Mia In Lines

„Takto budu na Tebe do své vlastni smrti myslit, milý, milý příteli, jak stojíš s nachýlenou hlavou a přemýšlíš, co by se ještě dalo udělat, v Tvé zahradě, v Tvém národě.“ ~ Ferdinand Peroutka Ilustrace: ChatGPT Začalo to mou babičkou, která mě přivedla ke knihám sourozenců Čapků. Pokračovalo to setkáním s cizincem, který – sotva zjistil, odkud jsem – vytáhl Karla Čapka místo obligátní svaté trojice Havel–Jágr–Kundera a vydržel si o něm povídat celý večer. Pár dní nato mi moje přítelkyně vyprávěla o faráři Vackovi z východních Čech, který lidem doporučoval číst Čapka jako medicínu na zraněnou duši. A bylo vymalováno. Od té doby s námi bydlí ještě jeden člověk. Už dávno není živý, přesto je stále podivuhodně přítomný. Deset let. Právě dnes je to deset let, co to začalo. Každý den v devět ráno vyjde na Facebooku a Instagramu nějaký Čapkův text. Později se objeví i na Mastodonu a Bsky . Včera, dnes, zítra, každý den až na pár krátkých výjimek, kdy jsem byla v nemocnici nebo na dovolené...

Motherland

Unce míru má větší cenu než tuna vítězství. ~ Lion Feuchtwanger, Židovka z Toleda Zdroj: Fotobanka Pixabay Bylo nebylo… jedno převeliké moře. A v tom moři ostrov jménem Motherland. Ne malý, ne velký – tak akorát pro všechny, kdo na něm žili. Ležel v teplém pásmu, měl dost pramenů, lesy jako zahrady a zahrady jako lesy. Žilo tam mnoho bytostí v nevídané symbióze. Jen jeden druh nebyl nikdy spokojený – říkáme mu lidé. A tihle lidé, jako všechny živé bytosti, mívali děti. A když děti dospěly, chtěly všechno dělat jinak. Lépe. Rychleji. Efektivněji. A často taky někde jinde. Přicházely za rodiči a říkaly: „Táto, mámo, rozdělte mezi nás vaše statky. My už se o ně i o vás postaráme a zkusíme to po našem. Jinak. Lépe.“ A tak rodiče dělili výsledky své práce mezi potomky. Někteří ze synů a dcer zůstali doma. Zvelebovali rodnou půdu, aby ji jednou také mohli rozdělit dál. Říkejme jim starousedlíci. Jiní synové a jiné dcery to považovali za pošetilé a odcházeli do dalekých krajů...

12. Přihláška

„Zdravím, příteli! Máte podanou přihlášku?“ „Přihlášku? K čemu?“ „Co je to za otázku? Být vždy a včas přihlášen je povinností každého civilizovaného jedince. Od porodu až po smrt.“ „Od porodu? Žena se právě chystá…“ „Nemůže se chystat, pokud nemá přihlášku do vámi vybrané porodnice.“ „Kamaráde, příroda se neptá.“ „Příroda ne, stát však ano. A vy budete základem státu. Jste sezdaní? Nejste, že?“ „Asi bychom měli být, už kvůli našemu miminku.“ „Tomu to bude fuk, úřadům byste přichystali guláš se jmény a tak. Podejte si přihlášku alespoň k občanskému sňatku. Ale rychle, pane, na radnici nemusí být volný termín!“ „Zítra tam zavolám.“ „Ovšem to není vše. Curriculum vitae vašeho potomka bude sestaveno z řady přihlášek. Až budete mít vyřízen porod, musíte dítko přihlásit ke zdravotnímu pojištění novorozence, na vítání občánků a… jste věřící?“ „Žena je.“ „Tak ještě do vaší církve a ke křtu. Taky je čas podat přihlášku do jeslí a školky. Dětí je hodně, míst málo. Říkám vám, nejvyšší čas! Rovnou...