášť když pravidla vyhrazují novinářům jen několik míst, zatímco politici mohou před otázkami jednoduše odejít.
  • Americká média se kvůli vyloučení kolegů dokázala společně vzdát části přístupu k prezidentovi. V Česku Sněmovna odebírá jednotlivým novinářům přístup k politikům a žádná srovnatelná kolektivní reakce redakcí vidět není. Moc tedy nemusí svobodu tisku omezovat. Zatím jí stačí ověřovat, kolik novinářů lze vyhodit jednotlivě, aniž ostatní zvednou oči od svých mikrofonů.
Česko chce blíž k vypínači
  • Česko kandiduje na nestálé členství v Radě bezpečnosti OSN pro roky 2032–2033. Naposledy v ní zasedalo v letech 1994–1995; kandidaturu v roce 2007 prohrálo s Chorvatskem. Tentokrát se má utkat s Arménií a potřebuje dvě třetiny hlasů přítomných a hlasujících členů Valného shromáždění. Petr Pavel proto jedná i se zeměmi, s nimiž Česko běžně tak těsné vztahy neudržuje.
  • Nestálý člen nemá právo veta a nemůže zabránit tomu, aby stálý člen Radu bezpečnosti ochromil. Získává však hlas, přístup k jednáním, možnost podílet se na formulaci rezolucí, vést některé pracovní orgány a po dobu jednoho měsíce také předsedat celé Radě.
  • Česko se tedy hlásí k ovládacímu panelu. Hlavní vypínač ani pojistku veta mít nebude, ale také už nebude sedět v koutě jak ta Baby a zpovzdálí komentovat, kdo co zas co blbě vypnul.
  • Kandidatura je dobrým testem stejného problému, který pojmenoval Řehka. Roky 2032–2033 jsou daleko, takže nestačí Pavlovo prohlášení. Kandidatura musí přežít několik rozpočtů, voleb a možná i vlád. Bude vyžadovat soustavnou diplomacii, lidi, peníze a jednání s desítkami zemí. Její vážnost se proto nebude měřit letošním projevem českého prezidenta, ale tím, zda ji české vlády budou několik let skutečně připravovat.
  • Jiné vypínače přitom leží mnohem blíž. Česko digitální suverenitu zatím řeší převážně po jednotlivých technických kapitolách – kybernetickou bezpečnost, cloud, státní informační systémy nebo datová centra. Jako souvislé politické a bezpečnostní téma však ve veřejné debatě téměř neexistuje. A mělo by.
  • Česko netrpí nedostatkem schopných programátorů, bezpečnostních odborníků, technologických firem ani technických škol. Chybí spíš soustavné zadání, koordinace a stát ochotný kupovat dlouhodobou odolnost místo dalšího osamělého portálu. Odborníci by si s mnoha problémy poradit dokázali. Nejdřív by si ovšem stát musel všimnout, že je má.
  • Minimálně by měli zajistit místa, na kterých jsou závislé úřady, nemocnice, armáda nebo energetika, umět přenést data, používat otevřené formáty, mít náhradního dodavatele a zachovat základní provoz i ve chvíli, kdy zahraniční firma změní licenci, podmínky nebo názor.
  • Bylo by poněkud trapné probojovat se k ovládacímu panelu světové bezpečnosti a potom zjistit, že domácí instituce přestaly fungovat kvůli změně licenčních podmínek. K vypínači je dobré mít blízko v New Yorku. Ještě lepší je vědět, kdo ho drží doma.
Poznámka pozorovatele: Obrana, svobodná média, digitální suverenita i demokracie mají společnou vlastnost: je třeba o ně pečovat dřív, než se ukáže, jak naléhavě je potřebujeme. Stát k tomu nepotřebuje mít ve všem shodu. Stačí fungující instituce a lidé schopní spolupracovat navzdory sporům. V New Yorku to Petr Pavel a Petr Macinka předvedli hned u dvou snídaní. Za normálních okolností by společná snídaně nebyla žádná převratná zpráva. Po měsících žabomyších válek a naschválů je to malý, ale důležitý posun. Je příjemné vidět v čele státu dospělé jedince, pro něž je Česká republika důležitější než jejich spor.

ZÁVĚR

Churchillovi nešlo pouze o usmíření Evropy. Hledal konstrukci, v níž by spolu státy dokázaly žít, aniž by se každá další krize změnila ve válku. Pochopil, že mír není chvilková dobrá vůle ani přestávka mezi dvěma dějstvími. Je to stavba, o kterou je nutné průběžně pečovat.
O osmdesát let později popsal Guterres stejný problém v planetárním měřítku. Trhliny se změnily v kaňony, moc se přesouvá mezi státy, korporacemi, jednotlivci a stroji. Jenže instituce stále odpovídají světu, který už neexistuje. Jeho úvaha proto vyústila v logický závěr: „Moc práva musí převládnout nad právem moci.“
Churchillova evropská konstrukce zůstává potřebná, ale nestačí. Klima, pandemie, jaderné zbraně, globální ekonomika ani umělá inteligence se nevejdou do státních hranic. Atmosféra nepotřebuje pas, virus se obejde bez víza a algoritmus nebude čekat, až se vlády dohodnou, pod čí pravomoc vlastně spadá. Lidstvu – nejen Evropě – nezbývá než spolupracovat.
Lidská civilizace dostala celou planetu do slepé uličky a její nejmocnější členové se v ní stále pokoušejí předjíždět. Objížďka přitom neexistuje. Musíme se z ní vymotat společně, pomalu, opatrně a s co nejmenšími ztrátami.
Ztrátami zde nejsou procenta HDP, nižší zisk ani náklady na změnu. Skutečnou ztrátou je člověk zabitý ve válce, dítě bez vody a léků, zvíře, kterému zmizel životní prostor, a druh, který už se na planetu nikdy nevrátí. Rozpočet můžeme opravit. Vyhubený druh obnovit ani mrtvé vzkřísit však neumí nikdo.
Společná dohoda musí začít otázkou: Kdo všechno patří do onoho my? Každý člověk je rovnocenný. Každá bytost je rovnocenná! Alespoň v tom nejzákladnějším: její život není pouhým materiálem pro život někoho silnějšího.
Rovnocennost neznamená stejnost ani totožný soubor práv. Řeka nepotřebuje volební právo a kačer daňové identifikační číslo. Znamená však, že člověk nemá automatickou licenci používat všechno ostatní jako surovinu, majetek, kulisu nebo zábavu.
Život ostatních pozemských bytostí je stejně důležitý jako můj. Ne proto, že jsme stejní, ale protože každý máme jen jeden život. Radost, bolest ani strach jiného živočicha nejsou méně skutečné jen proto, že nedokáže sepsat ústavu. To platí i o kačerovi, kterého chce člověk „použít“ při hodech, protože umělá tradice dostala přednost před jeho jediným a jedinečným životem.
Možná je lidí, kteří to chápou, stále málo. Každé rozšíření okruhu těch, s nimiž se musí počítat, však začínalo jako nepohodlná myšlenka, nad níž většina kroutila hlavou.
Spolupráce tedy neznamená pouze dohodu mezi státy o tom, jak si rozdělí planetu. Musí znamenat také dohodu o tom, že planeta není kořist a její ostatní obyvatelé nejsou spotřební materiál.
Chtělo by se říct: K tomu nám dopomáhej Bůh, Příroda a AI. Jenže tím bychom vlastní průšvih opět odložili na někoho jiného. Boha můžeme prosit, Přírodě se konečně můžeme naučit naslouchat a AI požádat, aby navrhla optimální cestu ze slepé uličky. Dohodnout se, koho cestou nenecháme zemřít, však musí lidstvo samo.

Zdroje a další čtení